Když zacinkaly hrnky, každý věděl, že se stalo něco zlého, přibližuje bolest svého kraje spisovatelka Karin Lednická
Na svou románovou kroniku, která má 1700 stran, potřebovala osm intenzivních let. Polovinu z toho psala v naprosté tichosti, v kradeném čase. Jak se změnil život spisovatelky Karin Lednické po vydání trilogie Šikmý kostel? Co v hornických rodinách znamenalo, když cinkaly hrnky? Jaký má mladá generace vztah k místům s těžkou minulostí? A kdy naposledy ona sama sfárala do dolu? Moderuje Joachim Dvořák.
Karin Lednická se narodila a vyrostla ve Slezsku. Vůně uhlí, vozíčky s vytěženým materiálem nad hlavou i dobrodružství na haldách patřily k jejímu dětství stejně samozřejmě jako panenky či kopací míč k dětství jiných. Obrazy každodennosti se jí vybavují i dnes, kdy píše o tíživé historii svého kraje – třeba zvuk cinkajících hrnků v hornických domácnostech.
Kupujte na Radioteka.cz
Když zacinkaly hrnky...
„Když zacinkaly v koloniích hrnky, bylo to znamení, že se dole stalo něco zlého. Pro ženy horníků to byl podnět běžet k šachetní bráně a čekat, až jim někdo řekne, co se stalo a jestli se právě ony nestaly vdovou.“
Čtěte také
Důlní neštěstí byla tehdy poměrně častá. To největší v českých zemích se odehrálo v roce 1892 v Příbrami, kde zahynulo 319 horníků. O dva roky později, 14. června 1894, došlo k tragédii i v dolech hraběte Jindřicha Larisch-Mönnicha v Karviné. Právě tímto okamžikem začíná románová kronika Šikmý kostel.
„Bylo to největší neštěstí v celé slezské uhelné pánvi. Nic horšího se už nikdy potom nestalo. Dokonce to položilo základy báňskému záchranářství, protože lidé, kteří tehdy tahali zespodu své zraněné a mrtvé kamarády, se chránili jen octovými rouškami,“ připomíná spisovatelka.
Déjà vu v Pensylvánii
Město Karviná, o němž Lednická píše, v důsledku těžby později zaniklo. Dochoval se jen hřbitov a kostel. Identický příběh pak autorka zažila i v Pensylvánii, v americké hornické oblasti.
„Je tam úplně stejně opuštěné město. Jediný rozdíl je v tom, že nebylo poddolované, ale došlo tam k podpálení zapomenuté sloje. Od té doby hoří celé podzemí a bude hořet ještě asi tři sta let. Zažila jsem tam déjà vu. Z města zbyl jen kostel a hřbitov. To není náhoda. Když jsem si pak četla výpovědi obyvatel, kteří se museli vystěhovat, cítila jsem tu samou lhostejnost společnosti, to stejné otálení. Bylo to velmi silné podobenství,“ dodává Karin Lednická.
Mohlo by vás zajímat
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Hurvínek? A s poslední rozhlasovou nahrávkou Josefa Skupy? Teda taťuldo, to zírám...
Jan Kovařík, moderátor Českého rozhlasu Dvojka
Hurvínkovy příhody 5
„Raději malé uměníčko dobře, nežli velké špatně.“ Josef Skupa, zakladatel Divadla Spejbla a Hurvínka
