Jiří Hlaváč: Tohle všechno obnáší práce profesionálního hráče orchestru

Jaké je postavení živého umění u nás? „Platy mnoha členů divadel, potažmo symfonických orchestrů, jsou na žalostné úrovni. A ti lidé to stále dělají s mírou svého entuziasmu a lásky ke své profesi. Milují to tak, že to i za těchto nuzných podmínek zvládají,“ říká Jiří Hlaváč.

Jako vrcholoví sportovci

Co vůbec obnáší profese profesionálního hráče orchestru? „Byl jsem navyklý denně 7–8 km běhat, abych věděl, že mám patřičný fyzický potenciál. Musel jsem dodržovat životosprávu stejně jako vrcholoví sportovci,“ popisuje Hlaváč.

V rámci roku pak hudebníka čeká i 120 koncertů. Musí na ně cvičit, cestovat a plnit si i další povinnosti. Vedle toho je ale i příprava duchovní: kromě studia symfonií musíte studovat i osobnost skladatele.

12–14 hodin denně

„Byl jsem 40 let navyklý pracovat až 14 hodin denně. A to do toho nepočítám ty pohybové aktivity, které jsem spíš řadil do polohy rehabilitační, odpočinkové.“ Takže i hudebník se potýká s přesčasy. „Pouze se o tom nemluví. A někdy se to dokonce i tají.“

„Nevěřím na to, že si někdo poslechne jeden koncert a umí ho zpaměti. Připouštím genialitu, ale to je promile procenta. My normální musíme pracovat,“ říká Jiří Hlaváč|foto:Adam Kebrt,Český rozhlas

Sám Hlaváč přiznává, že o tom mluví poprvé. „Samozřejmě se pořád musíme pohybovat v nějaké normě zákoníku práce. Na stranu druhou jsme ale odkázáni i na vlastní přípravu. Než se posadím do orchestru, a zkouška má třeba čtyři hodiny, musím tam přijít připravený.“