Jan Kopřiva: Českobudějovické jazykové lochnesky

Slova lokáč nebo taluta nepatří do slovní zásoby spisovného jazyka, a nejsou tedy příliš rozšířená. První z nich ale najdeme už v Jungmannově slovníku, z něhož se dozvíme, že jihočeský lokáč je „díra vyježděná v silnici naplněná vodou“. Jedná se tedy o „velkou zřídkakdy vysychající louži“.

Podle jeho etymologického slovníku je lokáč příbuzný s latinským lacus (tedy jezerem, kalužinou), s irským loch nebo staroanglickým a starosaským lagu. Termín lokáč už dnes slyšíme v běžné mluvě pouze zřídka. Vzpomínám, že jsem jej naposledy slýchával od babičky Kateřiny z Novohradska.

Otevřeme-li ale knihy některých spisovatelů (ať už je to Holeček, Klostermann, Josef Štefan Kubín anebo Marie Pujmanová), zjistíme, že slovo lokáč užívají i autoři, které k Jihočechům počítat nemůžeme. U všech těchto spisovatelů ale zjistíme, že všichni nějakou dobu v jižních Čechách žili.

Kubín totiž působil v Českých Budějovicích jako středoškolský profesor, Pujmanová tam byla v mládí vdána, Rudolf Kalčík byl na Šumavě na vojně… Podle odborníků z dialektologického oddělení Ústavu pro jazyk český patří slovo lokáč jednoznačně do slovní zásoby jihočeských nářečí. Podobně je to i s talutou.

Používání tohoto slova prý jazykovědci před lety vytýkali Václavu Řezáčovi nebo Janu Drdovi. Mimo jiné i proto, že to bylo na úkor obecné srozumitelnosti. S tímto termínem, který pravděpodobně pochází z francouzštiny, se setkáme převážně na pravém břehu Vltavy. Zejména pak na Táborsku.

Můžu to potvrdit z vlastní zkušenosti. Několik let jsme vždy na podzim společně s rodinou čistili taluty před chalupou naší 80leté tety Libuše. Pokud bychom to neudělali, teta Libuše by si ty „příkopy vedle silnice“ šla vyčistit sama.