Kdo to vzdal, ten je poraženej. Jak jsme si představovali budoucnost v listopadu 1989?

14. listopad 2019
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Sametová revoluce: 17. listopad 1989

Chtěli jsme svobodně mluvit a cestovat. Starosti ani radosti dneška jsme si neuměli představit: mobilní telefony, sociální sítě a obavy z toho, co přijde... V dokumentu, který letos vznikal na několika místech Čech a Moravy, tři respondenti vzpomínají, jak si na konci roku 1989 představovali budoucnost.

Připomínky událostí z podzimu 1989 se zpravidla odbydou vzpomínkami na Václava Havla, nebo Miloše Jakeše. Uplynulých 30 let ale nabízí i jiné podněty k zamyšlení. Jaká vůbec byla v listopadu 1989 naše očekávání?

Michal z Moravy: Svět je neskutečně krásný

Michal z Moravy (60 let) měl roce 1989 zaměstnání v pražské kanceláři, ve volném čase distribuoval náboženský samizdat a křesťanskou literaturu ze zahranič

Michal z Moravy (60 let) měl roce 1989 zaměstnání v pražské kanceláři, ve volném čase distribuoval náboženský samizdat a křesťanskou literaturu ze zahraničí. Vyneslo mu to trestní stíhání, které nakonec bylo po diplomatickém nátlaku Západu zastaveno.

„Co jsem si v roce 1989 představoval? Nic z toho, co nastalo. Neuměl jsem si představit internet ani mobilní telefony. Nenapadlo by mě, tátu od rodiny z Prahy, že budu na moravské vesnici chovat králíky a indické běžce. Ten svět je teď hodně jiný. Především neskutečně krásný.“

To, co v roce 1989 očekával, se splnilo. Ne ale v jednoznačně pozitivní podobě: „Chtěli jsme cestovat. Cestovat můžeme, ale nemáme na to peníze. Chtěli jsme studovat. Můžeme, ale kdo se dnes doopravdy vzdělává? Chtěli jsme svobodné informace. A těch je teď záplava, ve které se těžko orientujeme,“ vypočítává.

Jan z Prahy: Když se o to nebudeme starat…

Jan Mareš

Historik Jan z okresního města nedaleko Prahy na podzim 1989 studoval gymnázium. „Věděli jsme, co se děje. Jeden z profesorů nás intenzivně informoval, co se odehrává,“ vzpomíná. Jeho představy o budoucnosti odpovídaly věku.

„Už jsem znal počítače a snil jsem, že jednou bude televize propojená s nějakou klávesnicí a bude možné si nějak objednat film, který bych chtěl vidět.“ Vybavuje si atmosféru okresního města.

„Nějak jsem doufal, že všechny ty šedivé domy by mohly být barevné. Nebo že přestanou jezdit autobusy, za kterými se z výfuků táhla mračna kouře.“ Dnes je ředitelem archivu, cestuje po Evropě a jiné volby než svobodné nezažil. „Ale není to nic samozřejmého. Když se o to nebudeme starat, tak to nebude,“ soudí o naší demokracii.

Marie: Jen aby to vydrželo

Důchodkyně s mobilním telefonem

Paní Marii (80 let) žádná z moderních elektronických vymožeností není cizí. Počítač, který si v roce 1989 představovala velmi neurčitě, poprvé viděla v šedesáti. „Dělám předsedkyni atletického klubu. Bez počítače to nešlo.“

Také ona mluví spíš o tom, co si představit nedokázala: „To množství obchodů. To, jak špatně na tom budou důchodci. Ty zdravotní problémy, které budu mít.“

Život se snaží brát z té lepší stránky: „Nemusím už řešit byt, který jsem si koupila, a práci, protože jsem v důchodu. Prožívám si všechno, jak potřebuji a jen hlídám, aby to ještě vydrželo.“

Zpráva o našich snech

Pomyslná zpráva o našich snech v roce 1989 nevyznívá jednoznačně negativně ani pozitivně. Mnohé nás zklamalo, přišla i řada dobrých zpráv. Za všechny to vystihl Michal z Moravy, když na otázku, zda po třiceti letech nemáme kromě vítězů také poražené, odpověděl: „Kdo to vzdal, je poraženej.“

autor: David Hertl
Spustit audio

Související