Jiří Tichota: „Nesmíme napodobovat afroameričany, protože to vždycky budou dělat líp“

Jiří Tichota
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Jiří Tichota

Hostem Dvojky byl v pořadu Je jaká je po 11:05 hodině Jiří Tichota, český muzikolog a především umělecký vedoucí Spirituál kvintetu.

V době, kdy se začal soubor formovat, Jiří Tichota v jeho budoucnost příliš nevěřil: „Přišlo mi legrační, že by někdo v Praze zpíval černošské spirituály. Připadalo mi to, jako kdyby se černoši v Americe oblékli do žlutých kalhot, vzali si bobrovku a hráli jihočeské písničky na dudy.“ Postupem času ale začal tuto, pro něj zprvu absurdní, představu realizovat. „Pochopil jsem, že to, čím přispěla afroamerická hudba do celosvětového vkladu populární hudby, je něco jiného než čím přispěla ta česká.“

A jak Jiří Tichota afroamerický spirituál objevil? Historie nás zavádí až na začátek 50. let, kdy do Prahy přijel černošský soubor, který tehdy účinkoval v Gershwinově opeře Porgy a Bess. „Aby si trochu přivydělali, chodili o nedělích po kostelech a zpívali spirituály.“ Prozrazuje muzikant, který se posléze k jednomu takovém vystoupení nachomýtl. Stalo se tak v kostele U Salvátora blízko pražské Pařížské ulice. „Tam jsem poprvé v životě viděl a slyšel živého černocha zpívat spirituály. Říkal jsem si, že tohle nemůžu jen tak přejít. Na další vystoupení jsem přivedl svého kamaráda Petra Čejku, který měl absolutní sluch a dar zapsat slyšenou písničku se všemi hlasy do not. A tak se první spirituály dostaly napřed do Vysokoškolského uměleckého souboru.“

Poté, co Jiří Tichota dosáhl plnoletosti, musel odejít na vojnu. Hned po absolvování služby v armádě se ale k černošské muzice vrací: „Přišel za mnou jeden kamarád a řekl: „Hele, ty spirituály se hrozně líbily. Co kdybychom to ve čtyřech, jen tak pro kamarády zpívali také.“ V tu dobu zřejmě netušil, že svým pomyslným „ano“ uzavře manželství trvající už více než půl století. Už celá léta se přitom ale drží zásady, kterou si údajně hned ze začátku vymínil u svých kolegů. „Držíme se jí do dneška. Spočívá v tom, že nesmíme napodobovat afroameričany. Oni to totiž vždycky budou dělat líp.“

Žijeme v době, kdy zažívá folková hudba ohromný rozmach a existuje nespočet jejích fúzí. Jiřímu Tichotovi se tento styl do dneška líbí. Přitahuje ho na něm především návrat k aktivnímu muzicírování. „Znám situaci před 50 lety, kdy přicházela ke slovu nová média, nové způsoby vysílání. Lidé mohli poslouchat Hi-Fi, hudbu si mohli vzít do lesa, stanu. Celé folkové hnutí ale říkalo: „Lidi neblbněte, nenechte si říkat, co se vám nejvíc líbí. Vyberte si své vlastní písničky nebo si je sami pište, zpívejte. Je tady kytara, kterou si můžete vzít na plovárnu, do vlaku. Je škoda, když budete závislí jenom na poslouchání.“

Eva Kvasničková a Jiří Tichota

Přestože je jedním z nejobdivovanějších českých hudebníků, zůstává skromný, když říká: „Nabízíme obyčejné písničky, nejsme velké umění.“ Jiří Tichota přitom nikdy nechce vzít ani špetku úspěchu na vlastní bedra a vždy mluví jen jako o nás, tedy o Spirituál Kvintetu.

Časté hraní a únava ze stereotypu. Tomu se kapela, aktivní 51 let, zcela jistě nemůže vyhnout. Právě proto se stal nedílnou složkou jejích vystoupení humor. „Většinou si děláme legraci sami ze sebe. Obvykle máme publikum, které na to umí krásně reagovat a inspiruje nás. Myslím si, že je to důležité.“

Vypovídací hodnotu nemá jen hudba, ale i texty Spirituál kvintetu. Jiří Tichota nicméně přiznává: „Převést text z angličtiny do češtiny někdy vůbec nejde. To, co se zdá, že je nesmysl, je dáno tím, jaké máme na překlad nároky. Jsou skladby, kdy nám jde o písničku samotnou a nechceme se držet přesně toho, o čem zpívá originál. Máme vlastní příběh, nápad.“

Jinak je tomu ale u skladby, kterou se soubor rozhodl ponechat v originále pro svou novou vokalistku Veroniku Součkovou. Poselství písničky je prý platné i dnes, přestože její kořeny sahají až do dob americké občanské války. „Je to písnička, která nám moc připomíná naše omyly. Černochům tenkrát řekli, že bylo zrušeno otroctví a že jsou rovnoprávní občané. Oni tomu uvěřili a netušili, že je čeká ještě dalších 200 let nesvobody. Připomíná nám to listopad ´89, kdy se náš národ také dozvěděl, že je svobodný, a myslel si: „Tak a máme vyhráno.“ Ono se ale ukazuje, že tomu tak docela ještě není.“

Více si poslechněte v audiozáznamu rozhovoru...