Jan M. Heller: Centrum a periferie

30. leden 2023

Po prvním kole prezidentské volby se znovu po nějaké době dostal do popředí postřeh, že periferie volí jinak než centrum. Názory se od počátku různily. Periferie volí špatně, říkali jedni. Podléhá dezinformacím a populismu a je třeba je edukovat. To, co říkáte, je povýšenecké, odpovídali druzí. Lidé na periferii mají pocit, že na ně centrum zapomnělo, že pro ně má jen opovržení a hraběcí rady. Copak nevidíte, že jejich volba je protestní?

Jsem dítě periferie. Část dětství jsem vyrůstal ve vesnici, která ležela na konci světa. Silnice tam končila, obec obtáčela obloukem státní hranice a od civilizace dělil skalnatý hřbet, který bylo možno překonat jediným sedlem. Ještě za války tu žilo 1600 obyvatel, po válce pak 298 i se mnou, a to jsem se tam už moc nezdržoval.

Čtěte také

Místní lidé většinou tvrdě pracovali v zemědělství, ale jinak je zajímalo jen pití, televize a nákupy levného šuntu v Polsku, jakmile se hranice otevřela – dávno před Schengenem – aspoň pro malý pohraniční styk. Mezi hromadami hnoje se rozpadaly unikátní poklady barokní architektury a po rozbité silnici se proháněly zablácené traktory a podomácku sflikované škodovky a polské fiaty. To už dávno není, když do své vesnice přijedu dnes, sotva ji poznávám. To však říkám jen jako sobecký výraz stesku za ztraceným mládím, nechci tu – povýšenecky – poukazovat na to, jak se venkov pozvedl, a tvrdit, že vlastně žádné problémy nemá. Dobře vím, že má.

Viděl jsem všechny strukturální potíže, o nichž mluvil druhý tábor z kontroverze zmíněné v úvodu. Viděl jsem rozklad dopravní obslužnosti, rušení škol a školek, pošt, lékařských ordinací. Ale viděl jsem i řadu jiných věcí. Viděl jsem, jak alkohol obnažuje jizvy, které před desetiletími způsobily dějinné otřesy.

Čtěte také

Viděl jsem alkoholismus, buranství, neurvalost a téměř pologramotnost. Viděl jsem strašlivou neúctu k hodnotám, které vytvořili ti, kdo museli odejít, a k životnímu prostředí. A také jsem viděl pozoruhodně nízkou úroveň adaptability na normální podmínky: lidé, kteří srostli s metodickým pokynem dědečka z Honzíkovy cesty, že „co je družstevní, je všech“, měli velké problémy pochopit, že už si najednou nemůžou brát z čehokoli, co se jim zalíbí.

A také jsem viděl urputnou snahu najít někoho, kdo za to celé může. Samozřejmě to odnášelo centrum. Centrum jistě mohlo za leccos, především za nevysvětlenou transformaci, mocenskou aroganci a profesorské poučování. Ale za tohle morální bahno žádné centrum nemohlo. To má mnohem hlubší kořeny.

Čtěte také

Posledních pár let se zabývám mimo jiné tím, jak jsou periferie zobrazovány ve středoevropských literaturách. Když to zjednoduším, vychází mi z toho takovýhle obrázek: v maďarské literatuře slouží bída periferie jako další argument, proč se cítit mizerně a melancholicky; k tomu účelu autoři neváhají vytvářet periferie i ve svém hlavním městě. Ve slovenské literatuře slouží bída periferie jako další argument, proč s patřičným cynismem vykřičet nespokojenost se světem obecně. V polské literatuře na to jdou – díky své reportážní tradici – věcněji, chtějí svoje periferie představit nezaujatě, s odstupem, téměř vědeckým pohledem.

A v české literatuře? Myslím, že se můžu odvážit říct, že my si periferie romantizujeme, a to i s jejich ne právě vábnými stránkami. Má to ovšem svou tradici: když se podíváme na to, jak na své periferie nahlížela Československá republika, nabízí se jako první Podkarpatská Rus – a pitoreskní postavičky v takovém Goletu v údolí jsou sice vylíčeny s dobromyslným orientalismem, ale závěrečná scéna odjezdu je přece jen metaforicky pojata jako cesta ze tmy do světla.

Čtěte také

A existuje také jev, kterému se říká vnitřní exotismus a který stojí v základech romantizace českého venkova v 19. století: národ, který neměl kontakt se skutečně exotickými světy, si exotismus vytvářel na vlastní půdě. A když si někoho exotizujeme, máme ho prostě – za exota.

Kudy z toho ven? Upřímně, nevím. Ale přestřelky mezi Prahou a zbytkem Česka nepovedou vposledku nikam než k dalšímu prohlubování dělicích čar ve společnosti, které teď zrovna fakt nemáme zapotřebí. Možná by pro začátek stačilo cestovat, dívat se a poslouchat. A číst.

autor: Jan M. Heller
Spustit audio