Když procházím archiv, dodneška žasnu a jsem u vytržení, říká oceněný archivář Ladislav Vilímek

Tatínek Ladislava Vilímka si do Jihlavy přenesl svou živnost – malou továrnu na elektromotory a vyráběl i sirény, které v Jihlavě houkaly po celou dobu války. Maminka zase našla v Jihlavě uplatnění jako vychovatelka v židovských rodinách. „Vidíte, že ti Židé mě provázejí od dětství, už od maminky“ konstatuje host.

Díky Julii Janoušové poznal historii Jihlavy

V dětství jej ovlivnily procházky po Jihlavě – jednak s maminkou po nákupech a jednak se sousedkou z domu ve Znojemské ulici Julií Janoušovou. „To byla fantastická stará babka, úžasná, byla to Jihlavačka. A navíc byla ze smíšeného manželství, takže mluvila česky i německy. Každý večer si tam pozvala dámy, pily čajíček a uvařily si řídkou krupičnou kaši a povídaly si a pořád vzpomínaly. Když to bylo něco, co jsem neměl slyšet, tak hned začaly němčit a když už jsem to mohl slyšet, tak zase přešly do češtiny. To se povídalo o všem možným, co se kde v Jihlavě semlelo, kde byl jaký vrah, kde kdo měl jaké pletky, všechno,“ směje se Ladislav Vilímek.

Ve stylovém oblečení a vysokých vázacích botách, celá jako z jiného světa, vodila Julie Janoušová malého Ladislava Vilímka po Jihlavě, ukazovala mu, kde kdo bydlel, kde si otevřel jaký obchod, kam se přestěhoval, nebo mu ukazovala i sochy, obrazy a další historické předměty ve všech kostelích. Další vliv na zájem o historii měl jako ministrant v kostele a ještě další díky návštěvám jeho otce, vysvětluje: „Povídalo se o živnostech a zakládání živností. Historie se prolínala všemi rozhovory, co jsem u nich byl. A taky moje vánoční dárky byly všechno publikace o historii. Zbožňoval jsem to, já jsem to miloval.“

V Praze zažil Semafor a doma pak založil vlastní divadlo

Historii ale nevystudoval. Nejprve se chtěl stát farářem, protože od malička ministroval v kostele. Chtěl malovat, a protože musel kvůli svému původu nastoupit do průmyslu, přihlásil se a vystudoval průmyslovou školu v Heleníně. Na vojnu pak šel do Prahy, kterou celou prochodil. Chodili jsme společně po divadlech, výstavách, kinech, muzeích. Ovlivnilo ho jedno z prvních představení divadla Semafor, takže začal psát písničky i básničky a založil ochotnické divadlo Skoba. Zájem o malování ani o historii jej neopustil dodnes.

Začal navštěvovat jihlavský archiv jako amatér. „Chodil jsem tam tak často, že mi po osmdesátém devátém roce nabídl zaměstnání pan ředitel Křesadlo,“ vzpomíná Ladislav Vilímek. Práce ho baví natolik, že zůstával často i po pracovní době, a obden do archivu dochází i poté, co odešel do důchodu. Pracuje na seriálu o historii zaniklých domů v Jihlavě I domy umírají vestoje, píše pátý díl a plánuje jich celkem napsat deset. Podobně dlouho pracuje na mapování osudů jihlavských Židů.

Je to hrdinství, hluboce se před tím skláním

Židovská problematika archiváře zaujala. Po revoluci se začínaly řešit restituce židovského majetku, přicházely židovské rodiny. „Dlouze jsem si s nimi povídal a dozvěděl jsem se věci, které v archivu nenajdete. Tam jsou jen holá fakta – kdy se narodil, zemřel, kde zahynul, čísla transportu a tak dále, ale s jakými pocity šli do těch vagónů, to jsem se dozvěděl až od nich,“ říká Ladislav Vilímek pohnutě a pokračuje: „ S paní Neumannovou jsme chodili po školách a když vedle vás sedí žena, která přežila takové hrůzy, jako pochod smrti, šlapání mezi mrtvých, a z toho všeho se oklepat a žít svůj život, to je úžasné hrdinství, hluboce se před tím skláním.“