Jaroslav Vízner s bratrem Oldřichem nikdy nehrál. „Myslím, že by to stálo za to.“

17. březen 2015
Host do domu
Jaroslav Vízner

Hercem chtěl být od mládí, ale z kádrových důvodů nemohl studovat. Přesto se k divadlu dostal. Po příchodu spřátelených vojsk v roce 1968 emigroval do Švýcarska, kde hrál a režíroval. Vrátil se zpět až v roce 2001.

Režisér Jaroslav Vízner, bratr herce Oldřicha Víznera, měl v cizině dobré zaměstnání a už se tam etabloval. Ale pak přišlo zklamání. „V televizi se tam snažili zbavit starších režisérů, takže nám nabídli odchod. Šel jsem, protože mně se tam zase tolik nelíbilo. Nemám rád betonové cestičky a všechno uhlazené. Tady je krásná příroda. Mojí ženě, která je z Ameriky, se tady taky moc líbilo. Říkala, že se tady cítí jako doma.“ Dalším důvodem bylo to, že dostali možnost koupit na Kokoříně dům.

Jistě byl taky rád, že se zase uviděl se svým bratrem Oldřichem, se kterým ale nikdy neměl to štěstí si zahrát. „Myslím, že by to stálo za to. Ale nikoho to nenapadlo.“

Není člověk jako člověk

Iluze o návratu si Jaroslav, bratr herce Oldřicha Víznera, nedělal. „Bylo to ovlivněné tím, jak mě přijali ve Švýcarsku. Tím, že někteří lidé se mnou nechtěli nic mít, protože mi nerozumí. Druhá půlka lidí mě brala velmi dobře. Když jsem se vrátil, bylo to v jiné kategorii. Někteří se mě ptali, co tu chci, jestli jim chci sebrat práci. Našel jsem zde stejné problémy.“

Tenhle rozdílný přístup lidí mu prý vždycky vadil. „Přijdeš odněkud, kde jsi žil a něco jiného jsi viděl a některé lidi to nezajímá. Člověk si přinese v té své krosničce nějakou kulturu a setkáš se s nezájmem.“

Veselých historek z natáčení má režisér nepřeberné množství. Jestli chcete jednu slyšet, klikněte na video.

Švýcarská kariéra

Jaroslav Vízner odjel do ciziny v listopadu 1968, pár měsíců po okupaci „spřátelenými armádami“. „S kolegy z Divadla Na zábradlí jsme chodili do hospody. Jednou jsme tam seděli a já tam viděl mladíka, který mluvil francouzsky. Byl to architekt z Ženevy. Po okupaci mi poslal telegram, že můžu přijet.“

Začátky byly těžké. Díky diplomu konstruktéra lodí dostal první slušné místo. „Pak jsem byl představen v televizi a byl přijat na stáž.“ Dál mu prý pomohla odvaha a ambice.

Byl dokonce jmenován profesorem na vysoké škole dramatických umění v Ženevě. „Učil jsem herectví před kamerou. Divadelní herci s tím mívají problém.“ Sám taky dostal příležitost hrát v Zahradní slavnosti od Václava Havla a v dalších inscenacích a filmech.

Detektiv Martin

Z hereckých příležitostí v bývalém Československu se mu nejvíc zapsaly do paměti čtyři díly seriálu o detektivu Martinovi. „Dostal jsem šaty, které jsem musel obnosit, aby ve filmu nevypadaly nově. Taky mi dali Felicii, abych se v ní naučil jezdit.“ Někdo ho ale udal a pak byl vyslýchán. „Ptali se mě, kde jsem na to vzal. Bylo to smutné.“ Detektivky má ale pořád rád. „Když jsem žil v Ženevě, dostal jsem několikrát roli detektiva. Říkal jsem si, jestli opravdu tak vypadám.“

Jak a proč vzopmíná na režiséra Jana Grossmana? Čím se teď zabývá a na co se těší? Více uslyšíte v iRadiu.