Klára Vlasáková: Novozélandská premiérka rezignovala. Šlo o přiznání vlastních limitů, ale i možný důsledek zastrašování

Když lídryně labouristů Jacinda Ardernová nastoupila v roce 2017 do funkce premiérky, bylo jí 37 let. Byla teprve třetí ženou v čele novozélandské vlády (což je třeba ve srovnání s Českem, kde jsme na pěkném kulatém čísle 0, pořád slušné).

Čtěte také

Budu mámou i premiérkou, slibuje novozélandská politička. Úřad kvůli těhotenství neopustí

V roce 2018 porodila dceru, a stala se tak po Pákistánce Benazir Bhuttové druhou světovou premiérkou, která během výkonu funkce přivedla na svět dítě. Za jejího vedení labouristé zároveň dosáhli značných úspěchů. V roce 2020 vyhráli volby s nejlepším výsledkem za takřka 50 let.

Ardernová na sebe upoutala pozornost tím, jak se zasazovala o řešení sociálních otázek nebo jak rychle reagovala na útok v městě Christchurch, kde terorista v roce 2019 zavraždil ve dvou mešitách 51 lidí. V důsledku tragické události premiérka prosadila zákaz útočných a poloautomatických pušek.

Normalizovat figuru ženy političky

Popularita Ardernové zároveň poslední dobou začala klesat, a tak se objevily otázky, nakolik je její odchod spojený právě s tím.

Čtěte také

Za masakr novozélandských muslimů může dlouholetá islamofobie v Austrálii

Ve své rezignační řeči Ardernová mluvila především o tom, že už je vyčerpaná: „Vím, co tahle práce obnáší, a vím, že už nemám dost sil, abych ji dělala správně.“ V jejím projevu zaznívalo také to, že i politici jsou jen lidé. Vyjádřila zároveň radost, že bude moct trávit víc času se svou rodinou – dceru doprovodí do školy a konečně si bude moct vzít dlouholetého partnera.

Projev Ardernové byl bezpochyby důležitý v tom, jak napřímo dokázala politička pojmenovat vlastní limity: Pracovala jsem pro tuto zemi několik let a už mi došla energie. Teď to musí vzít někdo jiný. Tak osvěžující sebezpyt, který je však zároveň ve své upřímnosti posilující, bychom jistě uvítali i v Česku. Vždyť před prvním i druhým kolem prezidentské volby šlo vesměs o mlžení, zastírání vlastních slabostí a svalování viny na jiné.

Na druhou stranu je však třeba vzít do úvahy také to, proč Ardernové došla energie. Jistě – důvody jsou nakonec vždycky osobní, niterné (a vyloučit nelze ani pochybení, které vypluje na povrch později), ale nerodí se ve vzduchoprázdnu, formuje je mnoho vlivů. A tady je třeba zdůraznit, že Ardernová se potýkala s výhrůžkami cílícími na ni i její rodinu.

Čtěte také

Speciál: Teroristický útok ve dvou novozélandských mešitách si vyžádal 49 obětí

Novozélandská policie loni oznámila, že počet výhrůžek cílících na premiérku se během tří let takřka ztrojnásobil. Britský deník Guardian potom uvedl, že podle předních politických a veřejných novozélandských osobností přispělo k premiérčině odchodu právě neustálé osočování, urážky a osobní útoky. Někteří dokonce mluví o tom, že Ardernová byla z úřadu vyhnána a země by měla přehodnotit svou politickou kulturu.

Politických lídryň je velmi málo – ve světě je v současnosti jen přes desítku premiérek –, a ženy ve veřejném prostoru tak čelí řadě sexistických útoků, zesměšňování, znevažování, výhrůžek. U Ardernové byl samozřejmě velkým tématem porod dítěte, u nás se nedávno zase mocně řešilo, nakolik je Danuše Nerudová „autentická“. Antropoložka Marie Heřmanová v této souvislosti upozorňuje, že právě ženy jsou za neautentické, afektované označovány častěji než muži.

Klára Vlasáková, spisovatelka, scenáristka, dramaturgyně|foto:Tomáš Vodňanský, Český rozhlas

Normalizovat figuru ženy političky na světové i domácí scéně jistě potrvá několik let, možná i desetiletí. Z příkladu Jacindy Ardernové bychom si však měli vzít kromě toho, že je super mluvit o svých negativních pocitech, taky poznání, že podobné negativní pocity nejsou jen osobním problémem dotyčné. Rodí se v atmosféře, kdy je politička často snadný cíl nenávisti. A takovému tlaku by neměl čelit vůbec nikdo.

Autorka je dramaturgyně a scenáristka