Jaroslav Seifert

Když dva roky poté, co básníkovi švédská Královská akademie věd udělila Nobelovu cenu, Jaroslav Seifert (23. 9.1901 - 10.1. 1986) zemřel, odehrál se o několik dní později v pražském Rudolfinu státní smuteční paradox. Tak přesně a výstižně to popsal fotograf Jaroslav Krejčí v knížce, kde svými záběry dokumentuje rozloučení s básníkem také v kostele v Praze na Markétě i v Kralupech nad Vltavou. Světově uznávaný básník, nositel Nobelovy ceny za literaturu Jaroslav Seifert byl totiž mj. taky signátářem Charty 77 a jeho podpis nechyběl ani pod někdejším prohlášením 2000 slov. Ostatně dozor Státní bezpečnosti, stejně jako osobní kontroly některých příchozích před kostelem v Praze na Markétě - to všechno prozradilo, jaký strach měla tehdejší oficiální politická moc z básníkova mlčení. A přece byl břevnovský chrám sv. Markéty v lednu r. 1986 svědkem hluboce lidského rozloučení s klasikem české poezie,který byl národním umělcem především a zejména z lásky a vůle svých čtenářů, ale taky celou širokou podstatou svého díla, které Jaroslav Seifert věnoval zemi, v níž se narodil a které patřil celý jeho život.. Ti, kteří měli tenkrát to štěstí a stáli uvnitř břevnovského kostela si dodnes připomínají jeden drobný, ale přitom doslova symbolický okamžik. Herec Ota Sklenčka recitoval Seifertovu báseň Vlastní životopis. Ve chvíli, kdy jsem se narodil, vlétl prý oknem motýl a usedl matce na pelest... Chvíli na to se v lednu v teplem rozehřáté chrámové lodi skutečně probudil motýl a vznášel se nad hlavami překvapených lidí, kteří ho sledovali s údivem a zatajeným dechem jako tiché básníkovo poselství.

Záznam z rozhlasového archivu je z doby, kdy Jaroslav Seifert možná ani sám netušil, kolikrát se ještě k milované Praze vrátí, kolik jí věnuje ze svých poetických příběhů, jak se k ní bude utíkat v literárních pamětech Všecky krásy světa. Byl básníkem, s nímž je jenom těžko se v životě minout. A každý z nás máme asi v paměti jiné setkání s jeho poezií. Ve Františkových Lázních jsem při soutěži mladých autorů před dvěma lety poznal člena poroty Jiřího Staňka; básníka a lékárníka ze Strakonic. Bylo už hodně přes půlnoc, když námi všemi tolik milovaný básník přišel mezi nás. Byli jsme v dobré společnosti Vladimíra Holana a Františků Halase a Hrubína, ale nejvíc jsme tenkrát mluvili právě o Jaroslavu Seifertovi. Jirka Staněk mezi námi básníka přivítal vzpomínkou na Seifertův Koncert na ostrově, vzpomínkou šeptanou nad sklenkou červeného vína, v kouři cigaret, nad ránem, kdyselidé probouzejí do práce a básníci teprve usínají. Říká se tomu láska. Snad. Ale je to ještě něco lehčího a ještě průsvitnějšího než muší křídlo, které neváží nic.

ČRo 2 - Praha, Dobré jitro