Jan Vodňanský: Už ve škole jsem pochopil, že budu celý život vybočovat z řady

15. srpen 2011
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Jan Vodňanský

Scénárista, režisér, básník, skladatel, herec, překladatel, spisovatel... „Ze všeho nejvíc se cítím být dandym. Člověkem, který jde proti směru a vzniklé situaci,“ říká.

Tento povahový rys v sobě objevil už jako dítě, když 1. září 1947 šel poprvé do školy. „Všechny děti plakaly a dokonce i někteří rodiče. Paní učitelka se pokusila zachránit situaci tím, že vyzvala děti, aby někdo přednesl básničku nebo zazpíval,“ vypráví v rozhovoru.

„Všichni spolužáci zalezli pod lavice, ale já se postavil a zapíval písničku. Mělo to velký úspěch a všichni, včetně paní učitelky, se začali smát. To byl klíčový zážitek, díky kterému jsem pochopil, že budu dandym.“

Útěk na Východ

Jan Vodňanský při natáčení Školy hitů

Proti zažitým představám šel i v době nastupující normalizace, kdy jeho přátelé disidenti emigrovali do západní Evropy. Vodňanský se rozjel na východ, do Bratislavy. Musel. Zákazy činnosti se množily.

„Po roce 1969 jsme dva roky hráli v pražském Činoherním klubu představení S úsměvem idiota, Hurá na Bastilu a S úsměvem Donkichota.“ Na Slovensku účinkoval se studentským divadlem GUnaGU, pro které psal i původní slovenské texty.

Z dětských časopisů do rukou StB

V 80. letech skládal básničky pro dětské časopisy Mateřídouška a Sluníčko, zatímco jeho umělecký souputník Petr Skoumal psal hudbu pro Večerníčky. Byl na několika výsleších v nechvalně známe Bartolomějské ulici.

„Jednou jsem málem dostal pěstí od jednoho z vyšetřovatelů. Jeho mladší kolega mu ale ruku včas zadržel. Necítil jsem strach, spíš jakousi zvědavost a všechno mi to tehdy připadalo hodně zvláštní. Pamatuji si i na to, že tam na zdi neměli pověšeného prezidenta Husáka, ale Felixe Dzeržinského, zakladatele ruské KGB.“

Nesplňuju statut důchodce

Z řady vybočuje i dnes, kdy nesplňuje „statut“ českého důchodce a nechodí do parku krmit ptáčky. Skládá nové písničky, programy a přednáší na Univerzitě Karlově v Praze. Také stále vystupuje a baví publikum svým specifickým humorem.

„Zažívám často stejné pocity jako v roce 1968, kdy na nás lidé chodili do Činoherního klubu. V legraci je něco osvobozujícího a v tom to funguje stejně, jako před lety. Lidé dnes cítí určité napětí a potřebují se smát.“

„Dřív jsme jim nahrazovali demokracii, kdežto teď se mohou veřejně vyjadřovat. Pravdou ale stále zůstává, že legrace se dělá lépe, když člověku do smíchu moc není.“ Na současné době mu vadí spousta věcí. „Jsou to rezidua z minulosti. Jako třeba korupce.“

Vzpoura kocourů

Jan Vodňanský a Petr Skoumal

K 70. narozeninám si nadělil CD Vzpoura kocourů. Najdete na něm mnoho písní, jejichž nahrávky se nedochovaly a musely být ve studiu zaznamenány znovu. Patří mezi ně i jediný kankán, který Vodňanský se Skoumalem za svou kariéru složili. Dal albu i název.

„Vznikl v roce 1970, když jsme se rozhodli sestavit takovou procházku operou. Je to jediný kankán, který máme na našem společném hudebním kontě.“ K nové nahrávce si přizval zpívající skladatelku Hanu Navarovou z divadla Sklep.

Spolu před lety inscenovali program Úsměvy bytového jádra. Jak řekl, byl až donedávna zvyklý pracovat ve dvojici, ale teď účinkuje i sám. „Už vím, co to je, stát sám na jevišti,“ dodal Vodňanský.

autor: eh
Spustit audio

Související

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Lidský faktor jsem znal jako knížku, ale teprve s rozhlasovým zpracováním jsem ho dokonale pochopil...

Robert Tamchyna, redaktor a moderátor Českého rozhlasu Dvojka

Lidský faktor

Lidský faktor

Koupit

Točili jsme zajímavý příběh. Osoby, které jsme hráli, se ocitaly ve vypjatých životních situacích, vzrušující práce pro herce a režiséra. Během dalšího měsíce jsme Jiří a já odehrané repliky svých rolí žili. Fantasmagorické situace posledního dílu příběhu se staly naší konkrétní každodenností. V srpnu Jiří Adamíra zemřel. Lidský faktor byla naše poslední společná práce.“ Hana Maciuchová