Jan Neruda

Balady a romance (MP3)
Povídky malostranské (MP3)

Narodil se 9. července 1834 na pražském Újezdě jen pár kroků od Malé Strany. Studia práv ani filozofie nedokončil a už ve 22 letech se živil novinařinou.

Nejprve byl zpravodajem pražských německých listů, brzy však našel žánr, který mu seděl nejvíc – fejeton. Od roku 1865 se stal kmenovým fejetonistou a literárním a divadelním kritikem liberálních Národních listů a své příspěvky podepisoval šifrou Δ.

Rád cestoval, čile se věnoval společenskému a spolkovému životu (např. v Umělecké besedě či při zakládání Národního divadla). Už před padesátkou jej však začaly pronásledovat nemoci a předčasně stárnul. Zemřel 22. srpna 1891.

Poezii tiskl od svých 20 let. Když mu na sklonku roku 1857 vyšla první sbírka niterné lyriky s provokativním názvem Hřbitovní kvítí (s vročením 1858), jeho sarkastické gesto vyvolalo odpor starších tvůrců.

Stal se však vůdčí osobností nastupující generace, jež se almanachem Máj (první ročník 1858) přihlásila k odkazu K. H. Máchy a současně i Karla Havlíčka Borovského a Karla Jaromíra Erbena. Zásadní pro ni byla také inspirace soudobými evropskými trendy, zvláště realismem zaměřeným na sociální problémy městského života.

Ve své druhé sbírce, Knihách veršů (1868), Neruda věnoval celý oddíl sociálně a existenciálně laděným baladám. Sociální tón byl charakteristický pro řadu jeho epigramů, kritických i satirických fejetonů a povídek, v nichž neváhal sledovat postavy z okraje společnosti (mj. Arabesky, 1864; črta Trhani, 1888).

Každodenní život pražských „figurek“ v napětí mezi reportážní objektivitou a groteskou i sentimentem Neruda zachytil v Povídkách malostranských (1878). Ještě větší čtenářský úspěch mu téhož roku přinesla básnická sbírka Písně kosmické (1878), z níž vyzařovala víra v moderní společnost. Se soudobými humanitními ideály Neruda konfrontoval příběhy žijící v lidské paměti ve sbírce Balady a romance (1883). Niternou výpovědí s erotickým podtextem jsou Prosté motivy (1883), v níž se lyrický mluvčí smiřuje s lidským údělem i pomíjivostí.

Nerudovým lyrickým epitafem jsou posmrtně vydané Zpěvy páteční (1896, editoři Jaroslav Vrchlický a Ignát Herrmann), v nichž s ironií i hořkostí vyslovil obavy nad stavem společnosti a vyhlídkami národa.

Neruda byl básníkem intimním i kritickým ke společnosti, ve které žil, byl prozaikem sbližujícím literaturu s publicistikou, tvůrcem českého fejetonu a moderní povídky.