Jak vypadá rozhlasové: "Udělej si sám"

Totiž, zdánlivě vůbec ničím. Nacházel jsem převážně poznámky jako: Přenos Ostrava, Porada k předsednictví, Host do domu, Koupit chleba nebo Večer - odečet vodoměrů. Prostě rok, kdy bylo hodně práce, hodně starostí i radostí. Pracovalo se na "osmičkových" výročích, na internetových stránkách rádia, které by posluchačům nabídly stejnou nebo ještě lepší službu, jako vysílání, promýšleli jsme blížící se české předsednictví v Evropské unii...

Samozřejmě byly chvíle, na které se nedá zapomenout. Spadají ovšem spíše do kategorie pracovních hororů. Třeba natáčení Setkání s čerstvým ministrem školství Ondřejem Liškou v parlamentu. (Tedy, ne, že bychom rádi zvali politiky. Ale i když v případě Ondřeje Lišky vytknete politiku před závorku, pořád zůstane zajímavý host.)
S kolegou Liborem a jeho pečlivě sbaleným kufrem plným techniky jsme tehdy dost spěchali, abychom z pracně vyjednaných pětačtyřiceti minut nepřišli ani o vteřinu. Vše běželo podle plánu, jakmile jsme se s panem ministrem usadili, Libor začal neuvěřitelnou rychlostí čarovat s kabely, krabičkami a čudlíky. Pozorovat naše techniky při práci je vůbec radost; nejen že přesně vědí, co je kdy potřeba udělat, aby byl výsledek co nejlepší, zároveň si ale vždy všechno pečlivě zálohují, pokud možno několikrát. Tentokrát ale zasáhlo celé stádo šotků. Nebo spíš kolegů, kteří zrovna to dopoledne museli zvučit jakousi náhle svolanou tiskovku a bez zlého úmyslu si částečně rozebrali, vlastně vypůjčili, Liborovo zavazadlo.

Nejdřív se ukázalo, že chybí stojánky na mikrofon, což je nepříjemné, ne však fatální. Během pěti sekund je Libor z něčeho smontoval a jal se startovat nahrávací program v laptopu (poeticky nazvaný Sound Forge - zvuková slévárna). Když se počítač zasekl, Libor viditelně pobledl a Ondřej Liška se začal o něco častěji dívat na hodinky. "Nevadí, nahrajeme to na minidisk", zaradoval se Libor a vytáhl osvědčený záložní magnetofon. Ten byl ale prázdný. Podle rozhlasových pravidel jsem měl minidisk přinést já, což jsem se ovšem dozvěděl až na místě činu. Kdo jste někdy přišel k vykradenému autu, dobře znáte ten pocit horka a sevřeného žaludku. Bylo jasné, že nemáme na co nahrávat a že jsme se nejspíš definitivně zostudili. A co víc, že jsme zostudili celý Český rozhlas, který teď bude vypadat jako banda "greenhornů".

Ve chvíli nejtemnější, kdy už jsem si v duchu sumíroval aspoň trochu důstojnou omluvu, sáhl Libor ke krku a v ruce se mu objevil drobný přívěsek. Zatímco před patnácti lety nosívali světáci u pasu malý kazeťák, zvaný walkman, dnes slouží stejnému účelu krabičky velikosti zapalovače, kterým se podle jednoho šikovného formátu digitální hudby říká "empétrojky". A do této nicotně vyhlížející "empétrojky" tedy Libor zasunul výstup z mixážního pultíku a vyhrkl kouzelné slůvko: "Jedeme!"

Vše se nakonec odehrálo ve velice příjemné a uvolněné atmosféře. Mimo jiné proto, že se nám s Liborem podařilo zachovat "poker face". Jen jsme trochu měnili barvy, od fialové po bledě zelenou. Myslím, že jsme tehdy nechtěně napsali novou kapitolu rozhlasové technologie. I když vzhledem ke kvalitě záznamu to byla spíš poznámka pod čarou...