Konec udavače: hra dokumentů. Skutečné oběti i pachatelé z Drdova Vyššího principu

Povídka Jana Drdy Vyšší princip i pozdější Krejčíkův stejnojmenný film se odehrávají v jakémsi Kostelci. Kvůli schvalování atentátu na Heydricha jsou v něm popraveni tři studenti František Havelka, Karel Moučka a Vlastimil Ryšánek, na což reaguje nenápadný učitel, přezdívaný Vyšší princip, legendární větou o tom, že „vražda na tyranu není zločinem“. 

Poprava tří příbramských občanů 

Impulzem k Drdově povídce byla poprava tří příbramských občanů: 17letého studenta Antonína Stočese, jeho otce Vojtěcha a ředitele místního gymnázia Josefa Lukeše. Zatčeni byli všichni současně 15. června 1942. Popraveni už ne. Otec a syn Stočesové byli zastřeleni 29. června 1942, osm dní po Lukešovi. A důvod? 

V povídce se mluví jen o „včerejší pošetilé debatě na plovárně“ a „o schvalování atentátu na Heydricha“. Film jde jinou cestou. Student Ryšánek (Ivan Mistrík) přikresluje Reinhardu Heydrichovi na fotografii fousy, pak obrázek zmačká a hodí do koše. Z pozadí celý výstup sleduje udavač Zajíček (Jiří Kodet). 

Nic o vyšším principu nezaznělo

Co se stalo ve skutečnosti? Student Antonín Stočes si do hodiny připravoval svou pravidelnou přednášku o malířství z časopisu Zdroj. Našel v něm fotografii Adolfa Hitlera, vytrhl ji a hodil do koše. Když mu později došlo, že by toho mohl někdo zneužít, vrátil se do třídy. Stránku už měl ale v ruce Miroslav Červenka. 

Červenka později svého spolužáka udal jinému studentovi Karlovi Kepkovi a ten už s tím šel rovnou na gestapo. Bylo po atentátu na Reinharda Heydricha, zatýkání a popravy v plném proudu. Když gestapo zatýkalo studenta, jeho otce a ředitele gymnázia, žádná věta o vyšším principu mravním nezazněla. 

Jak je možné, že se scénář tak podobá skutečnosti? Jan Drda u rodiny Stočesů chvíli vypomáhal jako domácí učitel nejstarší dcery Růženy. Příběh znal. Důvod zatčení sice v povídce nezachytil, udělal to ale později, když spolupracoval na filmovém scénáři.

Rodina chránící židy 

Rodina Stočesova byla příbramským Vlajkařům už dlouho trnem v oku. Vojtěch Stočes se jako úspěšný majitel řeznictví i za protektorátu dál přátelil s židovskými obchodníky. Poskytoval jim tajně práci nebo maso. U rodiny se krátce ukrýval i mladý herec a režisér Gustav Schorsch, zastřelený později v koncentráku. 

Logo|foto:Český rozhlas

O skutečném důvodu zatčení, ani o popravě se rodina dlouho nedozvěděla. „Mysleli jsme, že to bylo kvůli poslouchání zahraničního rozhlasu,“ vzpomínala dcera Růžena Stočesová. „Odvezli je do Tábora. Nevěděli jsme, že se tam popravuje. Tehdy se to tajilo.“ 

Poslední dopis studenta 

Růžena Stočesová tehdy padla do pasti dalšího konfidenta, který na ní pod záminkou pomoci jejímu bratrovi a otci vylákal peníze a další majetek. Úřady nakonec daly jí, její matce a sestře Jiřině vědět o smrti Antnonína a Vojtěcha Stočese kouskem papíru datovaného až 44 dnů po popravě. 

Skutečnou příčinu i jméno toho, kdo je udal, se rodina dozvěděla z motáku 17letého Antonína Stočese. Ten v dopise, který napsal v den své smrti, ale zároveň prosí, aby Miroslavu Červenkovi odpustili. Stejně jako on. Jak vůbec dopadli oba udavači zapletení do případu? 

Konec udavačů v Čechách 

O Karlu Kepkovi, jemuž donašeč Miroslav Červenka udal Antonína Stočese, se ví, že válku přežil. Jeho rodina se za protektorátu přidala k Němcům, a protože si vzali německé občanství, narukoval a dostal se na ruskou frontu. Po válce v Německu rozjel vlastní obchod a později se i několikrát vrátil do Čech. Navštívit bývalé spolužáky. 

Miroslav Červenka byl po válce odsouzen na 15 let. Když ho po 8 letech propouštěli, musel na lékařskou prohlídku, shodou okolností k manželovi Jiřiny Stočesové: „Manžel se ho ptal: Za cos tam byl? A on řekl, že za trojnásobnou vraždu. A můj muž mu na to řekl: A vracíš se úplně zdráv!“ Červenka pak dostal práci v lese, kde na něj padl strom a zabil ho. „Prosila jsem Drdu, aby to ještě zpracoval, ale to už nechtěl.“