Leo Pavlát: Potěmkin byl břídil

Variací na Potěmkinovy vesnice zažilo lidstvo bezpočet. Klamali poddaní své pány, ale předstírali i diktátoři a vrazi. Tak před 65 lety, 23. června 1944, nacisté v koncentračním táboře Terezín uvítali delegaci Mezinárodního výboru Červeného kříže. Aby ghetto nebylo přelidněné, odeslali z něj v několika málo předchozích měsících 17 500 lidí do vyhlazovacího tábora Osvětim. V centru Terezína pak nechali utvořit park s růžovými keři. Na místě, kde od založení ghetta do příjezdu delegace zemřelo strádáním a podvýživou 32 000 lidí, byly zřízeny obchody a kavárny. Přibyla banka, koupaliště i hudební pavilon, objevily se lavičky. Město též naoko dostalo dětské hřiště, jesle, školku a školu a podél pečlivě připravené trasy byl pro hosty připraven do nejmenších detailů secvičený kus. Jakoby náhodou navštívili zkoušku dětského představení a když v doprovodu esesáků v civilu přicházeli na fotbalové utkání, padl přesně podle scénáře gól. Pekaři v bílých rukavicích skládali chléb, děti si vesele hrály, dívky se se zpěvem vracely z práce. A ti, kdo byli komisi nastrčeni, odpovídali, jak nacisté předem určili.

V té komisi byli dva Dánové a jeden Švýcar, dr. Maurice Rossel. Dánové divadlo prohlédli a tak to také naznačili ve své zprávě. Ne tak Rossel. Nacisté od návštěvy očekávali alibi pro svou decimační mašinérii a švýcarský lékař jim ho poskytl. "Náš úžas byl obrovský," napsal, "když jsme v ghettu nalezli město, které žije téměř normálním životem." Ocenil ubytování, dostatek ložního prádla, elegantní oblečení žen, jídlo ve společných kantýnách na způsob restaurací, lékařskou péči. "Je málo populací, o které by bylo tak pečováno jako o obyvatele Terezína," uvedl též. A o vlastní vůli připojil, na čem Němcům zvlášť záleželo: "Terezínský tábor je ´konečný tábor´, odkud nikdo, kdo jednou vstoupil do ghetta, není odesílán jinam." Rossel na důkaz pravdivosti svých slov pořídil v Terezíně osmatřicet snímků a po pár hodinách ho opustil. V září a říjnu odjelo ze stejného místa za již dříve deportovanými téměř 69 000 Židy dalších 18 400 vězňů. V dobytčácích směřovali k plynovým komorám Osvětimi včetně dětí, které Rossel fotografoval.

Když se tvůrce slavného filmového dokumentu "Šoa" Claude Lanzmann více než třicet let po válce Maurice Rossela zeptal, zda návštěva na něj nepůsobila jako komedie, někdejší činovník Mezinárodního výboru Červeného kříže řekl: " V podobných případech člověk očekává přece jen nějaké mrknutí, nápovědu. Prostě něco... I dnes bych tu zprávu podepsal."

Nespekulujme, zda z funkcionáře hovořila naivita či prohnanost, a raději každý po svém vzpomeňme potěmkiniád, které jsme sami zažili. Dvacet let po pádu komunistického režimu přitom zvláštní vzpomínku věnujme těm, jimž na rozdíl od Maurice Rossela ani nebylo třeba nic inscenovat. Ve své pokřivené úslužnosti sami z totalitní skutečnosti vybírali, co vidět a slyšet, co přehlédnout, co sobě i jiným říct a co popřít. Se zkušeností 20. a 21. století není pochyb: Kníže Potěmkin byl břídil.

Autor je ředitel Židovského muzea v Praze