Jako malá nesnášela běžky, jednou je dokonce nařízla pilkou

Po mnoha letech v televizi se pár let usazuje za rozhlasový mikrofon. Jak na Dvojce, kde ve všední dny moderuje pořad Káva o čtvrté, tak na Radiožurnálu, kde moderuje Víkendový polední Radiožurnál.

Dočetla jsem se, že jsi začínala se Stanislavem Hložkem v pořadu pro mládež v televizi, který se jmenoval Vega, je to tak?

„Je to pravda. To byla taková náhoda, dostala jsem nabídku, jestli si to nechci zkusit. Aniž bych tušila, co to obnáší, tak jsem řekla, že ano a pochopila jsem tak deset minut poté, co jsme prošli maskérnou, že se jde na živé vysílání bez přípravy. Ani nevím, jak dlouho to trvalo a kolik se toho odvysílalo, ale měla jsem hrozný strach a mluvila jsem abnormálně rychle. Když jsem vyšla ven, tak jsem měla tlak, jako když teď řídím a je náledí. Ale to mi bylo o třicet let méně, tak to to srdce vydrželo.“

Když se Tě někdo zeptá, jaká pracovní setkání ti udělala radost, odpovídáš Alan Alda a Pavel Tigrid. Přibyl v poslední době ještě někdo další?

„Je jich hodně, nebudu vyjmenovávat všechny, kteří mě zasáhli, ale bez výjimky jsou to lidé, kteří něco mají za sebou a nedávají to na odiv. Přichází s pokorou a slušností a vy víte, že to je člověk, který kdyby chtěl, tak vás sbalí do dlaně a dá si vás do kapsy. Ale on to neudělá, vy jste pro něj rovnocenný partner. A to je deviza, kterou bych jednou chtěla předat i svému synovi, aby se choval slušně ke každému člověku. Abychom na sebe byli hodní, uměli se usmát a nevyvyšovali se nad nikoho.“

Patricie Strouhalová relaxuje na Slapech|foto: Patricie Strouhalová

Co je pro tebe složitější, připravit si rozhovor s někým, kdo je obecně známý a máš pocit, že už o něm bylo všechno řečeno, nebo naopak s někým naprosto neznámým, koho posluchačům představuješ?

„Je to úplně jedno, vždycky z toho člověka musíš vytáhnout něco nového nebo něco, co by bavilo. Nejlépe zjistit co baví jeho kromě té jeho profese. Povídat si s lékařem o jeho profesi je nutnost, ale nemělo by to být primárně náplní celé hodiny. Musím zjistit, jestli zažil nějaký trapas, jestli ho něco přistihlo in flagranti, jestli se na něj někdy manželka zlobí, aby se chtěl otevřít a aby ho to bavilo. Protože pak to bude bavit i toho posluchače.“

Alana Aldy jsem se zeptala, jestli používá celý život zubní kartáček jedné barvy. Pak jsme si povídali místo plánovaných 15 minut půl hodiny.

Kterou otázku by Patricie Strouhalová položila sama sobě tak, aby to bavilo? A co bys odpověděla?

„Proč jsem tak nenáviděla lyžování. Protože táta, ať sáhnul na jakýkoliv sport, tak mu šel. A on si do mě promítal svoje úspěchy, a pokud to byly neúspěchy, tak aby byly zúročeny. Driloval mě na běžkách, které jsem nenáviděla, neuznával sjezdovky, podle něj to není sport, když tě něco někam vyveze a ty to jen sjedeš. Ob rok byly smutné Vánoce, protože jsem dostávala nové běžky. Já už měla takový fígl, že jsem našla nějakou starou pilku a nařízla jsem patku a táta když to voskoval, tak se mu to podlomilo, prasklo a já říkala, že nemůžu jezdit. Když jsem to udělala potřetí, tak na to přišel a bylo zle.“

Já využiju té příležitosti, když tě tu mám, abych získala pár rozhlasových zkušeností. Poraď mi, jak rozmluvíš nemluvného hosta?

„Mlčím taky. A on si řekne, že musí mluvit, protože mu to je nepříjemné. Když nebudu mluvit, tak taky budeš mluvit déle.“

Co tě po letech rozhlasové práce na tom všem nejvíc baví?

„Je to něco, pro co máte pocit, že jste se narodili. Je to něco, co vás baví a pořád se učíte. Dramaturg vám domluví hosta, o kterém jste jako puberťák snil a teď ho máte před sebou. Třeba Alana Aldu. To byl neuvěřitelný zážitek, protože každý novinář dostal v Karlových Varech na festivalu čtvrthodinu a všichni se ho ptali na filmové role, na seriál M.A.S. H. a na manželku a její knížku, kterou vydala a to bylo jedno a to samé. A já byla poslední na řadě. Tak jsem vzala papír s přípravou, odsunula a sednuli jsme si proti sobě, pozdravili a já mu položila první otázku a já se zeptala, jestli používá celý život zubní kartáček jedné barvy. On se na mě podíval a říkal, že to je otázka, kterou mu ještě nikdy nikdo nepoložil. Druhá otázka byla na třídění odpadu. On řekl, že to je další otázka, kterou mu nikdo nepoložil a tak řekl, že si budeme povídat půl hodiny. Nakonec jsme se dostali k té profesi, manželce a knížce i k tomu seriálu. On nedával autogramy, já mu podávala na konci ruku a on se mě zeptal, jestli nechci autogram. Říkala jsem, že chci, ale on je nedává. A on mi řekl, že mi ho dá.“

Alena Zárybnická natáčí Zálety s Patricií Strouhalovou|foto: Zdeněk Novák

Minulou neděli tu byl jeden z nejúspěšnějších českých basketbalistů Jiří Welsch a na tohle se tě ptá: „Obdivuji u moderátorů jak v televizi, tak v rozhlase jejich schopnost krásně mluvit, vyjadřovat se a klást smysluplné otázky. Je to něco, s čím se člověk narodí, nebo je potřeba to trénovat a rozvíjet?“

„Je to obojí, alespoň věřím, že ten talent tam je a to, že si člověk formuluje v hlavě otázky a ony pak vyzní jinak, tak to s tím jde ruku v ruce. Ale člověk se musí umět usměrnit. Dávám ty dlouhé, tasemnicové zbytečné otázky a pak zjistím, že se stačilo jen zeptat „Proč?“. To je jen cvik. Já si vzpomínám, že Jiří Welsch byl hostem Dobrého rána s Českou televizí a já byla první, kdo s ním dělal rozhovor poté, co ho draftovala NBA. A já měla radost a bylo to velmi milé.“