Jan Werich

Přemýšlím, co ještě o Janu Werichovi nebylo řečeno nebo napsáno, abych se neopakoval... Zdánlivě o něm víme všechno, patří k naší národní historii nejenom jako čelný představitel meziválečné divadelní avantgardy, herec a spisovatel... Ale Jan Werich (6.2.1905 - 31.10.1980) - to je dnes ještě cosi víc - je to přímo národní symbol. Národy, které asi, zdá se, potřebují symboly vlastního svědomí a vlastní historie, se nikdy neptají těch, kteří se těmi symboly stali, jestli jimi opravdu chtěli být. Jan Werich, snad vyjma konce šedesátých let, nebyl nikdy přímo osloven, aby komentoval dění kolem sebe, ovšem o to víc jeho herectví, pokud mělo tu svobodnou šanci, bylo samozřejmým aktuálním komentářem doby. To byla jedna jeho výrazná stránka - druhou je pak poetická rovina Werichova umění, která snad ještě víc než na divadle rozkvetla na filmovém plátně v šedesátých letech... To je ta slavná dvojrole kouzelníka atuláka v Jasného Kocourovi (Až přijde kocour - rež. Vojtěch J asný), tak nám Jana Wericha představují televizní filmy na motivy povídek A.P. Čechova nebo S. Leacocka. Širokou a rozprostraněnou osobnost Jana Wericha nemůže pozorný a vnímavý divák života v české kotlině minout, patří k dětským pohádkám, k písničkám, které si zpívá několik generací, patří k tomu tak zvláštně jednoduchému a přece tolik upřímnému pohledu na svět, kterému se říká člověčina...

Dvacet let po smrti Jana Wericha toho o něm víme hodně - o jeho umění i životě. Nejenom Jan Werich s Jiřím Voskovcem, ale taky někteří jejich následovníci jsou dnes nositeli státních vyznamenání, o slavné éře Osvobozeného divadla se na vysokých školách píší doktorandské práce, vycházejí stále nové a nové knížky lidí, kteří Jana Wericha znali (kvalitu textu často zachraňují neznámé fotografie pestrobarevného stáří Werichovy tváře a jeho úsměvu), na obrazovce můžeme každý rok znovu sledovat filmy a televizní inscenace s Janem Werichem v hlavní roli. Citáty z myšlenek Jana Wericha, jeho fotografii s doutníkem, nebo na zahradě domu na Kampě s Jiřím Trnkou najdete dnes v mnoha restauracích i hospodách nejrůznějších cenových skupin stejně jako v kanceláři moderní počitačové firmy... Víme, že když člověk už jednou je, tak má koukat, aby byl a když kouká, aby byl a je, tak má být tím čím je a ne čím není, jak tomuv mnoha případech je... Máme tak svůj národní symbol moudrosti, ale to, co nám zatím opravdu chybí - to je skutečně objektivní monografie o životě a hereckém umění Jana Wericha. Těším se na takovou knížku, která nabídne pohled do tváře Jana Wericha jakoby jeho očima - očima, které se promění v malé štěrbinky pozorného a nejzvědavějšího manadarína na světě... Těším se, že to bude knížka, která nám Jana Wericha představí nikoliv jako sošný velký kamenný pomník, ale jako živého člověka v celé šíři jeho velkého talentu renesanční osobnosti českého umění...

Z dopisu Jiřího Voskovce po Werichově smrti:

"...vzalo mě to, ale nezhroutil jsem se neboť jsem to už tolik let čekal a bál se toho, až to nevyhnutelně přijde - dyť on vlastně Jeník už deset - dvanáct let páchal systematickou sebevraždu kouřem, byť částečně podvědomou. Trošku jsem doufal, že třeba odejdu do věčných lovišť před ním, ale to mi nevyšlo. - Je mi strašně líto, že už se nezříme a že teď už na beton spolu nic neuděláme."