Jan Jirák: Svoboda slova není bezbřehá. Hlavně na internetu

sociální sítě

Je třeba i na internetu chránit svobodu slova? Jsou nějaká pravidla slušnosti, jak se vlastně chovat a třeba i odpovídat na e-mailové zprávy? Proč dnes nemůže uspět satira?

V Německu začal platit nový zákon, který provozovatelům sociálních sítí umožňuje mazat příspěvky, které považují za projev nenávisti a nesnášenlivosti. Mediální teoretik Jan Jirák má k podobnému omezení výhrady. „Zákon může vzbuzovat obavy, protože rozhodnutí, co je a není nenávistný obsah nechává na provozovatelích a ne na rozhodnutí nezávislého soudu.“

Lidé nemají sebeomezení

Podobná legislativa prý ale svou logiku má. „Prostředí sociálních sítí podporuje emocionálně vypjaté projevy četné nenávisti. Lidé nemají sebeomezení. Neřeknou si: Tohle přece nemohu říct, protože to uvidí široká veřejnost. Všichni dobře víme, že se objevují i opravdu strašidelné výroky.“

Není německé omezení útokem na svobodu slova? „Dlouho jsme žili v představě, že svoboda slova je potenciálně bezbřehá. Způsobila to celá řada omezení, která nás nutila svobodu slova chránit jako princip. Jako něco, čeho není nikdy moc. Otvírá se tak otázka, na kterou ale ještě neznáme odpověď.“

Netiketa: etiketa na síti

Technologie spojené s volným internetem se podle Jiráka mění tak dramaticky, že v tuto chvíli ani nevíme, jak se ve virtuálním prostoru korektně chovat. Tzv. Netiketa se aspoň snaží pojmenovat, co je a není vhodné. Pravidla ale zatím nemáme pod kůží. Vlastně ani nevíme, jak v e-mailech pisatele oslovit nebo za jak dlouho poslat odpověď.

„Studenti třeba říkají, že by dotázaný měl odpovědět do dvou hodin, někdo další do 4−24 hodin, kolegové pak preferují 7 dní. Podobně to máme s oslovením, protože mailovou psanou komunikaci vnímáme spíš jako mluvenou.“ Komunikační etiketa je tak velmi rozkolísaná.

Nepřetržité kontrolování příchozích e-mailů nevede k větší produktivitě. Jen jsme více stresovaní

Proč je satira na ústupu?

V souvislosti s omezením svobody projevu na německých sociálních sítích se objevila i otázka satiry, parodie nebo nadsázky. Může ji vůbec „kontrola obsahu“ pochopit? „Satira je kritika s nadsázkou. Nadsázka je sama o sobě dost složitá komunikační hra a vy ji musíte nejdřív pochopit a pak ocenit, nebo zatratit. Internet ale upřednostňuje prvoplánové sdělení a ne čekání, až ze sdělení něco vysoudíte.“

Satiře nepřeje ani doba. Není po ní poptávka a její prostor Jirák vidí spíš v intimním prostředí divadel „a ne na internetu. Ten je silně orientován na utvrzování lidí ve svých vlastních pravdách. Prvoplánově se k sobě hlásí pouze ti, co si myslí to stejné. Satira ale něco jiného říká a něco jiného myslí. Tomu doba nepřeje, i když existují výjimky.“