„Jana Hlaváčová a Vilma Cibulková. Ty zbožňuji od dětství,“ přiznává herečka Ivana Jirešová
V Písku chodila na dramatický kroužek. Přidala kytaru a klavír. „Hudbu miluju od školy. Když jsem jezdila do školy na konzervatoř, pořád jsem měla sluchátka na uších.“
Herectví jí ale lákalo víc. „Už od dětství zbožňuji paní Hlaváčovou a Vilmu Cibulkovou. Viděla jsem je v představení Chuť medu. Tam jsem se do nich zamilovala,“ přiznává herečka.
Ve volném čase má Ivana Jirešová ráda plavání v moři a čím je starší, i hory. Ideální dovolená je tak pro ni kombinace pobytu u moře a ve vysokých horách.
Můj život se teď změnil
Teď má volna víc než dost. „Tolik volného času jsem nikdy neměla. Mělo to různé fáze. Prvních 14 dní by se dalo popsat jako euforie, plánování cvičení, běhání, úklidu, co všechno stihnu. Pak nastalo vyhoření, smutek, zda to, co dělám, má smysl,“ popisuje.
„Je to nesmírně důležitý čas pro všechny. Aby si člověk uvědomil, co chce, co je podstatné, co ne. Vytříbí se i vztahy mezi lidmi: kdo koho má rád a kdo koho ne… Předtím jsem pracovala asi na 150 % a neměla jsem čas nad něčím přemýšlet. Tlak na hlavu je teď velký.“
Na čem pracovala ještě před nouzovým stavem? „Připravovala jsem Shreka, uskutečnila se tři představení. Začala jsem docházet na zkoušky činohry, večer jsem hrála a v divadle Broadway jsme začali zkoušet Kata Mydláře.“
Jak vzpomíná na show Tvoje tvář má známý hlas? Posunulo ji to? Co jí naučily televizní seriály?
Mohlo by vás zajímat
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka
Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.
