Kentaurovy slzy. Povídky nikaragujského modernisty Rubéna Daría

„Verlaine je pro mě mnohem víc než Sokrates,“ prohlašoval o svých inspiračních zdrojích Rubén Darío. Středoamerický básník, spisovatel a diplomat přelomu 19. a 20. století pocházel z Nikaragui, ale jako světoběžník nasával vjemy a inspirace ze všech koutů světa (výrazně například z Orientu) a najdeme u něj i zřetelný vliv textů Edgara Allana Poea.

Darío jako představitel hispánského modernismu touží vytvářet dokonalé umění, neslužebné a svobodné. Hledá ideál, který je odrazem rytmu celého Univerza. Zároveň však naráží na nepochopení společnosti okouzlené pokrokem, která sleduje především hmotné zájmy a umělci pohrdá. V básních a povídkách čteme o jeho láskách a utrpení, někdy ve frivolnějším tónu, jindy až s existenciálním nádechem.

Umění překonává prostor a čas.

První Daríovy povídky jsou plodem pobytu v Chile, kam jako neznámý mladík připlouvá roku 1886 a chce dobýt umělecký svět. Texty reflektující Daríovu tehdejší samotu a velkou chudobu jsou dnes považovány za jeden z milníků modernismu. Na pohádkovém či mytologickém pozadí řeší problém umělce tady a teď.

Povídkám se Darío věnoval celý život, byť už další texty knižně nevydal. Zajímala ho témata milostná, problémy moderního světa i historie, lidské utrpení i fantastické světy. Daríovy fantastické povídky mnohdy pracují se snem či halucinací jako branou k nadpřirozenému. Tajemno lidského života Rubéna Daría fascinovalo i děsilo. Jeho povídky promlouvají k našemu konci století se stejnou naléhavostí a sugestivností, protože jak věřil Darío, „umění překonává prostor a čas.“