Jan Rec: Vezmi tašku do hrsti! Poslechněte si fejeton o bruselském (ne)diktátu

Značná část politického dění letošního roku více či méně souvisí s volbami do našeho čili evropského parlamentu. Mimo jiné se v souvislosti s tím opět začaly ozývat hlasy připisující určité démonické vlastnosti obci jménem Brusel. Celá záležitost je o to pozoruhodnější, že sídlem tohoto našeho parlamentu, jakkoli operuje i v Bruselu a konečně též v Lucemburku, je Štrasburk. Rozhodl jsem se to tedy osobně prověřit.

Musím přiznat, že zklamání, které na mne čekalo, nebylo malé. Město vypadalo právě tak, jak jsem si ho pamatoval z doby před několika lety, kdy jsem tam naposled zavítal. Domy, stromy, lidé – všechno bylo na svém místě. Říkal jsem si, kde že je ten diktát? Zuby mi strachy drkotaly při pomyšlení, že udeří svou plnou silou – tou, o níž tak často slýcháme. Hodiny plynuly, až nakonec uplynul celý den, leč po diktatuře ani stopy. Napadlo mě, že k ní musím Brusel nejprve vyprovokovat. Zkusil jsem tedy přejít nejbližší přechod na červenou. Nic se ale nestalo. Odhodlal jsem se v parku šlápnout na trávník, ale byl jsem jen velmi uctivě požádán, abych nepokračoval dále do květinového záhonu. Pak jsem si zase usmyslil, že snad Bruselova úskočnost jen vyčkává na nestřežený okamžik, že zřejmě u jídla či ve spánku budu vyrušen nebo dokonce přepaden, avšak bylo mi dopřáno navečeřet se dosyta a ze sna jsem dalšího dne procitl až dopoledne, dokonale odpočatý.

Odhodlal jsem se v parku šlápnout na trávník, ale byl jsem jen velmi uctivě požádán, abych nepokračoval dále do květinového záhonu
Jan Rec, student 1. ročníku Rozhlasové a televizní dramaturgie a scenáristiky na Divadelní fakultě JAMU

Dumal jsem, stále dokola, v čem je tedy ten háček. Přišlo mi na mysl, že se možná ty strasti, které Brusel lidem způsobuje, týkají nějakého strádání v každodenním životě. Šlo o úvahu velmi logickou – empirická zkušenost všech tří našich národů (tedy slezského, moravského i českého) je taková, že před rokem 1989, když jsme byli naposledy v područí cizího diktátu, byl obrovský nedostatek základního spotřebního zboží a že tam, odkud nadvláda pramenila, byl paradoxně nedostatek ještě o mnoho větší. Poptal jsem se tedy po nějakém blízkém obchodním centru, ale k mému údivu mi bylo řečeno, že pokud něco potřebuji sehnat, měl bych jít raději nejprve na tržiště.

Naplněn pochybnostmi a nejistým očekáváním jsem tedy vyhledal metro a odcestoval k jižnímu nádraží. Tam se totiž podle všeho nachází největší tržnice ve městě. Už v momentě, kdy jsem se vymotal z labyrintu nádražních budov, do nichž ústí mnou použitý východ ze stanice metra, mi bylo jasné, že nedostatek jakéhokoli zboží zde rozhodně nehrozí. Od nádražní budovy, kam až oko dohlédlo, se táhly dlouhé pásy pultů, stánků a prodejních míst různých vzhledů a konstitucí, mezi kterými poklidně proudily davy zákazníků.

I já jsem se hned vmísil do tohoto živelného ruchu a nechal se unášet tím, jak na mne trhovci a trhovkyně pokřikovali, jak mne odchytávali a podstrkovali mi tu jahody, tam nařezané mango, onde olivy plněné sýrem, abych ochutnal a popřípadě za jejich zboží pochopitelně i utratil nějaké peníze.

Všechno, na co si vzpomenete

Bylo tam k dostání, na co si jen vzpomenete. Ale doopravdy. Prodávali zeleninu, ovoce, koření, maso, ryby, plody moře, pečivo a vůbec všemožné potraviny, včetně těch, které jsem nikdy předtím neviděl, a to ani v televizi, ani na internetu. Též by tam člověk mohl nakoupit stromy, kosmetiku, keře, oblečení, květiny, nádobí a desítky dalších věcí zahrnujících vybavení domácnosti a všecko, co člověk může v životě upotřebit.

Dlužno říci, že poutník z českého hospodářského prostoru v popsaném prostředí neumí chodit. Tedy což o to, samotná chůze takový problém není, a i na občasnou tlačenici si jeden vcelku rychle a kupodivu i rád zvykne, jenže ta obchodní gramotnost je bohužel žalostná. Kupříkladu našinec, vida cedulku hlásající, že u obchodníka pořídí tři avokáda za jedno euro a o pár metrů dál za stejné euro už avokád rovnou pět, dospěje k závěru, že jde o cenu dobrou a těch pět avokád si koupí. Jak ale spláče nad výdělkem, když třetí obchodník, vzdálený od prvních dvou jen pouhou čtvrthodinu chůze, za tutéž cenu prodává celou bedýnku! Ani tím to ale nekončí. Po tomto šokujícím odhalení se zhrzený zákazník odhodlá bloudit tržnicí, načež skutečně nakoupí řadu věcí skvělé kvality za bezkonkurenční cenu. Bon. Jenže úsměv na jeho tváři se opět brzy vytratí, když ve snaze opustit tržnici prochází kolem jemu již známých stánků a vidí, že někdejší skvělé ceny ještě dramaticky poklesly a k tomu se navíc stává svědkem úspěšného smlouvání jakési babičky s taškou na kolečkách při nákupu noční košile!

Chobotnice, avokádo a mango

Jak jsem tak procházel tržištěm, třímaje v pravé ruce tašku s chobotnicí, avokády, mangy a pšeničnými plackami, vzpomněl jsem si na brněnský Zelný trh, kde se žalostně malá hrstka drzounů opovažuje loupit stopové množství zákazníků velkým a mocným obchodním řetězcům s pomocí přebytků brambor ze své zahrádky. Přirozeně u mne v souvislosti s tím vyvstala otázka, proč vlastně bruselský model nefunguje v České republice. A byť myšlena zprvu závistivě, uhnízdila se v mé mysli, aby dnes, milý posluchači, mohla být adresována tobě. Proč něco takového nefunguje v České republice?

Argument, že pokud bychom chtěli zaplnit tržnice domácími produkty, tak by na pultech ležela takřka jenom řepka olejka, vůbec není lichý a představa, že by bruselští trhovci, kteří zvládali souběžně kasírovat jednoho zákazníka a zároveň přesvědčovat ke koupi dalšího, byli povinováni evidovat tržby v registrační pokladně a tisknout každému jednomu účtenku, není vůbec lákavá – ostatně to není ani vize tisíců účtenek větrem rozfoukaných po městě.

Říkáš si možná: „Dobře. Tak u nás drobná ekonomika nefunguje a všechno je v rukou korporací. A co jako?“ Ale nebylo to jen tržiště, kde jsem udiveně sledoval, jak modely, o nichž se domníváme, že jsou překonané, nefunkční nebo bůhví jaké ještě, šlapou, až z nich stříká pot.

Čím to ale, že to všechno v Bruselu (a zdaleka ne jenom tam) funguje, když i on sám podléhá tomu svému diktátu? Co že to vlastně našim politikům na něm tak vadí? Inu, je důkazem, že implementace evropského práva může být prospěšná, že využití veřejných peněz může být účelné a vůbec že věci, které jsou v Čechách, na Moravě a ve Slezsku považovány za utopii, mohou fungovat. Třeba ne bezchybně, ale mohou.