Karel Čáslavský: Film byl vždycky ve službách státu
Legenda. Slovo charakteristické pro dva osudem spojené pojmy: Karel Čáslavský a Hledání ztraceného času. Pořad České televize těší diváky svými výpravami do historie naší země už téměř 20 let.
Karel Čáslavský nevytváří pořad Hledání ztraceného času sám. „S Otakarem Svobodou dělám od roku 1963, s panem režisérem Vantuchem od roku 1977. Je to dlouho. Ponorkové situace se samozřejmě vyskytují, ale zas to překonáme. Není to nic hrozného.“
Vyskytovat se ve známém kolektivu je pro něj důležité. Protože zvyk hraje důležitou roli. Navíc se netají skutečností, že předstoupí-li „u cizích“ před kameru, zvládá to někdy obtížně.
Hledání ztraceného
Podstatné ale je, že opravdu titěrný proces vytváření seriálu Hledání ztraceného času umí bezchybně. Možná bychom to očekávali, on si ale za dvě desetiletí nevytvořil jakýkoliv tvůrčí rituál. Není ale důvod mu to vytýkat.
U tak složité práce totiž není času nazbyt, jak sám přiznává: „Dělám tak pět pořadů současně. Z těch nakonec jeden vyhodím, protože to ostříhávám tak dlouho, až tam nezbude ani požadovaných 15 minut.“
Za cyklus Vltava se nestydím
Nejvíce si prý váží cyklu Vltava, nad jehož přípravami strávil nemalou dobu. „I když Vltavu vidím v repríze po 15 letech, ocením ji. Dnes bych to třeba už nezvládl. Od pramene jsou to milióny informací. Musel jsem sehnat tisíce fotografií, chodit po muzeích, archivech. Nakonec ovšem musím říct, že se za to nestydím.“
„Kdybych napsal knihu vzpomínek, nazval bych ji „Jednou nohou v historii.“ Protože jsem tam pořád. Když jsem se díval na 30. léta i protektorát, myslím si, že tu dobu docela dobře znám,“ říká K. Čáslavský, který se primárně zajímá o období do roku 1945.
Dnes by Masaryk nevydržel tak dlouho
Můžeme ho vnímat jako cestovatele časem. Jeho znalost politického života mezi lety 1918–1938 je fascinující. A jako člověk znalostmi nabitý vidí toto období poněkud rozpačitě.
„První republika sice vypadá idylicky. Ale jelikož jsou filmy většinou němé, tak neslyšíme hádky. Kdyby byl Masaryk nebo kdokoliv jiný každý den v televizi, tak by nevydržel tak dlouho.“
Dobám minulým ale přece jen nelze vytknout jednu zásluhu: „Minimálně byly čistší ulice, což mě až tak do detailu nenapadlo. Diváci mi psali, že je radost podívat se na Prahu 30. let a na to, jak byla uklizená.“
Film byl vždy ve službách
Dokumenty jsou prý otázka výběru, a to v tom smyslu, kam se jejich autor podívá a co budoucím generacím zachová. „Je to otázka výběru, který nebyl nejlepší,“ prozrazuje publicista k období tzv. první republiky.
„Můžeme mít úžasnou revue s tanečnicemi. Nemusíme ale už vidět, že je za kameramanovými zády žebrák. Vše tehdy bylo oficiální. Řekl bych, že film byl vždycky ve službách státu.“
Do opozice oficiální tvorby staví amatéry, jejichž práci si neustále vychvaluje. „Udělal jsem desítky pořadů z amatérských filmů. Oni totiž vidí lépe. Profesionální filmař jde na objednávku, postaví se někam, kde už před ním stáli jiní, natočí zase Karmelitskou ulici s těmi věžemi Mikuláše. Amatér se ale postaví a točí ruch.“
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Hurvínek? A od Nepila? Teda taťuldo, to zírám...
Jan Kovařík, moderátor Českého rozhlasu Dvojka
3 x Hurvínkovy příhody
„Raději malé uměníčko dobře, nežli velké špatně.“ Josef Skupa, zakladatel Divadla Spejbla a Hurvínka