Kuba = cena za evropský kompromis

Výměnou za pokračující evropské objímání s Castrovými komunisty má být podpora svobody na ostrově. Konkrétně, téma lidských práv, politických vězňů a pluralitní demokracie se má objevit na stole pokaždé, když za něj usednou společně unijní a kubánský politik. A Evropanům se ukládá, aby se setkávali se zástupci opozice.

Součástí této linie je nicméně nenápadný dovětek, že schůzky s disidenty se mají konat potud, pokud to bude "vhodné." Definice, co je to vhodné, a kdo to určí, se nenabízí.

Jde o úlitbu těm zemím, které nemají ke kubánské opozici tak vřelý vztah jako například Češi. Unie si ho pořídila už loni a výsledkem je, že se za celý rok od června 2008 onen "vhodný" okamžik nenašel. Podle kubánských disidentů se žádný vysoký představitel unie nesetkal na Kubě s žádným z nich. Eurokomisař pro rozvojovou pomoc Louis Michel to ostatně nedávno přinal. Kubánský disent proto tentokrát usiloval o to, aby zmíněný dovětek vypadl, nicméně neúspěšně. Opozičníci se netajili se svým zklamáním a směřovali ho především na Čechy. Nejen proto, že Česko předsedá evropskému klubu a bylo tudíž hlavním koordinátorem kubánské strategie. Hlavním důvodem rozčarování byl fakt, že Praha vždycky patřila k silnému zastánci tvrdšího postupu vůči kubánskému režimu a paralelně k advokátovi demokratických změn na ostrově. Tamní disidenti proto nabyli dojmu, že je Češi hodili přes palubu.

Český ministr zahraničí Jan Kohout to odmítl. Řekl, že vhodnost setkání s disidenty platí pro všechny návštěvy evropských politiků v Havaně bez výjimky a mělo by k nim docházet vždy. Už ale nevysvětlil, proč potom onen dovětek.

Nabízí se dvojí vysvětlení. Česká vláda přestala v posledních dvou letech za Kubu bojovat. Možná proto, že se od nástupu Fidelova bratra Raúla Castra k moci čekalo jisté uvolnění politických poměrů v zemi; a možná proto, že Kuba v konkurenci s protiraketovou obranou a dalšími věcmi přestala být prioritou české zahraniční politiky.

Ministr Kohout zdůvodnil odklod od kubánského boje předsednickou rolí, která je o hledání společného jmenovatele mezi všemi a nikoli o prosazování národního vidění světa. "Budeme hájit svoji pozici zase od prvního července," řekl Jan Kohout.

Takové vysvětlení ale není dostačující. Bitva o Kubu byla na další rok odehrána a červenec na ní nic nezmění. Nic přitom Čechům nebránilo, aby instruovali podobně smýšlející země typu Švédsko a Nizozemí, které - nezatížené předsednickou odpovědností - mohly žádat pevnější vazby s kubánským disentem. Česká vláda by pak musela zohlednit i jejich názor a výsledná kubánská strategie mohla vypadat jinak. Tak se to v unii dělá - když já nemohu, seženu si k tomu spojence. Jenže tady se zřejmě snoubil fakt, že český zájem o Kubu poklesl a do doby příprav nové politiky vůči ostrovu přišel pád vlády, kdy finesy vztahu ke Castrovým oponentům unikly zdejší pozornosti a pak už bylo pozdě. V kontextu dlouhodobé péče a kreditu, jaký si Česko stačilo vybudovat mezi demokratickou opozicí na Kubě, je to chyba.

Možná si řeknete, že kdyby měli Západoevropané zájem podpořit ostrovní disent, udělali by to a žádný společný unijní papír by k tomu nepotřebovali. Měli byste pravdu. Španělé, Němci, ale ani Češi se nepotřebují Raúla Castra dovolovat, s kým se na půdě svých úřadů v Havaně setkávat, a ani nepotřebují radit, kdy je co vhodné. Zmíněný dovětek je tak vlastně kouřová clona bez reálného významu.

Fakt, že zůstal, nicméně vypovídá o převládající náladě v unii. Americký prezident Barack Obama udělal několik vstřícných kroků vůči Kubě a Evropané to nechtějí kazit voláním po větší přísnosti. Navíc platí, že kromě Španělů a Čechů není ostrov v Karibiku zrovna dvakrát prioritou pro žádný členský stát.

Příběh tak odhaluje, jaká je cena za unijní kompromis. Tolik se u nás namluvilo, co všechno členstvím ztratíme - svoji identitu, své češství, které se rozpustí v unijním šálku jako kostka cukru. To všechno byly jen plané řeči. Co jsme ztratili, je síla individuálního názoru. V tomto případě upřednostnění svobodných lidí před kubánskými komunisty. Vláda by neuhrála zákaz stisku ruky s Raúlem Castrem, byť by se snažila, jak by chtěla. Mohla ale uhrát remízu: schůzka s disidentem za každou schůzku s aparátčíkem. Kdyby Kuba nesešla z hledáčku české zahraniční politiky.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .