Jan Krajhanzl: Green Deal není utahování opasků, kdy se cedí krev. Není tu ale nikdo, kdo by to Čechům vysvětlil

Co si Češi myslí o klimatických změnách, jak se jim hodlají přizpůsobit a jak jejich dopad zmírnit, sledoval před rokem projekt Českého rozhlasu Rozděleni svobodou – klimatická změna. Téma zpracovaly rovněž sociologický ústav STEM a komunikační centrum Institut 2050. Výsledkem je výzkum Česká (ne)transformace, jehož název už vypovídá mnohé.

Čtěte také

Vědci o klimatu hovoří nesrozumitelně, média zase vyhrožují. Vraťme slovům původní smysl, vyzývá Václav Cílek

„Z dat totiž vyplynulo, že vztah Čechů k transformaci je velmi ambivalentní,“ přitakává v pořadu Jak to vidí... Jan Krajhanzl, sociální a environmentální psycholog z Masarykovy univerzity v Brně.

Důvodem je žalostný nedostatek informací. Češi si sice změnu klimatu dokážou spojit se suchem, povodněmi, přívalovými dešti i letními vedry. Vědí, že stoupá hladina oceánů, a vědí, že je s tím třeba něco dělat. „Je tam ale zároveň i řada nejistot a nepřesných informací o tom, co to bude konkrétně obnášet. A to, že se Česká republika otepluje 2x rychleji, než je globální průměr, už ví málokdo.“

Chybí průvodce

Green Deal je dnes, chtě nechtě, velmi zpolitizované téma. „Když ale budeme pátrat v českém veřejném prostoru, na politické scéně, kdo vlastně přináší relevantní informace, kdo by veřejnost orientoval, kdo by byl průvodcem v onom procesu transformace, tak vlastně vidíme, že tady žádný takový mluvčí není. Takže není divu, že základní neznalost faktů se pak přenáší do celé řady obav a nejistot, které téma provázejí.“

Čtěte také

David Storch: Jak chránit planetu, neví nikdo. Green Deal ovšem nejsou jen zákazy, ale i finanční podpora

Výsledkem je, že třetina české společnosti s cíli Green Dealu souhlasí, a byla by dokonce i pro jejich posílení. Třetina by ale ráda Green Deal zrušila. A třetina neví. „A na tom je hezky vidět, jakou roli hraje nedůvěra ve státní instituce a nejistota, jestli ti nahoře na občany a jejich obyčejné životy dostatečně myslí,“ vysvětluje zakladatel Institutu 2050.

Z transformačních změn lidé obecně podporují obnovitelné zdroje, zateplování a šetrnější chování v krajině. „Když se ale lidí zeptáte otevřenou otázkou, jakým způsobem by třeba snížili skleníkové plyny na nulu, ukazuje se, že v tom mají velkou mlhu.“

Jejich chyba to ale není. „To, že nejsou dostatečně zorientovaní, je jen nehezkou vizitkou českého veřejného prostoru, který jim neposkytuje srozumitelné informace.“

Čeho jsme schopni se vzdát?

Přesto převažují lidé, kteří v horizontu dvaceti let očekávají v České republice díky zelené transformaci zlepšení. Co jsou ale sami ochotni pro životní prostředí udělat, čeho jsou schopni se vzdát? „Víme z dat, že rétorika utahování opasků nebo krve, potu a slz příliš nefunguje. A v tom je příležitost, jak to přibližovat české veřejnosti. Každý člověk by měl vědět, co pro něj bude reálně znamenat dekarbonizace, přechod na obnovitelné zdroje, elektromobilitu, stovky miliard korun, které budou k dispozici na modernizaci české ekonomiky...“

Problém podle Krajhanzla je, že si to jen málokdo dokáže představit. „Proto bych o tom přestal mluvit jako o skautském modrém životě, kde musíme plnit dobré skutky, ale přibližoval bych jim to jako konkrétní příležitosti pro jejich region, na který se třeba dlouho zapomínalo.“

„Pokud má ale vzniknout celospolečenský souhlas, konsenzus na tom, jak k ochraně životního prostředí v následujících letech přistupovat, musí česká veřejnost dostat důvěryhodné ambasadory tohoto tématu. Někoho, kdo jim věc dobře vysvětlí.“