Kohout, Landovský, Gruša… Československo zbavilo občanství stovky lidí a vyhnalo je za hranice

Dnešním pohledem je absurdní, že „někdo“ rozhodne, že dotyčný už nemá být občanem daného státu. „Komunistický režim 50. let věnoval velkou energii, finance a celou organizaci vybudování železné opony. Umírali na ní lidé, kteří nechtěli v komunistickém státě žít. Ale najednou, po Chartě 77, se režim rozhodne pro pravý jinak. Rozhodne se, že někteří lidé nemají v zemi žít. Inspirací byl sovětský model,“ vysvětluje host pořadu, historik Michal Stehlík.

„Náhradní“ občanství

Jedním z těch, komu bylo znemožněno vrátit se do Československa, byl dramatik a spisovatel Pavel Kohout a jeho žena, scenáristka Jelena Mašínová. Bylo to v říjnu roku 1979, kdy se vraceli z Rakouska. Ve vzpomínkové knize To byl můj život Pavel Kohout píše:

Pavel Kohout: Popel si na hlavu nesypu, do KSČ jsem vstoupil kvůli tomu, co jsem předtím zažil

• Upravit
• Smazat

Prozaik, básník a dramatik Pavel Kohout v pátek oslavil 90. narozeniny. Připomeňte si rozhovor s Barborou Tachecí z 28. ledna 2017.

„Navždycky mělo chybět, co činí exulanta exulantem: vlastní rozhodnutí, jehož následky trvají mnohdy do smrti, ať si je člověk kladně přičítá nebo trpce vyčítá. Na straně druhé byli i provždycky ušetřeni sentimentality: za ně rozhodli jiní.“ 

Byl z toho takový menší mezinárodní skandál, četné interpelace rakouských politických stran, v parlamentu vystoupil tehdejší kancléř Bruno Kreisky, který následně Pavla Kohouta osobně přijal. Jelena Mašínová a Pavel Kohout získali následujícího roku rakouské občanství.

V zahraničí zůstali i Landovský nebo Gruša

Výjezdní povolení státu k hostování ve vídeňském Burgtheatru získal v lednu 1979 populární herec Pavel Landovský.  Divadelní soubor měl vycestovat do Sovětského svazu a Pavel Landovský se od ředitele divadla Benninga dozvěděl, že s jeho cestou bude problém, protože prý není československým občanem. A opravdu jím už nebyl. A stačilo tak málo, prý „pomlouval a zkresloval politickou situaci v Československé socialistické republice“.  

Zleva Václav Bělohradský, Karel Hvížďala, Antonín Brousek, dole S. Richterová a Jiří Gruša|foto: Alena Hvížďalová

Dalším případem je příběh spisovatele a překladatele Jiřího Gruši. Rovněž získal výjezdní povolení, odcestoval na literární stipendium do Spojených států amerických. Při návratu se v Německu dozvěděl, že do Československa už přijet nemůže. „Já jsem se svou emigrací nepočítal. Nepřipravoval jsem ji a nepřipravoval jsem se pro ni. To je na straně jedné velká komplikace a na straně druhé zjednodušení. Nemusím si vyčítat, že jsem se rozhodl špatně,“ vzpomínal Jiří Gruša později.

Údajně se vše dělo podle platných zákonů. „Je to výmluva všech totalitních států, které si schválí své zákony, a dokonce ani nejsou schopny je dodržovat. A tehdejší Československo mělo ještě jeden větší problém: přihlásilo se k mezinárodním zákonům – Listině lidských práv a svobod i Helsinskému protokolu, a vzápětí je začne porušovat. A tak se snaží říkat, že ti lidé poškozují zájmy republiky. Ve skutečnosti to byla jenom zástěrka,“ vysvětluje Stehlík.

Občanství až po listopadu 1989

Být občanem státu je nejen právní ukotvení pro dotyčného, ale je to také identita a člověk „někam“ patří. „Asanace z pera ministra vnitra Obziny byla akce Státní bezpečnosti. Byl to organizovaný systém, jak některé ‚nepohodlné‘ občany dostat pryč ze státu, týkalo se to stovek lidí. Ale je třeba připočítat další, jejich rodiny a blízké,“ uvádí Michal Stehlík.

Všem dotyčným bylo občanství vráceno po listopadu 1989. I to je důkazem, že byli zbaveni občanství zcela bezdůvodně.  A tak se nám může zdát, že něco takového snad ani nebylo možné, třeba i proto, že v současnosti se to opravdu stát nemůže. Miluše Kindlová z právnické fakulty Univerzity Karlovy vysvětluje:

„Podle dnes platného zákona o státním občanství České republiky z roku 2013 odejmout státní občanství není možné, právní úprava tuto možnost pozbytí občanství neupravuje. A česká ústava zakotvuje ve svém čl. 12 ustanovení, že nikdo nemůže být proti své vůli zbaven státního občanství. Jde v tomto ohledu nad rámec našich mezinárodněprávních závazků plynoucích zejména z Evropské úmluvy o státním občanství, což je smlouva přijatá v rámci Rady Evropy.“