Jména rostlin kdysi a dnes

V loňském roce jsme se v Meteoru zaobírali současným botanickým názvoslovím se snahou ukázat, jak jsou jména našich rostlin pěkná, pestrá a nápaditá. Doložili jsme moudrost, všímavost, zkušenost i znalost těch, kteří jména kdysi dávno nebo naopak nedávno záměrně vyslovili. Přitom nás zaujala myšlenka, jak jsou asi některá jména stará. A k tomuto tématu se nyní vracíme.

Poslední vydání Mathioliho Herbáře je rozsáhlé a monumentální dílo. Popisuje asi 1400 našich i cizokrajných druhů rostlin označených česky, latinsky i německy. Asi u 220 vyobrazení je vytištěno české pojmenování, jaké zůstalo platné i v současném českém názvosloví. Mezi oněmi 220 dodnes platnými jmény jsou především téměř všechny naše stromy a keře. Není se co divit. Poskytovaly odedávna užitek ve dřevě nebo v plodech, a byly tedy obecně známé, a proto pojmenované.

Při listování Mathioliho Herbářem čteme názvy jako topol, javor, volše, bříza, jilm, bez, kalina, lípa, vrba, oliva, dub, buk, kaštan, brslen, ořech, hloh, líska, trnka, ptačí zob... Hrušeň, hruška, jabloň, kdoule, mandele, moruše, meruňka i dnes opomenutá mišpule - to vše jsou jména, která se ve starých herbářích vyskytovala naprosto běžně už před čtyřmi, pěti sty staletími. Například ve stati o slívách Mathioli píše: Slíva ovoce vydává rozdílné v způsobu, barvě i chuti. Nejprve velké černé slívy a ty jsou veliké švestky, kteréž ze Sýrie do Benátek sušené přinášejí, ale k nám se jich pořídku dostává. Druhé jsou brunátné a slovou španělské švestky. Třetí jsou žluté jako vosk a těm říkáme špendlíky. Čtvrté, páté a šesté jdou slívy.

Višně je slovo praslovanského původu. V Herbáři se dozvídáme: Višně mnoho rozdílů mají. Ony třetí pak jsou sladké a drobné, některé červené, jiné černé, oboje nedlouho trvají a těm my zprosta třešně po česku říkáme. A meruňky a "břeskve"? V našich krajinách musejí se po poledni saditi a před velkou zimou a tuhými mrazy dobře opatrovati, nebo se velmi snadno promrznou a vyhynou. Také prý platilo pravidlo: Břeskvový strom a sedlské panování rychle roste, však má krátké trvání. Meruňky se prý za dob panování Alexandra Velikého dostaly z Arménie do Říma a jejich plodům se říkalo "mala rmeniaca" - arménská jablka.