Jana Pičmanová: „Paličkování je chytání vzduchu mezi nitěmi“
Středečním hostem Dvojky ČRo a Stanislavy Lekešové po 9:05 hodině byla zakladatelka Muzea krkonošských řemesel v Poniklé Jana Pičmanová.
Muzeum krkonošských řemesel vzniklo v roce 1999, a to ve spolupráci všech dobrých lidí, Jany Pičmanové a jejího manžela, který je podle své ženy mužem devatera řemesel a který se postaral o opravu již nefunkčních zemědělských strojů. Muzeum vzniklo ve staré roubené stodole, která kdysi opravdu „sloužila“ a která původně patřila otci Jany Pičmanové. Ten do ní ukládal obilí, které se pak dále zpracovávalo, a to jak cepy, tak později mlátičkami.
Prvním exponátem muzea byl stav, který je prý základem řemesel v Podkrkonoší. Ve stodole pak objevili další budoucí muzejní kousky jako různé zemědělské nástroje, ale i stroje, které musely projít mnohdy náročnou opravou. Všechny tyto staré zemědělské stroje jsou součástí muzea, které návštěvníky čekají hned na začátku stálé výstavy. Co je netradiční je stará fara. „Zejména děti se tak dozvídají, že farář byl nedílnou součástí života na vesnici, který místní provázel od narození až do posledních chvil na tomto světě.“ Pokud postoupíme v prohlídce dále, dostaneme se např. do ložnice doktorových nebo do babiččiny světničky, která ukazuje, jak vypadal život na vesnici tzv. obyčených lidí. „Ložnice doktorových vznikla tak, že jsme dostali lepší postele a také měli hodně drobností od lékaře z Jilemnice. Udělali jsme tak koutek, který představuje život noblesnější, tzv. lepší společnosti minulosti.“
Jana Pičmanová je ale také krajkářka. To byl prý další motiv pro vznik muzea. Věnuje se jak historii krajek, tak vlastnímu paličkování. To je prý doslova věda ke které ji přivedla kamarádka Iva Prošková a která učí paličkování i zájemce v zahraničí. Ač se to asi městským lidem zdá nepravděpodobné, kolem paličkování se prý motá opravdu hodně lidí. „Paličkování je vlastně chytání vzduchu mezi nitěmi,“ dodává Jana Pičmanová.
Pokud přijede do Poniklé např. autobus se 40 dětmi, rozdělí průvodci skupinu na dvě části. Jedna míří do muzea a druhá pak do tzv. Rautisu, tedy do tzv. perlařství. Toto řemeslo pochází z 19. století, kdy se foukalo hlavně černé sklo a vyráběla se tak, po jednotlivých perličkách, tehdejší, dnes velmi ceněná, bižuterie. Až z roku 1902 pochází nové řemeslo, které představuje výrobu vánočních ozdob. V montážní dílně si mohou děti i s rodiči sami ozdobit koule na vánoční strom. „O stříbrné ozdoby, které se zevnitř stříbří opravdu pravým stříbrem, je i dnes velký zájem. Lidé si ale koupí jen drobnosti, ne ozdoby na celý stromek. Jde o lidskou ruční práci, která je opravdu náročná a tak není ani levná.“ Tradiční výroba se tak postupně stává tzv. muzejní a i toto řemeslo již není tak velký zájem jako v minulosti, kdy se prý výrobě věnovaly celé vesnice.
O tom, jak vypadá drátenictví, paličkování, zpracování lnu a další řemesla si ale poslechněte sami v audiozáznamu rozhovoru Stanislavy Lekešové a Jany Pičmanové na Dvojce Českého rozhlasu.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Hurvínek? A od Nepila? Teda taťuldo, to zírám...
Jan Kovařík, moderátor Českého rozhlasu Dvojka
3 x Hurvínkovy příhody
„Raději malé uměníčko dobře, nežli velké špatně.“ Josef Skupa, zakladatel Divadla Spejbla a Hurvínka