Jsem fatalistka. Věřím, že setkání s Miloslavem Šimkem bylo osudové

2. prosinec 2018
Herečka Uršula Kluková

Uršula Kluková původně o herectví neuvažovala. Moc nechybělo a rozdávala místo humoru z jeviště spíš recepty, léky a píchala injekce v ordinaci.

Narodila se v Polsku a do východočeského Broumova se s rodiči přestěhovala, když jí bylo šest let. Vystudovala střední zdravotní školu v Trutnově, pracovala například v tuberkulózní léčebně. Udělala si pedagogické minimum, učila ve školce a po večerech hrála v Kladivadle, které založil její tehdejší manžel.  

Maminka se narodila v Rusku, tatínek v Rumunsku a vy v Polsku. Nejen, že jste Východočeška, ale taky Východoevropanka?

„Jsme taková mezinárodní rodina. V Čechách je ještě moje sestřenice, ale jinak tu nikdo není, všichni zůstali venku a s celou rodinou zamíchala 2. světová válka. Babička se nám ztratila při náletu, bylo jí 92 let. Jednu jsem vůbec nepoznala a druhou jsem viděla, když mi byl rok. Žili jsme tu od roku 1946 a nastěhovali jsme se do Broumova. Tohle město se stalo mým osudem, to je pro mě všechno.“

Umíte polsky?

„Moje maminka i otec mluvili čtyřmi jazyky. Rumunsky, ukrajinsky, polsky a německy. Nejhůř z toho mluvili česky. Ale to se tady hned doučili. U nás doma se mluvilo česky, ale převládala němčina. Já jsem polštině rozuměla. Polsky rozumím, nemluvím. Ale znám slovíčka a v Polsku se domluvím.“

Jste pokřtěná jako Ursula Maria Kluka. Kde se to jméno vzalo a jak se jmenovali rodiče?

„Maminka se jmenovala Anna Kluková, za svobodna Šindelářová. Tatínek se jmenoval František Kluka. Ne Kluk, jak si každý myslí. Já se po tom pídila a zjistila jsem, že to je odvozeno od slova klučit.“

Když ti nejsem dobrá na fotku, tak tady nebudu hrát. Sebrala jsem se a práskla dveřma.

Když jsem si pročítala historii Kladivadla, tak jsem pochopila některé odbočky a místa, kde jste se v životě ocitla. Vzniklo v roce 1958, to je správně?

„Jestli myslíte profesionální, tak v roce 1965. Do té doby to bylo amatérské. Byla jsem půl roku jako brigádnice u lešenářů, tam mi to nešlo, tak jsem šla do zdravotnictví, pak jsem vzala místo v mateřské školce a potom zase do zdravotnictví, to jsem byla v tuberkulózní léčebně.“

V roce 1971 bylo Kladivadlo oficiálně zrušeno?

„Asi po roce 1970, pamatuju si dobře, že nám bylo řečeno jeden den, že končíme. Že Pavel Fiala se musí vzdát místa a my z toho byli zoufalí. To bylo přes noc! Takže jsme čekali, potom si nás zavolali a dostali nového šéfa, Jaroslava Chundelu a ten si nabral nové herce. Byl tam Jirka Císler, Jana Kasanová, potom Jirka Bartoška, Karel Heřmánek a začali jsme dělat klasické divadlo. Dostalo to název Činoherní studio.“

Pak jste dostala nabídku z Prahy?

„Všichni najednou odtamtud začali odcházet, Pepa Dvořák, Jirka Císler, Jana Kasanová… Ti všichni byli v Praze. Pak jsme hostovali v Praze a v Ateliéru byl šéf Pepa Mára a měl mě rád, tak mě pozval a nabídl mi angažmá. Přišla jsem do Prahy, ale ten první rok byl pro mě strašný. Zůstala jsem tam sama a můj první slavný kolega byl Jiří Krampol. Měla jsem takovou trému, protože on se mi moc líbil, vždycky jsem ho viděla ve filmech, ty modré oči, no prostě se mi líbil. Co je pro mě dneska Broumov, to pro mě byl Jirka Krampol v Praze. Když už jsem tam byla rok, tak jsme seděli s Jirkou Wimmerem a říkala jsem mu, že to nevydržím a půjdu zpátky do Ústí. A Jirka mi říkal, že se nemám nikdy vracet zpátky. Tak jsem se nevrátila a asi jsem dobře udělala.“

Alena Zárybnická s Uršulou Klukovou

Osudové bylo i setkání s Miloslavem Šimkem?

„To bylo. Já jsem fatalistka, věřím na osud. A tohle bylo osudové. Já se s Pepíkem Dvořákem pohádala kvůli fotce ve foyer. Tam jsme měli fotky z premiér, tam jsem přišla a já jsem na fotce z představení Má hlava je včelín nebyla. To mě nakrklo, tak jsem šla za Pepíkem a ptala se na to, a Pepa říkal, že za to nemůže, to v kanceláři. Tam jsem šla a oni zase že Pepa mě tam nechtěl. Šla jsem zpátky a říkám mu, že když mu nejsem dobrá na fotku, tak tam nebudu hrát. Sebrala jsem se a práskla dveřma, a jak jsem vycházela, tak jsem si uvědomila, že nebudu v Semaforu. Ale když už jsem to udělala, tak nebyla cesta zpátky. A zrovna šel kolem Šimek. Viděl mě a říkal, že se mnou chce mluvit, že se Sobotou napsali hru a mají tam ženskou roli. Tak jsem to vzala. Ale s Pepíkem jsme se pak samozřejmě usmířili a ještě pořád jsem tam hrála dál.“

Kdybychom měli říct jednu aktuální věc, která vás v hereckém životě provází a na kterou bychom rádi pozvali, tak kam a na co?

„Udělala jsem takové představení, které se jmenuje Uršuloviny. To mám k 50. výročí svého pobytu na jevišti, sepsala jsem si věci ze svého života a to dělám se Šimonem Pečenkou, ten krásně zpívá. Teď bych chtěla dělat něco nového, ale nevím co. Pozvat bych mohla na Sborovnu nebo Dívčí válku, která je pokaždé jiná. Ta je úžasná a je to show.“

Minule tu byli Eva a Jan Piknovi a tady je jejich otázka pro vás. „Stejně jako hudba nás zajímá vše kolem gastronomie, takže bychom se rádi zeptali, jaký je váš největší gurmánský zážitek.“

„Největší gurmánský zážitek, tak to je, když mám hlad. Pak sním všechno. Mám ráda jednoduchá a obyčejná jídla. Tak jsem vyrostla a tak to mám pořád. Mám ráda brambory na loupačku, bramborovou kaši, škvarky, sádlo. Nikdy jsem tohle nepřestala jíst, i když se říkalo, že to není zdravé – mně to bylo úplně jedno.“