Josef Laufer

19. říjen 2000

Josefem Laufrem jsem chtěl být už jako kluk. Zbožně jsem ho poslouchal a znal od něho všechny fotbalisty našeho reprezentačního mužstva, Slávie, Sparty a dalších klubů... My, plzeňští kluci, jsme si je všechny představovali z vysílání pana Laufra jako bájné víly v kopačkách.

Finále mistrovství světa ve fotbale mezi Itálií a Československem v roce 1934 patřilo docela určitě k nejslavnějším rozhlasovým reportážím sportovního komentátora Josefa Laufra (20.4.1891 - 19.10.1966). Odborníci říkají, že to byla zároveň taky jedna z jeho nejlepších reportáží v historii. Bohužel ale ani Laufrův temperamentní projev našim fotbalistům tenkrát nepomohl, jak známo, prohráli jsme po prodloužení 2:1. V evropské sportovní žurnalistice Josefu Laufrovi patři jeden významný primát - 3. října 1926 odvysílal totiž první sportovní reportáž v Evropě, druzí byli až Britové o tři měsíce později. Ovšem k tomu, aby se tehdy ještě mezinárodní sekretář fotbalového odboru S.K. Slávie Josef Laufer mohl postavit na stadionu v Praze na Letné k mikrofonu, musely být splněny dvě podmínky. Ta první - úspěch rozhlasových přenosů, reportáží z osmého všesokolského sletu o půl roku dřív a ta druhá podmínka- ta byla docela prozaická. Na Letnou zkrátka před fotbalovým utkáním Slávie s maďarskou Hungárií nepřišel rozhlasový redaktor.

Finále mistrovství světa ve fotbale mezi Itálií a Československem v roce 1934 patřilo docela určitě k nejslavnějším rozhlasovým reportážím sportovního komentátora Josefa Laufra (20.4.1891 - 19.10.1966). Odborníci říkají, že to byla zároveň taky jedna z jeho nejlepších reportáží v historii. Bohužel ale ani Laufrův temperamentní projev našim fotbalistům tenkrát nepomohl, jak známo, prohráli jsme po prodloužení 2:1. V evropské sportovní žurnalistice Josefu Laufrovi patři jeden významný primát - 3. října 1926 odvysílal totiž první sportovní reportáž v Evropě, druzí byli až Britové o tři měsíce později. Ovšem k tomu, aby se tehdy ještě mezinárodní sekretář fotbalového odboru S.K. Slávie Josef Laufer mohl postavit na stadionu v Praze na Letné k mikrofonu, musely být splněny dvě podmínky. Ta první - úspěch rozhlasových přenosů, reportáží z osmého všesokolského sletu o půl roku dřív a ta druhá podmínka- ta byla docela prozaická. Na Letnou zkrátka před fotbalovým utkáním Slávie s maďarskou Hungárií nepřišel rozhlasový redaktor.

I když se tehdy vysílal pouze první poločas, byl to velký úspěch, a tak není divu, že už příští neděli stál Josef Laufer u mikrofonu znovu. Byl nadlouho jediným rozhlasovým reportérem, i když paradoxně nikdy nebyl zaměstnancem rozhlasu, stal se otcem rozhlasové sportovní reportáže - a to nejen proto, že byl první, ale taky pro svůj charakteristický styl, jazyk a sportovní vědomosti. Když se Laufrovy sportovní reportáže už staly pravidlem, posluchačům nepřišlo nic mimořádného na tom, že slyší zasvěceně a zaníceně komentované sportovní utkání, časem ale začalo platit, že: vyprávět o tom, když se na hřišti hraje, to vlastně není žádné umění, ale mluvit o tom, když se tam nic neděje, to umí jenom pan Laufer. (O jedinečnosti sportovních reportáží Josef a Laufra svědčí i to, že teprve až po patnácti letech (!), navíc v době okupace, když Josef Laufer nesměl vysílat, se objevují další sportovní reportéři.) Josef Laufer dokázal představit nejrůznější sportovní odvětví lidem, kteří se sportem neměli vůbec nic společného a fotbal nebo Laufrův zamilovaný lední hokej poznali možná poprvé právě až díky rozhlasu. Sportovní reportáže Josefa Laufra byly masovou záležitostí, v neděli jste je mohli slyšet v kavárně nebo v restauraci, byly vysílány také uličním rozhlasem ve městech i na vesnicích. Když o Josefu Laufrovi napsali, že jeho rozhlasová vystoupení byla taky zároveň prvním sportovním vysíláním televize, tak věrný přehled o dění na hřišti nabízel, bránil se: Kolegové v televizi to mají těžší, jsou totiž velmi lehce kontrolovatelní, já jsem se nemusel bát, když jsem řekl - krásná Bicanova rána, ale jenom o chloupek vedle - ačkoliv to bylo ve skutečnosti třeba i pět metrů od branky. Josef Laufer zemřel 19. října 1966 . Zůstalo po něm víc než jen vzpomínky...Mezi dopisy jeho posluchačů, těch vidoucích i nevidomých, můžeme číst:Děkujeme Vám, pane redaktore, za Vaše reportáže, Váš hlas to jsou naše oči, vidíme zelený trávník, plné tribuny i výborně chytajícího Pláničku...

Josef Hrbas o rozhlasových reportážích Josefa Laufra: Čím uspěl Josef Laufer? Čím nás tak vzrušil? Především tím, že zápas na hřišti komentoval slovně jako ucelené drama. Každá jeho reportáž byl vysoce dramatická, pohotová, bystrá. Dovedl zaujmout i sportovního laika. Byl to komentář boje, který měl vtip, humor i zanícenost. Dokázal, že svým hlasem přenesl nadšení i chlad na své posluchače. Byl sugestivní a zase neobyčejně citlivý. Laufer dokázal slovním uměním vytvořit plastickou představu dění na hřišti. Zvuky - soudcova píšťalka, dopadající míč - všechno hrálo v jeho reportáži svou roli... Nic v jeho reportáži nebylo ploché, kostrbaté, nehledal slova, naopak je chrlil jakoby zpaměti. Aniž to zdůrazňoval nebo řekl, učil se dívat na fotbal, dívat se na něj hlouběji, oceňovat jeho pravé hodnoty. Měl i jinou velkou zásluhu - získával rozhlasu posluchače.

Spustit audio

E-shop Českého rozhlasu

Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.

Václav Žmolík, moderátor

ze_světa_lesních_samot.jpg

3x Karel Klostermann

Koupit

Komplet obsahuje dva šumavské romány Ze světa lesních samot, V ráji šumavském a povídkový soubor Mrtví se nevracejí z pera klasika české literatury Karla Klostermanna (1848 - 1923), který tomuto kraji zasvětil celé své dílo.