Komunisté politika omámili a přes řeku Malši ho unesli zpět do Československa

Narazíte tu na pomníček, který říká, že zde padl při výkonu služby v obraně státu dne 30. července 1938 Jaroslav Novák, dozorce finanční stráže.

„Jaroslav Novák byl rodákem ze Bzí u Týna nad Vltavou a osudné noci z 29. na 30. července měl v těchto místech hlídkovou službu se svým mladším kolegou, pomocným dozorcem finanční stráže Miroslavem Salabou. Ten byl nezkušený, byl teprve v těchto dnech povolán k hraniční službě de facto z kanceláře a tohle byla jeho první služba a hned takhle v noci,“ vypráví Jan Ciglbauer, publicista, který se zabývá válečnou historií.

Na konci července 1938 byla v pohraničí velmi napjatá situace a financové se právem obávali přepadů ze strany heinleinovců. Nezkušení nováčci proto mohli být snadno vystresovaní.

Půl hodiny před půlnocí se Jaroslav Novák ze stanoviště vzdálil prověřit podezřelé zvuky vycházející od státní hranice. Když se vracel, jeho kolega Salaba spatřil ve tmě siluetu blížícího se člověka. Údajně na něj několikrát zvolal, ale když nepřišla žádná odpověď, dvakrát vystřelil. Jenže zasáhl Jaroslava Nováka, který krátce po půlnoci přímo na místě svým zraněním podlehl.

Nebude Nováka, nebude, já stydnu

„Podle svědectví rakouských celníků Salaba žádné výzvy nevolal, zřejmě prostě bez rozmyslu vypálil dvě rány po člověku, o kterém si myslel, že ho chce napadnout,“ dodává Jan Ciglbauer.

Na místě byl i další z příslušníků finanční stráže Dušek, z protokolů známe dokonce poslední slova Jaroslava Nováka: „On to do mě pustil i s náústníkem. Já vím, že nebudu, prosímtě, pozdravuj všechny kolegy a musíte mi jít všichni na pohřeb. Ty mi pak musíš zatlačit oči. Nebude Nováka, nebude, já stydnu.“

Únos, který by byl mezinárodním skandálem

Hraniční říčka Malše hrála podstatnou roli v dějinách jižních Čech mnohokrát. V roce 1938 se odehrávaly u Cetvin poměrně krvavé boje, ale tím to neskončilo. Dost napjatou historii zaznamenaly břehy Malše v těchto místech i později, po druhé světové válce v 50. letech.

O Vánocích roku 1953 došlo k dramatickým událostem na takzvané železné oponě pod taktovkou tehdejší Státní bezpečnosti. Hlavní roli hrál Bohumil Laušman, bývalý předseda sociální demokracie, odbojář a člen exilové vlády, který se po válce vrátil do vlasti.

V pohraničí se před válkou objevily stovky závor. Dnes jsou jejich pozůstatky raritou

• Upravit
• Smazat

Zátarasům, které se budovaly v letech 1937 a 1938 na našich hranicích, se oficiálně říkalo zvláštní zařízení na komunikacích. „Všechny cesty a silnice měly být přehrazeny trvale nebo dočasně. V případě trvalého to většinou bylo v podobě zabetonovaných kolejnic a na hraničních přechodech se instalovaly pancéřové závory,“ uvádí Jan Ciglbauer, který se zabývá válečnou historií.

„V roce 1949 se pokusil s rodinou ilegálně překročit státní hranici. Rodina byla zatčena a útěk se podařil jen jemu samotnému. On se pak z Rakouska pokoušel být v kontaktu se svými známými i rodinou,“ líčí Jan Ciglbauer.

StB se rozhodla unést Laušmana zpět do Československa. „Byl vylákán do hostince, kde byl omámen a u Cetvin přenesen přes řeku Malši. Na našem území pak komunisté chtěli, aby prohlásil, že se do Československa vrátil dobrovolně, protože přiznat únos ze suverénního sousedního státu by byl mezinárodní skandál,“ popisuje publicista.

Bohumil Laušman nakonec skutečně prohlášení vydal za slib, že jeho rodina bude propuštěna na svobodu. To se stalo v roce 1957 a sám Laušman byl odsouzen k 17 letům odnětí svody. Už o šest let později ale ve vězení za nevyjasněných okolností zemřel.

Dramatické příběhy z hranice přináší magazín Vltavín. Dále nabízí archivní vyprávění o nenaplněné lásce slavného básníka k jedné dívce z jihočeského Vlachova Březí a putování do Husince a Žofínského pralesa.