„Kavárny vadí všem totalitním režimům.“ Pražská kavárna včera a dnes

Koláž z klasického obraz kavárny Jeana Bérauda
Koláž z klasického obraz kavárny Jeana Bérauda
Kavárenský život byl vždy synonymem setkávání, odstupu od všednodenních starostí, zapálených diskusí i nevšední pohody. Kavárna je místo s osobitou architekturou, designem a tradicí. Protože je místem, kde se střetávají různé informace a zároveň se špatně kontroluje, bývala trnem v oku u nás už za totality.

Ve zlatém kavárenském období mezi lety 1900 až do druhé světové války byly kavárny jiné než dnes. Hlavně prostorově. „Kavárny měly místností několik. Třeba herny a čítárny. V každé byla celá řada časopisů, protože tam hosté chodili za informacemi,“ vysvětluje kunsthistorička Eva Bendová.

„Architekti tehdy pracovali pestrým způsobem. Byly tam tiché kouty a prostor pro zábavu.“ U jedné kávy se tak dalo prosedět celé dopoledne nebo odpoledne. „Třeba Gustav Meyrink vysedával v kavárně Continental Na Příkopech. Když kolem něj někdo prošel musel šeptat. Meyrink neměl rád hlučný hovor.“

Kavárna se nedá kontrolovat

Pro spoustu celebrit nebyla tak důležitá kvalita kávy, jako to, co se u ní probíralo. „Kavárna, to je možnost střídat stolky, navštěvovat různé sedící skupiny, přecházet z místa na místo,“ říkával prý režisér a herec Václav Wasserman.

Kavárna v přízemí Obecního domu

„Kavárny vadí všem režimům, které můžeme nazvat totalitními. Je totiž místem, které nelze příliš kontrolovat, ani čas v ní strávený. S nástupem režimu jich v Praze spousta zanikla,“ upozorňuje autorka knihy Pražská kavárna.

Kde najdete „pražské kavárny“?

Zůstaly jen ty podniky, které byly výkladní skříní socialismu a toho, jak se nám daří. „To byly kavárny kolem Václavského náměstí a Příkopů. Třeba kavárna hotelu Jalta nebo Obecní dům.“ Spousta kaváren (nebo jejich tradiční výbavy) ale zmizelo i na začátku 90. let.

„Včetně třeba zajímavého mobiliáře v kavárně Juliš. Postihlo to i kavárnu Slávii.“ Centrum Prahy je tak dnes podle Evy Bendové vyprázdněné a komerčně zneužité. Centra kavárenského života se přestěhovala. „Je jich víc a určitě můžu jmenovat Letnou, Holešovice, Vršovice a Vinohrady.“

Eva Bendová