Karel Čáslavský: "Film byl vždycky ve službách státu"

19. duben 2011
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Karel Čáslavský

Hostem pořadu Je jaká je po 11:05 hodině byl dnes (19. dubna) filmový publicista Karel Čáslavský.

Legenda. Slovo charakteristické pro dva osudem spojené pojmy: Karel Čáslavský a Hledání ztraceného času. Pořad České televize těší diváky svými výpravami do historie naší země už téměř 20 let. Karel Čáslavský ho ale nevytváří sám. Pociťuje po tolika letech společné práce tzv. „ponorkovou nemoc“? „S Otakarem Svobodou dělám od roku 1963, s panem režisérem Vantuchem od roku 1977. Je to dlouho. Ponorkové situace se samozřejmě vyskytují, ale zas to překonáme. Není to nic hrozného.“

Vyskytovat se ve známém kolektivu je pro něj důležité, protože zvyk hraje důležitou roli. Navíc se netají skutečností, že předstoupí-li „u cizích“ před kameru, zvládá to někdy obtížně.

Podstatné ale je, že opravdu titěrný proces vytváření seriálu Hledání ztraceného času umí bezchybně. Možná bychom to očekávali, on si ale za dvě desetiletí nevytvořil jakýkoliv tvůrčí rituál. Není ale důvod mu to vytýkat. U tak složité práce totiž není času nazbyt, jak sám přiznává: „Dělám tak pět pořadů současně. Z těch nakonec jeden vyhodím, protože to ostříhávám tak dlouho, až tam nezbude ani požadovaných 15 minut.“

Nejvíce si prý váží cyklu Vltava, nad jehož přípravami strávil nemalou dobu. I když Vltavu vidím v repríze po 15 letech, ocením ji. Dnes bych to třeba už nezvládl. Od pramene jsou to milióny informací. Musel jsem sehnat tisíce fotografií, chodit po muzeích, archivech. Nakonec ovšem musím říct, že se za to nestydím.“

„Kdybych napsal knihu vzpomínek, nazval bych ji „Jednou nohou v historii.“ Protože jsem tam pořád. Když jsem se díval na 30. léta i protektorát, myslím si, že tu dobu docela dobře znám,“ říká K. Čáslavský, který se primárně zajímá o období do roku 1945.

Můžeme ho vnímat jako cestovatele časem. Jeho znalost politického života mezi lety 1918 – 1938 je fascinující. A jako člověk znalostmi nabitý vidí toto období poněkud rozpačitě: „První republika sice vypadá idylicky. Ale jelikož jsou filmy většinou němé, tak neslyšíme hádky. Kdyby byl Masaryk nebo kdokoliv jiný každý den v televizi, tak by nevydržel tak dlouho. Už můj tatínek říkal „jo za mých časů, to bylo...“

Dobám minulým ale přeci jen nelze vytknout jednu zásluhu: „Minimálně byly čistší ulice, což mě až tak do detailu nenapadlo. Diváci mi psali, že je radost podívat se na Prahu 30. let a na to, jak byla uklizená.“

Dokumenty jsou prý otázka výběru, a to v tom smyslu, kam se jejich autor podívá a co budoucím generacím zachová. „Je to otázka výběru, který nebyl nejlepší,“ prozrazuje publicista k období tzv. první republiky a doplňuje: „Můžeme mít úžasnou revue s tanečnicemi. Nemusíme ale už vidět, že je za kameramanovými zády žebrák. Vše tehdy bylo oficiální. Řekl bych, že film byl vždycky ve službách státu.“

Do opozice oficiální tvorby staví amatéry, jejichž práci si neustále vychvaluje. „Udělal jsem desítky pořadů z amatérských filmů. Oni totiž vidí lépe. Profesionální filmař jde na objednávku, postaví se někam, kde už před ním stáli jiní, natočí zase Karmelitskou ulici s těmi věžemi Mikuláše. Amatér se ale postaví a točí ruch.“

Více si poslechněte v audiozáznamu rozhovoru...

autor: Pavla Kopřivová
Spustit audio

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Lidský faktor jsem znal jako knížku, ale teprve s rozhlasovým zpracováním jsem ho dokonale pochopil...

Robert Tamchyna, redaktor a moderátor Českého rozhlasu Dvojka

Lidský faktor

Lidský faktor

Koupit

Točili jsme zajímavý příběh. Osoby, které jsme hráli, se ocitaly ve vypjatých životních situacích, vzrušující práce pro herce a režiséra. Během dalšího měsíce jsme Jiří a já odehrané repliky svých rolí žili. Fantasmagorické situace posledního dílu příběhu se staly naší konkrétní každodenností. V srpnu Jiří Adamíra zemřel. Lidský faktor byla naše poslední společná práce.“ Hana Maciuchová