Jak to vidí Václav Malý - 2. listopadu

Stačí napsat na mail: jaktovidi@rozhlas.cz.

Mezi lety 1980 - 1986 působil Václav Malý jako topič v pražských hotelích, později jako lampář a uklízeč v Metrostavu. Poté byl mluvčím Charty 77 (1981 - 1982), v roce 1989 se stal mluvčím Občanského fóra. Na přelomu let 1990/1991 byl duchovním správcem kostela sv. Gabriela a farářem v kostele sv. Antonína v Holešovicích (1991 - 1996). 1. prosince byl 1996 jmenován kanovníkem Metropolitní kapituly u sv. Víta a 3. prosince 1996 jmenován papežem Janem Pavlem II. jako titulární biskup marcelliánský a pomocný biskup pražský.

"Jak to vidí" vysíláme od pondělí do pátku vždy v čase od 8:30 do 9:00 hodiny. (Přepis pořadu najdete na našich stránkách následující den, zvukový záznam do hodiny po odvysílání.)

Autorizovaným dodavatelem doslovných elektronických přepisů pořadů Českého rozhlasu je NEWTON Media, a.s. Texty neprocházejí korekturou.

Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Hostem pořadu Jak to vidí je dnes světící biskup pražský Václav Malý. Dobrý den.

Václav MALÝ, světící biskup pražský
--------------------
Dobrý den.

Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Ostatně máme první pátek v měsíci, to je taková už tradice. Ale včera jsme si připomenuli Svátek všech svatých. Jak dlouhá je to tradice?

Václav MALÝ, světící biskup pražský
--------------------
To je tradice velmi dlouhá. Nejdřív za svaté byli pokládáni ti, kteří kvůli víře podstoupili mučednickou smrt. Později se ta škála rozšířila i na významné ženy a muže, kteří vedli řádný život, kteří hluboce věřili, nebo kteří se v okamžiku, kdy to bylo opravdu vážné, obrátili a snažili se žít opravdu podle evangelia. Takže ta tradice je velmi stará a více méně chce zdůraznit, že jsme duchovně spojeni s těmi, kteří nás předešli v smrti. Když se řekne svatý, tak bohužel v našem slovníku často to zaznívá jako někdo, kdo je izolovaný, kdo o světě nic neví. Ale ke svatosti podle evangelia je povolán každý. Svatý totiž znamená ten, který vítězí sám nad sebou, nad svými pudy, nad svými úzkoprsými touhami, který se dovede oprostit od přízemnosti. Samozřejmě, když si připomínáme památku všech svatých, tak to se týká především těch, kteří jsou vyzdviženi na oltář a jim jsou zasvěceni různé chrámy a kostely. Ale svatý v tom biblickém slova smyslu, člověk už se má stávat teď na té pozemské pouti. Proto tedy je to i pozvání pro nás, abychom dovedli, obrazně řečeno, kráčet vzhůru, abychom se povznesli nad tu všednodennost, to neznamená ztrácet ze zřetele denní starosti.

Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Čím jsou v církvi takzvané dušičky, tedy vzpomínka na všechny věrné zemřelé?

Václav MALÝ, světící biskup pražský
--------------------
To je docela takový nešťastný název, který se vžil. Je to památka věrných zemřelých. To znamená tedy lidí, kteří šli životní cestou přímosti, a církev si tedy připomíná ty, kteří zemřeli ve stavu ne úplně dokonalosti. I když je třeba říci, že ve stavu úplné dokonalosti neumírá nikdo, protože všichni jsme lidé slabí. Ale více méně to chce především tedy připomenout, že člověk vchází do nového života po smrti s nějakými skvrnami a aby opravdu mohl spočinout v náruči boží, tak je třeba, aby byl očišťován. A to, myslím, že můžeme i ze všedního života pocítit, že někoho třeba máme rádi a přesto víme, že nedovedeme všecko vyjádřit ani gesty ani slovy. Že pořád je tam nějaká překážka. A pokud to má být takový plný vztah, opravdu vřelý vztah, tak člověk na tom musí pracovat celý život a musí stále tedy odstraňovat ty překážky, které jsou na jeho straně. A to platí i v té duchovní oblasti. Takže ta památka věrných zemřelých právě chce připomenout toto. Jednak uvědom si, člověče, že zemřeš. A za druhé: každý z nás potřebuje očistu. Každý z nás má nějakou nedokonalost a člověk by se měl umět podívat sám na sebe. Ale zároveň, aby z toho nevyvozoval pocit méněcennosti, pocit marnosti, ale řekl si ano, já stojím před někým. My, Křesťané, samozřejmě v Římě před dobrým Bohem, který člověka si připraví k tomu, aby mohl plně spočinout, obrazně řečeno, v jeho náruči. Je dobré, že přece jako, když člověk chodí po hřbitovech během začátku listopadu, tak vidí ozdobené hroby a tato památka přece ještě zůstává v paměti bohužel spíše starších generací, těch mladších už moc ne. Ale ono je důležité, aby ty hřbitovy pořád byly. Ne abychom stále mysleli na smrt, nebo se pořád jenom hrozili, byli úzkostní. Ale má to být místo, kde si také připomeneme svoji minulost. Přicházíme k hrobům nebo k urnám, abychom vzpomínali na ty, kteří nás předešli, abychom si uvědomili svoji konečnost a zároveň, abychom od sebe neodsekávali minulost. To myslím, že je důležitý moment, že nežijeme jenom přítomností nebo plány, ale navazujeme také na ty, kteří nás předešli, zároveň si neseme také jisté geny. Jisté schopnosti, které jsme zdědili po těch, kdo nás přivedli na svět. A to všechno je také důležité, abychom si v klidu a v tichosti uvědomili. Takže ta místa piety a bohužel ta kultura piety se vytrácí. Ta jsou z tohoto důvodu velmi důležitá. Protože člověk v tom shonu a každodenním běhu přece má také možnost se zastavit, poohlédnout, podívat se trochu dozadu. A zároveň také si uvědomit, co všecko dobrého od těch, kteří nás přijali, předešli ve smrti, přijal. Takto já tedy vidím ten kontext památky věrných zemřelých. Samozřejmě pro nás, věřící Křesťany, ta památka znamená velikou naději. Že člověk, ač nedokonalý, pokud opravdu má život nasměrován v pokoře vůči tomu, z jehož ruky pochází, tak může tedy opravdu mít tu naději na milosrdenství, že sice vchází s dluhy, ale ty dluhy mu mohou býti odpuštěny. Takže to má tento hluboký duchovní obsah.

Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Zároveň s v souvislosti s dušičkami často mluví o zlodějích, kteří kradou z hrobů věnce, svíce, květiny. Co to je podle vás za lidi?

Václav MALÝ, světící biskup pražský
--------------------
To jsou právě lidé, kteří chtějí ničit, kteří možná jsou nespokojeni se svým životem, a kteří se mstějí. A chtějí nějak tak jako překazit ty chvíle piety, tichosti, vzpomínání, vděčnosti pro ty, kdo k hrobům přicházejí. Já tuto mentalitu také nechápu. Bohužel se to množí. A více méně to je takový životní postoj, je třeba všechno rozbít. Já mám vládu nade vším a bude podle mého, co já si usmyslím, co zrovna já pokládám, že by se mělo udělat. Je to hrůza. A bohužel tedy ty případy se množí. A je to barbarství. Nic více k tomu říci nemohu.

/ Reklama /

Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Chcete dnes mluvit o knize Zdeňka V. Davida Nalezení střední cesty - Liberální výzva utrakvistů. To je název. Nejprve možná, kdo byli utrakvisté, čili kališníci?

Václav MALÝ, světící biskup pražský
--------------------
Utrakvisté byla skupina katolíků po smrti mistra Jana Husa, kteří především zdůrazňovali přijímání pod obojí a Husa ctili jako světce. Ale zůstali katolickými křesťany, i když, a to bych chtěl právě vysvětlit, přece jako v něčem se lišili. Tato kniha načrtává nové obzory, protože o té utrakvistické literatuře a jejich působení je poměrně málo odborných pojednání. Více v té pohusitské době jsou zpracovány dějiny Jednoty bratrské. Potom tedy luteránů, kteří sem přišli v 16. století po vystoupení Martina Luthera. Ale tato kniha je objevná v tom, že více méně se dá říci, že před Bílou horou velká část tehdejší české společnosti patřila právě k této utrakvistické církvi. Protože v protestantské tradici se zdůrazňuje, že 4/5 obyvatel před bitvou na Bílé hoře byli protestanté. Ono to tak jako není. Samozřejmě nebudeme tady nějak tak dopodrobna vycházet s těmi počty. Stejně přesný součet těch nebo oněch nemůžeme získat. Ale je pravda, že převahou mezi Křesťany v období před Bílou horou byli právě ti utrakvisté. A v tom je tedy ta kniha objevná. A zároveň se často říkalo, že z těch utrakvistů se stali luteráni. A právě autor v této knize dokazuje, že tomu tak není. Že oni si zachovali ty své rysy. Jednak tedy přijímání pro děti a jednak tedy, že jim záleželo na tom, aby jejich kněží byli svěceni na základě takzvané apoštolské posloupnosti. To znamená od biskupů, kteří kontinuálně byli svěceni. Tudíž oni odpírali papeži nejvyšší soudní a správní moc, ale neodpírali mu takzvanou apoštolskou posloupnost. Zároveň oni zdůrazňovali mravní obrodu církve, což navazují na Husa. Zatímco Martin Luther už přispěl k doktrinálním změnám. Takové ty základní zásady jsou pouze víra, pouze písmo. Kdežto právě utrakvisté stále také zdůrazňovali i tradici a navazovali ve svých pojednáních teologických na takzvanou patristiku, což jsou spisy církevních otců, prvních křesťanských staletí. Zároveň si uchovali, mluvili jsme před chvílí o svatých, úctu ke svatým, měli hlubokou úctu k eucharistii, to všechno je odlišovalo od těch luteránů. Takže není pravda, že tady měli převahu před bitvou na Bílé hoře protestanté, ale právě tito utrakvisté. Já to neříkám z důvodů nějakých stranických. Ale pro mě ta kniha samotná byla velkým objevem. Zároveň oni prosazovali takzvanou českou zbožnost, při bohoslužbách užívali českého jazyka. A bylo to náboženství neurozených. Zatímco šlechta před Bílou horou většinou inklinovala k protestantismu, k luterantismu, tak měšťané a venkovské obyvatelstvo právě pocházelo z těchto neurozených vrstev a byli příslušníky této utrakvistické církve. Ona byla řízena takzvanou konzistoří, která měla nejvyšší soudní a správní administrativu. Samozřejmě, že luteránství ovlivnilo, například potom už od začátku 16. století více a více utrakvistický kněží bylo ženatých, ale zpočátku oni zachovávali celibát. Jejich samozřejmě takovým rysem bylo, že neměli rádi kláštery a zároveň že se tam nepěstovala tolik ušní zpověď. Dokonce že v jistých okamžicích možná i zanikla, že tam bylo všeobecné vyznání. To samozřejmě bylo ovlivněno luterstvím. Nicméně oni nemohou být ztotožňováni s luterány. Bohužel po bitvě na Bílé hoře byli zlikvidováni poslední administrátor, to znamená tedy ten, který vedl tu konzistoř, tak byl popraven. Ale je to tedy významná etapa našich duchovních dějin a je velmi dobré, že tato kniha vznikla, a že jistě na to budou reakce historiků, abychom tedy neviděli tu naši velmi komplikovanou historii po smrti mistra Jana Husa jenom tak zjednodušeně. Oni se rozešli i s Jednotou bratrskou roku 1457. A s Táborem nemají moc toho společného. Dobře víme, že byla bitva u Lipan, která v marxistickém dějepisectví byla líčena jako katastrofa, ale ona to katastrofa nebyla. Tudíž tady bych jenom tak navázal, že Masaryk, když říkal: Tábor je náš program, a v podstatě vycházel z toho, že táborské myšlenky, nebo myšlenky táboritů, později tedy Jednoty bratrské, převažovaly v myslích českého národa před bitvou na Bílé hoře, tak to není pravda. Protože ti utrakvisté se k Táboru příliš nehlásili. Ti se hlásili právě k Milíči z Kroměříže. Ti se hlásili k "Jakoubku" ze Stříbra, což byli předchůdci Jana Husa. Hlásili se k Husovi ... pražskému, který byl popraven rok po Husově smrti. Je to velmi zajímavá kapitola a já jsem rád, a znovu zopakuju, kniha se jmenuje Nalezení střední cesty - Liberální výzva utrakvistů Římu a Lutherovi a tato kniha vyšla ve Filosofii, což je nakladatelství Filosofického ústavu Akademie věd v letošním roce. Velmi tedy doporučuji. A co je také zajímavé, že ta takzvaná česká konfese z roku 1575 nectila heslo cuius regio, eius religio, což je takový nemravný závěr Ausburků v 16. století, že poddaný se musí řídit podle náboženství pána. Což v Čechách nebylo, tady byla velká tolerance. A v podstatě až do Bílé hory v klidu žili vedle sebe luteráni, utrakvisté a Jednota bratrská. Takže to myslím, že je taková výzva i do současné doby, abych trochu aktualizoval, že se lze domluvit a žít vedle sebe, i když třeba máme různé náhledy. A oni vynikali tím, že byli svobodomyslní, že byli snášenliví a že hledali konsenzus ve správě. Že opravdu tedy pěstovali dialog. Tak ti utrakvisté nejsou tedy zajímavou jenom množinou české společnosti před Bílou horou, ale myslím si, že mohou být takovou inspirací v tomto i pro nás.

/ Reklama /

Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Dnes s Václavem Malým. Vy jste mě upozornil ještě na jednu knihu historika Miloše Hájka Paměť české levice. Čím vás zaujala?

Václav MALÝ, světící biskup pražský
--------------------
Miloš Hájek je významný marxistický historik, není možno ho zaměňovat s Jiřím Hájkem, který ve společnosti byl více známý, protože byl svého času v roce 1968 ministrem zahraničí a vyslovil se proti okupaci. Miloš Hájek napsal loni knihu Paměť české levice. Je to dnes už úctyhodně starý muž přes 90 let. Mimo jiné byl také mluvčím Charty 77. Tuto knihu vydal Ústav pro soudobé dějiny Akademie věd v roce 2011.

Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Promiňte, vy jste to vzal ve velké zkratce, protože jste říkal, že to je marxistický historik a zároveň byl mluvčí Charty 77, ale jeho život je asi docela typický v tom vývoji od přesvědčeného komunisty až po chartistu. Protože on, to se asi nesmí zapomínat, byl v roce 45 v březnu odsouzen nacisty k trestu smrti a tak je asi logické, že inklinoval zpočátku třeba k tomu komunismu.

Václav MALÝ, světící biskup pražský
--------------------
Ano, máte pravdu, mohu to jenom potvrdit. Já jsem Miloše Hájka znal, protože jsem s ním také spolupracoval v 80. letech právě v Chartě 77. A ten jeho život je pro mě velmi zajímavý. On pocházel z liberálního prostředí, jeho rodiče vystoupili z církve. On byl takovým důsledným ateistou a od samého počátku patřil k levici a byl zaujat tedy Marxem, byl zaujat Leninem, ale zároveň tedy byl antisemita. A pomáhal Židům během světová války, zúčastnil se odboje v levicové části našeho odboje. A jak už jste tedy zmínil, dokonce skončil tedy v cele smrti a dost dlouhou dobu čekal, zda ten rozsudek bude vykonán, nebo ne. Potom v roce 1945 jenom v něm tedy byl posílen ten postoj komunistický. Straně bezvýhradně věřil, i když nepatřil k takovým těm radikálům, kteří by popravovali, jak sám říká, vždycky se snažil nějak o spíš mírumilovnější řešení. Nicméně, a já jeho upřímnosti si velmi vážím, vyznává, že byl stalinistou. Takže se nepostavil proti procesům v 50. letech. A teprve v 60. letech nějak se tedy v něm probudilo něco, a patřil k té skupině, která také tedy připravovala ten 68tý. Po 68tém byl vyloučen ze strany. Potom se tedy zapojil do práce Charty 77 a pokračoval ve své historické práci. Zabýval se především dějinami komunistického hnutí. Je zajímavé, že tito lidé mají takový velmi úzký obzor. Víte, když tak jako líčí ten svůj život po druhé světové válce, tak více méně tam jenom líčí to, jak to probíhalo v komunistické straně, jak to probíhalo v té škole stranického školení na takzvané Sorboně, to byla vysoká škola marxismu leninismu v Praze - Vokovicích. Ale více méně se tak jak nezmiňuje, že by si mimo tu levici také něco dělo, že tady byly tisíce lidí uvězněni, mnoho jich bylo popraveno, to jakoby je mimo jeho obzor. A tento obzor také i je znát, když byla založena Obroda, což bylo hnutí lidí, kteří byli vyloučeni z komunistické strany tehdejšího Československa po roce 68. A on patřil tedy k jejich čelním členům a po roce 1989 se snažil, aby Obroda byla přijata do sociální demokracie. Já tady nepůjdu do podrobností, pro mě je jenom jako zajímavé, že ten jistý úzký obzor stále tedy zůstával. A on tam odhaluje, což jsem tedy rád, což my v Chartě jsme se domnívali také, že stále tito bývalí komunisté měli cestičky k těm, kdo zůstali u moci. Kdo zapřeli své svědomí, ale přesto tedy hledali zase cestičky i těm, kdo byli vyloučení. A že oni už s nimi domlouvali a více méně oni se tak jako pokládali, že jsou jediní, kteří té politice a moci politiky rozumí. Takovým příkladem je Zdeněk Mlynář, který přijel hned v roce 89 do Prahy a myslel si, že my všichni si sedneme a že budeme jenom zírat, co nám Zdeněk Mlynář řekne. Ale více méně ono to bylo v celé této Obrodě. Já to neříkám z nějaké zlé vůle ani neironizuji, ale on to tam velmi pěkně tedy popisuje. Tak já si vážím tohoto člověka, kterého si pamatuji jako člověka čestného. A že je tak upřímný, a že na sebe řekne i tyto nepříjemné záležitosti. Kéž by takovou upřímnost měli další, kteří píší paměti. Protože někdy, když čtu ty paměti, tak jenom se musím pousmát, kolik nepravdivosti, kolik lži v tom je. Kdežto Miloš Hájek opravdu neutíká od své minulosti, která rozhodně tedy není jenom kladná, ale je i záporná.

Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Nedávno oslavil 70tiny duchovní písničkář, spisovatel, politik Svatopluk Karásek. Jak dobře se znáte?

Václav MALÝ, světící biskup pražský
--------------------
Se Svatoplukem Karáskem se znám už od svých bohosloveckých let. Já jsem studoval v letech 1969 až 76 v Litoměřicích na Teologické fakultě. A scházeli jsme se jako mladí bohoslovci se Svatoplukem Karáskem, který je všeobecně nazýván Sváťa. A jeho písničky mně už od prvního poslechu velmi zaujaly. Hudebně to nebudu posuzovat, ale ta slova, ta jsou skvělá a ty písničky mají svoji aktualitu do dneška. Já ho vždycky obdivoval. Jednak pro jeho statečnosti, ale jednak proto, že on dovede vyjádřit ty nejhlubší pravdy Bible právě sdělným způsobem. Také opravdu on byl obklopen mladými lidmi, kteří o křesťanství nic nevěděli. On potom spolupracoval, že jo, se skupinou Plastic People, byl také zavřen. Podepsal Chartu, ale potom tlak na jeho rodinu byl tak velký, že se rozhodl emigrovat do Švýcarska. Ale kupodivu, i když moc neuměl německy, tak ve Švýcarsku, u těch chladných Švýcarů si získal tedy velikou popularitu, protože je to člověk bezprostřední. A já velmi rád čtu jeho kázání, protože po roce 89 proslovil tedy hodně kázání v pražském kostele u Salvátora. Vydal o tom knížku. Ale já musím říci, že rád si v tom listuji, protože já zdaleka tak kázat nedovedu. Takovým neotřelým způsobem. Je to slovo jasné, ale zároveň to má i svou poezii, má to jistou jako strukturu a velmi tedy to obdivuji. Teď oslavil 70. narozeniny 18. října. Tak jsem na té slavnosti byl a víte, měl jsem takovou radost, že jsem tam viděl ty máničky z těch 70., 80. let. Dneska už to jsou staří chlapi a pořád mají ještě ty prořídlé dlouhé vlasy a pořád se ještě chovají jak kluci v tom dobrém slova smyslu. Takže ke Sváťovi Karáskovi se rád hlásím. Bohužel on prodělal mrtvici, takže má potíže s mluvou. Ale je to velký člověk. A rozhodně tedy patří do těch duchovních dějin druhé poloviny minulého století i začátku tohoto století. Tak ať Sváťa žije.

Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Ještě jedno téma. Podle Václava Krásy, šéfa Národní rady osob se zdravotním postižením se za poslední dva roky postavení lidí s hendikepem v české společnosti výrazně zhoršilo. Čím si to vysvětlujete vy?

Václav MALÝ, světící biskup pražský
--------------------
Tak ono to souvisí s tím šetřením, že jo, stále se mluví o tom, že nemůžeme dál vydávat. Ale mně připadá, že bychom na zdravotně postižených lidech neměli šetřit. Že bychom je právě měli chránit. Učinilo se mnoho pozitivního po roce 89, protože dobře víme, že tito lidé před rokem 89 byli vytlačováni z veřejnosti, protože to nezapadalo do obrazu tehdejších cílů. Zatímco opravdu po roce 89 se mnohé udělalo, je spoustu neziskovek, které se starají o tyto lidi. Jenom tak pro zajímavost, těch zdravotně postižených osob je v naší společnosti 10 procent. A 4 procenta z nich jsou zcela odkázána na pomoc těch druhých. Byly vytvořeny bezbariérové záležitosti. Je taková tendence začleňovat do společnosti tyto lidi. Je tendence, aby byli zaměstnáni, aby byla péče v rodinném prostředí, ne v ústavu. Nicméně opravdu ta situace není dobrá, protože se plánuje snížení přídavků a příspěvků pro rodiče, kteří se starají o tyto hendikepované děti. A to myslím, že opravdu je špatné, protože asi nikdo si nedovede představit, že to vyžaduje 24 hodin péče. A já smekám před každým rodičem, který to dítě si nechá, který ho nedá do ústavu, který třeba i oželí své životní vize, svojí kariéru a opravdu tomu věnuje. Tak to je třeba opravdu podporovat. Zároveň i zeslábla podpora zaměstnání osob zdravotně znevýhodněných. Tedy jejich plného začlenění do života, protože nelze jenom s těmito lidmi nějak mít jako soucit nebo soucítění, ale je třeba tyto lidi přijmout jako partnery.

Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Jak tomu pomoci? Podporovat třeba neziskové organizace?

Václav MALÝ, světící biskup pražský
--------------------
Ano, protože chybou je, že neziskové organizace starající se o osoby zdravotně postižené, že dostávají každý rok nějaký příspěvky, ale zároveň tam není žádný výhled, co bude za dva, za tři roky. A právě oni žijí ve stálé nejistotě. Tudíž tady by bylo třeba, aby opravdu měli přislíbeno nějakou jasnou částku na více let, aby mohli také něco plánovat. Takže ty neziskovky nejsou dostatečně oceněny. Ti lidé dostávají velmi malé platy. Takže já tady jim vyslovuju obrovský dík a vděčnost, že se zabývají i v této oblasti těmi, kteří je potřebují. A že nemají na mysli především zisk, ale právě pomoc těm druhým. Takže se přimlouvám, aby společnost více tedy také tlačila na příslušné organizace, ty rozhodující orgány, instituce, aby se zlepšila stav a situace těch zdravotně postižených osob.

Vladimír KROC, moderátor
--------------------
To byl biskup Václav Malý. Příště se potkáme na začátku adventu. Děkuju, na shledanou.

Václav MALÝ, světící biskup pražský
--------------------
Na shledanou.

Vladimír KROC, moderátor
--------------------
V pondělí bude hostem Zity Senkové předseda Nejvyššího správního soudu Josef Baxa. Pěkný víkend a dobrý poslech dalších pořadů přeje Vladimír Kroc.