„Jsem rád, že se na bratra Vladimíra nezapomíná,“ přiznává Michal Dlouhý

Herec je často spojován se svým, dnes už zesnulým, bratrem Vladimírem Dlouhým. Rozhodně ho to ale netrápí, naopak je velmi rád, že se lidé a žurnalisté k jeho umělecké osobnosti neustále vracejí: „Byl by hřích ho nezmiňovat. Jsem rád, že se na něj myslí a nezapomíná. Díky tomu se mi dál promítá do života a mám pocit, že je tady s námi pořád.“

Bratr Vladimír

Na svém starším sourozenci nejvíc obdivoval sečtělost a pracovní poctivost. „Nikdy nic neošidil. Všechno, co přijal, udělal naplno. Byl profesionál každým coulem. Když byl mladý, neměl stres z učení textů. Později se na představení připravoval déle. Zas mu to ale dalo takovou jistotu, že mohl na jevišti předvést to, co nikdo jiný neumí.“
Vladimír Dlouhý působil velmi křehkým dojmem. Podle Michala Dlouhého to však byl jen klam, jak vzpomíná: „Netušil jsem, že v tom malém rachitickém těle může být taková vnitřní síla. Jednou jsem se s ním přetahoval o klíče od auta. On je nakonec držel v ruce. Mě zbyla v dlani jen umělá hmota.“
Starší sourozenci mají tendence vychovávat. Michal Dlouhý zažil takový přístup v době, kdy se jeho rodiče rozešli. „Jeden den se mi snažil tátu nahradit. Dost rázným kopem do jistých partií jsem ho ale ubezpečil v tom, že si ho nenechám takhle vyměnit.“ Nenásilnou cestou jej pak bratr vedl spíše v posledních letech života, kdy spolu častěji spolupracovali. Bylo tomu tak např. v dramatech Sněžná noc, Kajínek, Swingtime a divadelním představení Chvála bláznovství. „Mohli jsme se potkat dřív. Bohužel to ale nikoho nenapadlo. Když na to pak režiséři přišli, tak už se toho moc nestihlo.“

V dětství byl akční a řezal spolužáky

Michal Dlouhý se v raném dětství rozhodně nechoval jako hodný chlapeček. „Vyhodili mě z mateřské školky, protože jsem mlátil děti kyblíčkem,“ přiznává. “Měl jsem svoji hlavu a jako dítě jsem byl svým způsobem nesnesitelný. Poslali mě také k psychologovi, který ale mámě překvapivě řekl, ať je ráda, že se ve světě neztratím.“
A měl pravdu. Právě díky slibně nastartované herecké kariéře pomohl Vladimír Dlouhý svému mladšímu bratru Michalovi před filmovou kameru. "Maminka chodila s bráchou jako dospělý doprovod na natáčení a mě, kvůli zákazu školky, musela brát s sebou. Byl jsem docela akční blonďák, který se nestyděl. Pomocní režiséři si toho všimli a začali mě pomaličku obsazovat do dětských rolí.“ Herec tak začal natáčet už ve svých čtyřech letech. Nejraději prý vzpomíná na natáčení snímku „Jako zajíci“ režiséra Karla Smyczka. Film tehdy vznikal na slapské přehradě. „Sešla se tam výborná dětská parta, Vítek Olmer a krásná skvadra lidí. Byly to krásné prázdniny, při kterých jsem k tomu všemu pracoval. Měl jsem z toho opravdu dobrý pocit.“

Současnost

Dnes můžeme Michala Dlouhého vidět v divadelním představení na motivy filmu Larse von Triera Kdo je tady ředitel, v inscenaci Kurz negativního myšlení a Gogolově hře Hráči. O posledně zmiňovaném pak říká: „Je to taková pánská jízda a hrozně příjemné představení. Nikdo se nám do toho nemontuje.“
Zcela ho však zaměstnává především natáčení nové řady proslulého seriálu Sanitka, ve kterém si zahraje roli doktora Bláhy: „Je svobodný, má rád ženy a život. Doufám, že na konci bude tato postava, v očích diváka, kladná.“ Naráží tak na své často negativní role padouchů. Jak tomu bude tentokrát? To se televizní diváci dozví až zhruba za dva roky.

Více si poslechněte v rozhovoru s Marií Retkovou.