Jan SVATOŠ: "V Evropě máte hodinky, ale v Africe máme čas"

V posledních letech si digitální technologie na poli fotografování vydobyly svou, zdá se, neústupnou pozici. Se skutečností se nehodlala smířit skupina okolo fotografa, vysokoškolského studenta a dnešního (pátečního, 1.10.) hosta Setkání Jana SVATOŠE ...

Výsledkem snahy o návrat k tradičnímu pojetí fotografie byla africká expedice Fotografické návraty 2010. Během ní byly obrázky pořizovány výhradně původní analogovou technikou.

“Návrat ze severní Keni, kterou bych se nebál nazvat jedním z poslední rájů na zemi, do tvrdé reality civilizace byl hodně drsný,“ netají tento fotograf, žurnalista a cestovatel. I zde je ale člověk konfrontován s tvrdou realitou: “Když jsme se vraceli od jezera Turkana, byli jsme nuceni zcela změnit trasu. U hory Mt. Nyiru došlo ke střetu mezi domorodými kmeny. Sambuři ukradli Turkáncům krávy a ti jim to vrátili zabitím 5 lidí.“ Situaci ale zavčasu rozpoznali. Vodítkem jim byla nespásaná tráva: “To je v této oblasti opravdu surrealistická vize.“ Severní Keňa je totiž velice suchá země a téměř každý metr čtvereční je využit k pasení dobytka.

A jak vypadaly přípravy na cestu? Největším problémem byly fotoaparáty, součásti potřebné pro postavení fotokomory a materiály na vyvolání snímků: “Pořádně ani nevím, kolik jsem musel vykorespondovat e-mailů jenom proto, abych z Bruselu získal povolení vzít do letadla vývojku.“ I přes značné přípravy a papírování stejně nakonec nastaly obtíže: “Při letištních kontrolách prošly moderní přístroje naprosto v pořádku. Když rentgenem projela moje stará kliková kamera, strážníkům se zobrazilo něco, co neznali. Musel jsem ji celou rozšroubovat a ukázat, že v ní nic není. Ostraha mi nevěřila, že to jsou věci, se kterými lze fotit.

Po komplikovaném příjezdu už se tým vydal za svými dvěma cíli - horou Marsabit (Hora chladu) a prastarým jezerem Turkana. Předtím se ale ještě zastavili ve městě Nairobi, odkud si kvůli velikému suchu brali vodu na vyvíjení filmů.
Nedostatek základní tekutiny se v severní Keni stává téměř fatálním problémem: “V Národním parku Marsabit v současnosti žije 50 tisíc obyvatel a vyvíjí obrovský tlak na ekosystém místní hory. Lidé ji ze zoufalosti navrtávají obrovskými studnami. Dnes už je tzv. Rajské jezero jen vyschlá kaluž.“ J. Svatoš situaci odlehčil vtipnou příhodou: “Než jsme se v Marsabitu poprvé utábořili, začalo dlouze pršet. Lidé si srážky automaticky začali spojovat s námi. Když jsme postupovali do dalších destinací, tak jsme vždy dovezli přeháňku, která tam dlouho nebyla. Stalo se nám to ještě třikrát. Začalo se o nás šířit, že jsme ti, kteří přinášejí déšť.

Setkání s nosorožci v Marsabitu

Po získání stavebního kamene potřebného pro vyvolání fotografie došlo na stavbu komory. Ta prý vznikla “na koleni“: “Využil jsem zahrádkářského modelu, který jsem upravil podle vlastní představy. Docílil jsem komory, která byla pro jednoho dospělého člověka. U hory Marsabit jsme dokázali to, co manželé Johnsonovi (red. pozn.: Martin a Osa Johnsonovi byli ve 20. a 30. letech minulého století průkopníky tzv. fotografického safari. Svou prací reagovali na skutečnost, že tehdejší chování bílého člověka v Africe, zejména k její zvěři, je neudržitelné.) před několika desítkami let. Lidé se pak na vzniklé snímky dívali jinak.“ Ze staré fotografické techniky byli prý nadšení i místní rangeři: “Oni sami se s ní dokonce chtěli naučit pracovat.“

Poslání výpravy popisuje J. Svatoš velmi výstižně a peprně: “Bohužel mám pocit, a jsem o tom přesvědčen, že současnému světu nesluší přemíra digitálních obrazů, které se na nás denně valí. Současný trend je, že do Afriky míří spousta tzv. wildlife fotografů, kteří nedělají nic jiného, než že cvakají a přivážejí jen další variace snímků, které vám nepřijdou moc přínosné. Výhodou analogové fotografie je, že když člověk tvoří fotku, je nucen o ní přemýšlet. Pokud máte fotoaparát limitovaný osmi snímky, práci najednou vnímáte zcela jiným prizmatem.“ A dodává: “Kamarádi říkají, že mají spoustu gigabytů dat, která leží neprotříděná ve složkách. Potom je ale otázka, proč takové fotky vznikají, když dál nežijí a zůstávají schované někde v počítači. Myslím, že by měly dál pracovat a žít, aby splnily svůj smysl.“

Jan Svatoš

Jeden z afrických přátel J. Svatoše prý často říkával: “V Evropě máte hodinky, ale v Africe máme čas.“ Fotograf otázku vnímání času na kontinentě dále rozvádí několika větami: “Když je člověk v Africe několik dnů, přestane rozeznávat čtvrtek od soboty, neděli od pátku a hlavním determinantem plynoucího času je jenom východ a západ slunce. Je to velice příjemné, protože člověk žije ze dne na den a neřeší problémy. Ideál, který současný svět nepřipouští, ale je krásné do něj jednou za čas utéct.“

Více se dozvíte v audiozáznamu rozhovoru se Zuzanou Burešovou ...



Nestihli jste čtvrteční (30.9.) Setkání Hosta do domu s nevidomým zpěvákem Radkem ŽALUDEM? Nabízíme text Věry Luptákové: "Publikum vnímám každým kouskem svého těla"

Radek Žalud ve studiu



Víte, co je to "fotopoezie"? To nám ve středečním (29.9.) vysílání prozradil zpívající neurolog Julius ŠIMKO. Mluvili jsme ale také o epilepsii a o hudbě. Více se dozvíte v článku Eleny Horálkové: Julius Šimko: "Lékaři dnes neléčí, ale počítají"

Julius Šimko ve studiu



V úterý (28.9.) jsme slavili Den české státnosti. ČRo 2 - Praha proto vysílal dle svátečního schématu, do kterého nebyl pořad Setkání zařazen.

Téma dne



Jana KLUSÁKOVÁ se právě vrátila z ruského Petrohradu. Doprovázela tam soubor baletu Národního divadla, který dovedl učarovat tamnímu publiku. Prozrazuje to i pondělní (27.9.) příspěvek Jana Sklenáře: Jana Klusáková: "Pověst českého baletu v Rusku je teď velice dobrá"

Jana Klusáková



Nezapomeňte, že rozhlasové hry, četby, nedělní pohádky nebo pohádky skřítka Hajaji najdete ve streamu, po dobu jednoho týdne, na našich stránkách. Více informací a přímé linky na pohádky najdete ZDE.

Streamujeme hry, četby, pohádky