Kdo zamordoval prostitutku Otýlii Vranskou? Už bych to nechal být, přimlouvá se spisovatel Viktorín Šulc

23. březen 2019

Jak se stane, že je už malé dítě inspirováno zločinem? Existuje dokonalá vražda, nebo vrah, který je sympatický? Jana Klusáková se v pořadu Hovory ptala scenáristy, dramaturga a především autora Panoptika sexuálních vražd Viktorína Šulce.  

Fascinace zločinem Šulce provází snad už od narození, kdy doslova hltal všechny záhadné a krvavé historky. Nijak to ale nespojuje s nějakým děsem z mladí. „I když, jako malý blonďáček jsem byl občas v kině obtěžován homosexuály. Ale nebyla tam nějaká míra násilí,“ přiznává.

Odkud se ale bere inspirace nalomených jedinců? Může to být v nejrůznějších televizních a filmových kriminálkách, se kterými se v posledních letech roztrhl pytel? „Kdo je nějakým způsobem duše porušená, a má v úmyslu spáchat zločin, tak nepotřebuje žádnou inspiraci,“ odpovídá.

Šulc při svém pátrání v kriminalistických archivech narazil na jedinou kauzu, kdy vrah spáchal vraždu podle detektivní povídky. „Zabil, ale protože sedí, tak to nebyla žádná dokonalá vražda. Spousta těch nejzávažnějších zločinů probíhá v afektu. Ze žárlivosti, z dlouhodobých rodinných sporů a na nějaké velké promýšlení nebo kopírování není čas.“

To nijak nevylučuje skutečnost, že se tu a tam podaří „dokonalá vražda“. „Dokonalé vraždy existují, spíš je to ale ‚štěstí‘. Hlavním protihráčem vyšetřovatelů je čas.“ Zub času na těle oběti stírá všechny stopy a slábne i paměť klíčových svědků. Přitom stačí jen čtvrt až půl roku od zločinu a pachatel má velkou šanci, že už ho nikdo nikdy nenajde. Stejně, jako se to kdysi stalo i v případě nejznámější neobjasněné vraždy v dějinách naší kriminalistiky, mordu Otýlie Vranské.

Otýlie Vranská měla smůlu

Byla to slovenská prostitutka a na podzim roku 1933 ji kdosi brutálně zavraždil, její tělo rozčtvrtil a ve dvou kufrech poslal vlakem z Prahy do Bratislavy a Košic. „Už si skoro myslím, že to zůstane neobjasněno,“ odhaduje spisovatel.

„Přestože vyluštění bylo na dosah. Třeba v teorii policejního historika Radka Galáše by se popírala sexuální vražda. Zhrzená milenka Vranská šla do Nuslí udělat erotiku svému bývalému milenci rotmistru Josefu Pěknému, který už ale měl novou prostitutku Antonii Koklesovou. Asi ji chtěli nějak umlčet a tak ji zabili přímo v bytě. Historie chce znát odpovědi, ale je to dnes už tak nádherný kriminalistický pomníček, že bych se přimlouval, abychom to nechali být,“ říká Šulc.

Spisovatele zaujal i příběh „spartakiádního“ sériového vraha Jiřího Straky. Jen během tří měsíců (únor−květen 1985) napadl 11 žen a nakonec byl usvědčen ze tří vražd (dvou pokusů o vraždu, pěti znásilnění, tří loupeží a pěti krádeží). „Straka měl tehdy jen 16 let a vlastně žádnou spartakiádní cvičenku nezabil. Podařilo se ho lapit ještě před jejím začátkem, jinak by to bylo, jako kdybychom vlka pustili do ohrady s ovcemi. Straka byl ale dost unikát.“

Spartakiádní vrah

Viktorín Šulc nenašel jemu podobného nejen u nás, ale ani v záznamech světové kriminalistiky. Tak mladý vrah, který zabíjel jednu ženu za druhou. „Nechával za sebou stopy, obětem bral různé předměty, které se podařilo dohledat, a čas od času si i rád ‚pustil hubu na špacír‘. To ho nakonec stálo svobodu.“

Dnes má spartakiádní vrah jinou identitu a „chová se slušně“, ale „jak už kdysi řekl básník Jan Skácel: Nepřijde-li trest vzápětí, musíš si vinu odžít životem… Tak něco podobného teď odžívá i Straka. Co o něm vím, tak žije jako vyděděnec, protože lidé nezapomněli.“

Vražda je pro většinovou společnost asi ten nejhorší čin, jaký kdo může spáchat. Existují ale i sympatičtí pachatelé. „Jeden zkušený vyšetřovatel mi kdysi řekl, že každý takový čin je film o 10 tisících políčkách. Můžete vidět ženu, jak bodá do svého muže nožem, ale měli byste vidět i to předtím. Jak se tisíckrát vrátil domů opilý z hospody a jeho žena ví, že bude zmlácena a násilí podrobeny i její malé děti. Nakonec tu vraždu spáchá, ale soudy na to jdou…“

Deviace je nemoc

Pamatuje si na případ, kdy rodina oběti stála na straně vražedkyně a nakonec jí soud vyměřil trest, který byl už odpykán pouhou vazbou. Jde vůbec pochopit chování devianta a vraha, nebo je to „jen“ nemoc?

„Dnes už se u pedofilů nebo sadistů ví, že mají poruchu sexuální preference a že se s tím už narodili,“ odpovídá Šulc. Narazil na zajímavého sadistu, který vystudoval vysokou a děsně s tím bojoval.

„Když se jeho spolužáci na střední toužili s holkami pusinkovat a držet za ruku, on je toužil rozpárat nožem. Nakonec to udělal a vzápětí se šel přiznat. Byl to jeden z mála slušných vrahů, se kterými jsem se kdy setkal. Taky napsal velmi zajímavou monografii, kde sepsal veškeré pohnutky sexuálního devianta inspirovaného třeba uměním nebo jen sny.“

Jak vypadá samotné zkoumání místa činu nebo proč jsou tak důležití experti, kteří zkoumají mysl zločinců? Odpovědi autora literárního projektu Panoptikum sexuálních vražd si poslechněte v audiozáznamu pořadu Hovory Jany Klusákové.

autoři: Jana Klusáková , lup
Spustit audio

Související

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!

Jan Rosák, moderátor

slovo_nad_zlato.jpg

Slovo nad zlato

Koupit

Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.