Libor Bouček o Dismanově souboru: Nebyl to jen dramaťák. Učili nás tam i etiketě a slušnému chování
Blízká setkání připomínají celý týden 90 let Dismanova rozhlasového dětského souboru. Jednou z osobností, kterou soubor v průběhu let formoval, byl i moderátor, dabér a scenárista Libor Bouček. „Byl to můj jediný opravdový koníček. Chodil jsem tam v úterý a ve čtvrtek, a vždycky to byl pro mne svátek,“ svěřil se v rozhovoru s Terezou Kostkovou. Co se v souboru jako Dismanče naučil? Co si nejvíc užívá na roli táty? A kolik už chytil jeho Žolík?
Do Dismanova souboru nastoupil moderátor Libor Bouček ve dvanácti letech a zůstal tam celou dekádu. „Měl jsem to tam moc rád. Nebyl to totiž jenom dramaťák pod hlavičkou Českého rozhlasu, ale učili jsme se tam i etiketu a základy slušného chování. To bylo pro mne jako dítě, které rostlo pro ulici, naprosto zásadní,“ vzpomíná s úsměvem.
Škola etikety, poezie a rozhlasu
Formující pro něj byla i práce Dismanova souboru s poezií. „Najednou jsme objevovali Holana, Shakespeara nebo Seiferta způsobem, který by byl ve škole nemyslitelný. Mohli jsme nejenom hrát ve slavných hrách, ale díky tomu jsme i excelovali v češtině.“
Čtěte také
A právě v Dismanově souboru se Libor Bouček také poprvé setkal s rozhlasovou prací. „Prostě jsem si vzal do ruky mikrofon, protože na nic jiného jsem úplně talent neměl. A od té doby nedělám nic jiného. A je to fajn.“
Rozhlas je tak pro něj pořád domovem. „I po letech je to pořád svátek. Navíc bydlím nedaleko, a kdykoli jdu kolem, dýchne na mě všechno, co jsem tu jako dítě zažil – všechna ta setkání i obrovský odkaz k mluvenému slovu. Žijeme v inflaci mluveného slova, ale tady člověk najde to mluvené slovo pořád. Kvalitní a na úrovni.“
Mohlo by vás zajímat
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka
Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.
