Jiří Raška

2. únor 2001

Cením si u něho především přímého jednání, obdivuji mimořádnou tréninkovou píli, houževnatost v závodě, odvahu i bojovnost. Jen ten, kdo se nebojí soupeřů, ani sebe samého, může dosahovat nadprůměrných výsledků. Raška to dokáže na můstku tak "rozpumpovat", že ostatním tuhne krev...

Byl to nádherný let v nekonečném tichu, který trval kratičký lidský věk. Malíř a redaktor Ota Mašek skoro omdlel, fotoreportér Jarda Skála přestal fotografovat. Trenér Remsa si omýval obličej sněhem a písklavý skokan Nor Wirkola přestal pískat.

Tak si na ten legendární skok Jiřího Rašky na zimní olympiádě v Grenoblu vzpomíná Ota Pavel v literárně poetické sportovní reportáži Pohádka o Raškovi. Je to knížka o jednom velikém sportovním úspěchu, kterému ovšem samotnému patří v tom vyprávění jenom pouhých pět stránek. Asi je v tom určitá symbolika, protože úspěch, to je vlastně jenom koruna, která ale vůbec nemusí přijít a to, co je kolem, to je obrovská porce dřiny - přiznává dnes nad stránkami svého vlastního příběhu skokan Jiří Raška. Až po dlouhých třiceti letech dokázali naši hokejisté na olympiádě v Naganu navázat na jeho zlatou medaili ze ZOH v r. 1968 na středním můstku. Za skoky na velkém můstku si domů Jiří Raška přivezl ještě jednu, stříbrnou medaili. Byl držitelem světového rekordu a mistrem světa. Když viděl pod sebou poprvé na malém můstku sněhovou díru, zamrazilo ho. Když spatřil na velkém můstku propast, sevřelo se mu srdce. Spadl nazem a sníh mu zalepil oči, rozházel mu ruce a nohy a roztočil ho jak špatně přišitý knoflík. Ze všeho nejvíc se podobal kachně. Ze všeho nejmíň se podobal albatrosu. Když skočil potisící, havrani vypoulili své sto let staré oči. Kluk měl hlavu vztyčenou, lyže vedl rovně a letěl - no asi jako havran. Havrani odletěli. Bylo to pro ně fiasko a propadák.

Skokanské můstky Jiří Raška vlastně nikdy neopustil, dokonce ani trojnásobný srdeční by-pass nedokázal sportovní legendu vzdálit od místa, které dnes už patří jeho nejmladším nástupcům, možná dalším v řadě slavné skokanské školy Frenštátu pod Radhoštěm. Každý rok Jiří Raška znovu urputně bojuje o peníze, kterých na dnešní sportovní podhoubí zítřejších, zatím jen tušených úspěchů, nebude asi nikdy dost. Ve Frenštátě už dlouho nikdo neřekne Jiřímu Raškovi jinak než Franto, podle jeho předchůdce skokana Franty Felixe. Byla to skvělá parta a taky úspěšný tým, který tenkrát vedl trenér Zdeněk Remsa: Motejlek, Novák, Divila a taky Jiří Raška. Každý z nich je dnes už sportovní legendou, ale jenom jeden dokázal tou památnou nedělí v olympijském Grenoblu inspirovat Otu Pavla k napsání knížky, která je vlastně literárním pomníkem - oslavou sportu, poctivé dřiny i vítězství.

Byl krásný slunečný den, a tak Jirka dostal náramnou chuť jít nahoru na kopec jako chodil s tátou, když byl ještě kluk. Stromů na kopci ubývalo, byly stále nižší. To vítr je lámal a bouře jim bránily vyrůst. Vzpomněl si na to, co říkal táta: "Až sem přijdete někdy sami, dohlídnete pod vysokou oblohou až na kraj světa. A jestli budete pracovití, spatříte tam svoje štěstí." Pospíchal. Chtěl být nahoře dřív než se zatáhne obloha mraky. Stál na kopci a díval se. A taky spatřil svoje štěstí. Bylo složeno z odvahy a práce.

ČRo 2 - Praha, Dobré jitro

Spustit audio

E-shop Českého rozhlasu

Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.

Václav Žmolík, moderátor

tajuplny_ostrov.jpg

Tajuplný ostrov

Koupit

Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.