LEGENDA JMÉNEM VÁCLAV

24. září 2008

Den státnosti. Jak majestátně to zní! Jakou velikost našich včerejšků, která se možná přetavila do našich dnešků, to naznačuje... Ale co my to vlastně 28. září (poměrně nově) oslavujeme? Čí dědictví si připomínáme? A co o jeho nositeli vlastně víme?

"Václav jezdil na malém koníku velikosti osla, nemohl nosit přilbu, která je chována jako relikvie ve svatovítském pokladu, a acháty zdobená lebka, před kterou poklekají biskupové a generace věřících, se docela dobře mohla přikutálet z kteréhokoli válečného zmatku, který přešel sídelním městem," boří mýty o Václavovi, řečeném svatý, Petr Piťha ve své skvostné knize "Čechy a jejich svatí" z roku 1992. Napsána s vnitřním prožitkem a krásnou češtinou, je pro mě nepostradatelným průvodcem a rádcem kdykoli ve chvílích oslav, které buď ctíme či ignorujeme, ale jen málokdy chápeme jejich smysl, dosah a souvislosti. Proto z ní budu hojně citovat.

Jaký tedy ten Václav asi byl, když samozřejmě neznáme jeho podobu a nezachoval se ani jeden jeho autentický výrok? Z čeho vycházel a k čemu směřoval?

"Současníkům se jevil jako mnich. Jedna z legend uvádí jako důvod k Václavovu zavraždění, že čeští páni varovali Boleslava, aby nenechával vládu v rukou mladíka, který se stále modlí, čte v knihách a nemá pevné ruky. Je však třeba se podívat na jeho zbožnost důsledněji. Na Václavovi se totiž právě v této oblasti projevuje cosi velmi závažného - důslednost... Křesťanství pro něho není záměnou pohanského rituálu za nový rituál, ani pouhým podepřením vladařské suverenity. Václav přijímá křesťanství jako životní způsob."

Že byl zřejmě ovlivněn předzvěstmi takzvaného clunyjského hnutí, by vyžadovalo odbornější výklad, ale snad stačí říci, že Václav rozhodně patřil k avantgardním zjevům tehdejších duchovních proudů. Proč? A čím? Správně poznamenává Petr Piťha, že Václavovo křesťanství bylo asi spíše ovlivněno laskavou osobností jeho babičky Ludmily než názory kléru. Patří to k jakési lidovosti jeho postavy. Nejenže prý tu a tam spěchal s otepí dřeva nebo rancem jídla ke dveřím vdov, ale své laskavé gesto projevoval i jindy a jinak. "Jeho vykupování otroků - v Praze byl tehdy podle svědectví arabských kupců důležitý trh s otroky - či jeho kácení šibenic nebo otvírání žalářů a nechuť k hrdelnímu rozsudku, to vše svědčí o jeho nevyslovené, ale prokazované úctě k člověku a lidskému životu. Můžeme-li se odvážit rozmluvy o duchu jeho doby, pak na jeho pozadí uvidíme Václavovu vynikající odlišnost. Typem jeho současníka je negramotný vladař, přímočarou krutostí budující svou autoritu, pro kterého je křesťanský duch buď děsivou magií nebo poslušným nástrojem." Václav byl zřejmě opravdu jiný. Ale to neznamená, že slabý.

"Mezi Václavova dilemata patří i technologie vládnutí. Mírnost versus silná ruka. Nezdá se, že by byl matným mladíkem neschopným vůdčího kroku. O tom svědčí rázný zákrok proti Drahomíře, kterou z politických důvodů vypověděl z Prahy a internoval na Budči, když byl přesvědčen, že je inspirátorkou státní krize. Stejně tak jeho vystoupení proti Zličanům bylo zřejmě rozhodné a pevné. Je to mimochodem právě toto jediné Václavovo vojenské vystoupení, které ho v legendách postavilo pod nezdolnou pomoc andělů a v čelo všech českých vojsk. A konečně o rozhodnosti i osobní ráznosti knížete svědčí i souhlasná líčení legend o vražedném útoku Boleslavově. Václav bratra odzbrojil a ubit byl teprve přesilou přivolané zálohy..."

A tady jsme u jádra věci. U oné často přetřásané, a pro nás Čechy choulostivé záležitosti. Byl Václav řečený svatý skutečným vlastencem, jak toto slovo chceme chápat, anebo - jak s příznačnou prostořekostí tvrdil, tuším, před časem i Miloš Zeman - v podstatě prvním proněmeckým církevním kolaborantem? (Souvislost tohoto Zemanova výroku s tím, jak kritizoval současnou českou církevní veličinu jménem Graubner za aktivní vystoupení na sjezdu landsmanšaftu, byla nasnadě...) Anebo lépe a výstižněji. O co tomu Václavovi tenkrát vlastně šlo a čím, pokud vůbec, je to pro nás dnes podnětné?

"Václavův politický příběh je vskutku osudová iniciála českých dějin," ví jeden z prvních polistopadových ministrů školství Petr Piťha. "Mladý kníže stál v několika dilematech. Jedním, již doznívajícím, je rozhodování, o který z církevních vzorů se opřít, někdy popisované jako rozhodování mezi západem a východem. Kníže jej asi řešil dost lehce, neboť v dané době de facto již východní vliv slábl a neklidným maďarským elementem byl styk s kulturními centry východu vlastně přerušen. Dědictví velkomoravské se neukazovalo jako nosné...Václav však přesto reprezentuje člověka, který není jednostranný, zná varianty. Je typickou postavou Čecha, který dík svému narození do určité lokality, je nucen se rozhodovat - vždy znovu - na pomezí dvou etnických a kulturních oblastí."

Není to až neskutečně nadčasové? Copak se nás to stále, dosud a zřejmě i do budoucna, netýká? Kolikrát jsme se od Václavových dob přiklonili tím či oním směrem, byli nadšeni a pak zklamáni a vydali se hledat znovu? Ale podobnosti s dneškem, či aspoň signály přes propast času, nekončí.

"Jiným dilematem Václavovy politiky bylo dilema samostatnosti a přežití. Šlo o vztah k říši, která zpevněna silnou osobností Jindřicha Ptáčníka zahájila systematický útok na Polabské Slovany. Tlak se přenesl i na České země a Václav situaci řeší politicky. Tento čin byl předmětem obrovských diskusí a jedním z důvodů Václavova zavraždění. Těžko soudit, jisté je, že určitý neblahý rys ústupnosti se v moderních českých dějinách objevuje a že je třeba tu být kritický. Jisté však také je, že knížecí bratrovrah se po celých čtrnáct let své vlády nepokusil změnit poměr k říši, ačkoli Václavova vražda byla provedena jen několik měsíců po smlouvě s Jindřichem, která přece mohla být anulována nebo zpochybněna." Převedeno dost brutálně do současné řeči - zrušil snad premiér Zeman česko-německé ujednání, které nedlouho před jeho nástupem k moci podepsali Klaus a Kohl?

Kdykoli uvažujeme o tradicích, všímá si správně Piťha, uvažujeme vlastně o sobě. A tradice je vždy spjata s nadějí. "Saháme po ní jako po výzvě, bereme z ní vítězný i porážený ideál, k němuž se chceme přiblížit. Svatováclavská tradice je nejdůležitější tradicí našeho národa." K čemuž, smím-li, připojím ono orwellovské - kdo si přisvojí minulost, ten vlastní přítomnost a bude i majitelem budoucnosti. Proto se vedou i mezi politiky věčné spory o to, co bylo před týdnem, před měsícem, před rokem, protože vhodná - rozuměj dostatečně manipulativní - interpretace otvírá brány k mocensky vítěznému zítřku.

Není koneckonců mnohem inspirativnější se v myšlenkách, v úvahách, vrátit daleko hlouběji do našich dějin? Nejsou v nich naše kotvy silnější, pravdy nadčasovější? I o tom přemýšlím, když se po večerech toulám se psem a blíží se k nám Den státnosti.

autor: jvej
Spustit audio

E-shop Českého rozhlasu

Hurvínek? A od Nepila? Teda taťuldo, to zírám...

Jan Kovařík, moderátor Českého rozhlasu Dvojka

3 x Hurvínkovy příhody

3 x Hurvínkovy příhody

Koupit

„Raději malé uměníčko dobře, nežli velké špatně.“ Josef Skupa, zakladatel Divadla Spejbla a Hurvínka