Jan Zrzavý

Malíře Jana Zrzavého (5.11.1890 - 12.10.1977) jsem poprvé viděl ještě mnohem dřív, než jsem poznal některý z jeho obrazů. Na procházce Pražským hradem jsme tak jednou potkali malého dědečka s bílým vousem a čepicí, myslím, že to byl baret, ale rozhodně to nebyla ta slavná červená čepice, ten červený kulich, v němž pana Zrzavého fotografovali v posledních letech. Mistr kráčel pomalu a důstojně v černém baloňáku po Nových zámeckých schodech, opíral se o hůl a jak říká můj tatínek: usmíval se a dokonce mě prý i pohladil, když jsme ho pozdravili. Škoda jen, že si na to nepamatuju a že to setkání na mě nezapůsobilo stejně jako třeba na Františka Nepila chvíle, kdy ho jako dítě na svých rukou pohoupal Karel Čapek. Malovat neumím, ale zato si pamatuju, že tenkrát pršelo a že mi tatínek jakoby zasněně řekl: tak tohle byl pan Zrzavý... Překvapilo mě to, protože se mi zdálo, že je to spíš pan Bělovlasý. Bylo mi šest let a vůbec jsem si tou dobou nevšímal, že kolem reprodukce Zrzavého Kleopatry chodím ve škole na chodbě každý den a nevěděl jsem ani, že v naší knihovně nechybí ani Máchův Máj ani Erbenova Kytice v knižním vydání, které tak jemně, intuitivně ilustroval právě Jan Zrzavý.

Ve vzpomínkách, které Jan Zrzavý napsal podle původního rozhlasového vyprávění, několikrát připomíná svůj zvláštní a možná taky osudový sen z dětství. Když měl jit studovat Obchodní akademii, zdálo se mu o bedně barevných pastelů, které mladému studentovi poslal sám Leonardo da Vinci. Jan Zrzavý z toho pochopil, že o tom, co je pro něj v životě důležité a zásadní, je už rozhodnuto. Nakonec i kdyby nebylo, Jan Zrzavý byl tak tvrdošíjný (nejen jako člen stejnojmenné umělecké skupiny Tvrdošíjní), že by si cestu k milovanému malířství našel za každou cenu. O svém milovaném Picassovi napsal, že mu dal jednu důležitou věc - odvahu. Malíř se může odvážit všeho, ale musí to být vyjádřeno malbou. V motivech jeho obrazů nechybí zvláštní a pro mě nepopsatelný druh smutku ( Melancholie, Údolí smutku), jsou tu vzpomínky na studijní cesty do Itálie a Paříže ( Benátky, Bretaň) a Kleopatra, k níž se vracel snad celý život. Od narození malíře uplyne letos v listopadu rovných 110 let. Jan Zrzavý zemřel 12. října 1977 a v jeho umění nám zůstalo celoživotní tajemství snílka a samotáře, který svůj život, pocity a přátelství proměnil v obrazy. Víc než co je na obrazech, se o mně stejně nedozvíte. Dílo, které Jan Zrzavý odkázal Národní galerii v Praze, v té chvíli už dlouho patřilo všem milovníkům výtvarného umění na celém světě. A přísluší mu táž poklona, kterou Jan Zrzavý složil kdysi Erbenově Kytici...

Jan Zrzavý z odpovědí Karlu Hvížďalovi pro Mladý svět:

"Na co se ptáte? Na mého kulicha? Já to mám přirostlý... To bylo tak. Ze začátku jsem v Paříži neměl kde bydlet a tak jsem spal na pódiu - jediném zařízení mého ateliéru. Tenkrát mi to nevadilo, byl jsem v Paříži, ale z té zimy jsem dostal chronický zánět Eustachových trubic. A ty vousy? V Pamětech od Vítězslava Nezvala jsem se dočetl tuto historku: Jednou jsem mu prý v kavárně ukazoval fotografii, kde jsem si s neobyčejnou pečlivostí, takže to nikdo nepoznal, přimaloval vousy. Všichni prý říkali, jak mi to sluší. A já jsem odešel, na dlouhý čas jsem se ztratil, a když jsem se ukázal, měl jsem přesně takové vousy, jako byly na té fotografii. Nezval to ale píše špatně. Já jsem si nic nepřimaloval. To jednou ze žertu udělal Kotík. Já jsem si je potom nechal narůst, ale nikde jsem se neschovával. Ale vousy, to je potíž. Dneska už to málokdo umí ostříhat. To jsem vám šel jednou v Benátkách a tam seděl v okně starý vousatý muž a moc pěkně ostříhanej. A tak jsem se ho zeptal, kam chodí k holiči. Víte, co mi řekl? Že se stříhá sám..."