Jak to vidí Pavel Kosatík - 24. května

JUDr. Pavel Kosatík
Většinu svého času prý tráví jako autor na volné noze. Vydal mj. životopisy Jana Masaryka, Ferdinanda Peroutky, Olgy Havlové, Pavla Kohouta, Jaroslava Preisse. Je ženatý, otec tří synů a knihomol.

"Jak to vidí" vysíláme od pondělí do pátku vždy v čase od 8:30 do 9:00 hodiny. (Přepis pořadu najdete na našich stránkách následující den, zvukový záznam do hodiny po odvysílání.)

Autorizovaným dodavatelem doslovných elektronických přepisů pořadů Českého rozhlasu je NEWTON Media, a.s. Texty neprocházejí korekturou.

Václav ŽMOLÍK, moderátor
--------------------
Dobré dopoledne u pořadu Jak to vidí. Jak vlastně u nás dochází ke jmenování vysokoškolských profesorů? Anebo jaké jsou současné vztahy mezi Čechy a Poláky? Tak na to se bude mimo jiné ptát Václav Žmolík, který vás zdraví od mikrofonu Dvojky. A koho, že se budu ptát? Spisovatele a publicisty Pavla Kosatíka. Vítám vás.

Pavel KOSATÍK, publicista, spisovatel
--------------------
Dobrý den.

Václav ŽMOLÍK, moderátor
--------------------
A říkal jste mi, když jsme se chystali na tento pořad, že debata o Martinu C. Putnovi podle vás otevřela jednu velice zajímavou otázku. Totiž kdo a jak se u nás vlastně stává vysokoškolským profesorem. Čím je ta otázka pro vás tak zajímavá?

Pavel KOSATÍK, publicista, spisovatel
--------------------
Já si myslím, že titul vysokoškolského profesora má u nás jakousi tradici dobře založenou už v dávných časech, kdy vznikla první republika, kdy se ustalovaly vlastně i ty první tehdy prapočáteční prezidentské pravomoci v souvislosti s prezidentem Masarykem, profesorem. A tahle ta vlastně, on patřil k první profesorské generaci české odnože, nebo české Karlovy Univerzity, která se odtrhla v 80. letech 19. století a tam byla ta jména těch slavných Golů, Hostinských a tak dál, prostě do dnes je důvod, aby se děti ta jména ve školách memorovaly, není to jenom mrtvá historie, a to proto, že význam těch lidí daleko přesáhl jejich konkrétní obory a že tehdy od té, od toho institutu, od té profese, nebo jak to nazvat, se celkem automaticky očekávalo jakési celospolečenské působení ve jménu pospolitosti, nebo jak to nazvat. A to se mi zdá, že malinko vyvanulo. A teďka právě v souvislosti s tímto sporem si myslím, že jsme povinni na tom najít něco dobrého, kromě toho nedobrého. To znamená, že se někdo pokouší rozšiřovat neústavně své pravomoci a někdo jiný zase na to možná podle mého vkusu ne úplně dospěle reaguje. No a to dobré, co se z toho podle mě dá vykřesat je, že budeme se snažit přesvědčit, kam teda ty vysokoškolské svobody, které generují tituly, kam to vlastně vede. Jestli skutečně ten systém dneska vyrábí lidi, kteří, když se těmi profesory stanou, tak pak budou k užitku a schválně to tak jakoby drsně říkám, vám nebo mně, nebo prostě veřejnosti anebo jestli tu svou pozici budou vnímat jenom do nitra toho oboru, eventuálně do nitra té vysoké školy. Ono tady v 90. letech s tím poměrně dost masivním rozšířením hlavně soukromých univerzit, vznikla taky dost masivní poptávka po těch profesorech, kde marná sláva jako malá, vysoká škola může být jakkoliv malá, ale nemůže být bez profesora, protože, kdo by tam pak podepisoval ty protokoly o těch státních zkouškách. Takže ono ta poptávka byla tedy splňována a celkem tak i v laickém prostředí, si myslím, že je zřejmé nebo se aspoň důvodně tuší, že ne vždycky a ne ve všech oborech ty tituly mají náležitou úroveň. Nechci to tady teďka tady říkat plošně, ale asi všichni vytušíme, že v oborech, jako já nevím mediální studia, nebo marketink nebo tak, tak, takže ty parametry těch titulů nebudou taková jako, já nevím, v jaderné fyzice nebo v nějakých oborech, které jsou poměřována, které jsou měřitelnější těmi úspěchy světovými. No a teď jde teda o to, jak to udělat, aby ten obor, který ten minulý týden se velmi masivně vyslovil pro ty své svobody, hájil je, tak aby tyto hájení nebylo samoúčelné, aby z toho ... víte, my všichni si přejeme, aby v téhle společnosti, kde je docela zmatek, občas tak, aby někde byla enkláva, které budeme moct důvěřovat jako celku. A ten univerzitní svět k tomu naběhnuto vzhledem ke všem možným tradicím a tak, a k úctě ke vzdělání, kterou pořád mnoho z nás pociťuje, ale nemělo by se toho zneužívat. Čili já si myslím, že byl by pěkný výsledek tady tohoto sporu z minulého týdne, kdyby teď ten univerzitní nebo vysokoškolský svět sám předstoupil s jakousi sebereflexí a kdyby nás veřejnost přesvědčili, že to fakt s těmi tituly vážně, že tam nejde jenom o nějaké obsazování stolic nebo o nějaké zacpávání děr, ale, že se tím ta věda jednak updatuje a víte tam je totiž taky problém, že to je vlastně vrchol vědecko-pedagogický kariéry, udělení profesury. K tomu se nepropracujete ve 20 ani ve 30. Na západě říká se, ve 40, 45, tady pořád ještě tak spíš o těch 10 a více let později a to možná není úplně ideální situace z toho hlediska, že pořád teda asi nebo tak já to aspoň čítávám, když se o to zajímám, tak se těmi profesory stávají lidi, kteří minimálně tedy dávají mi kořeny, ne-li ještě velkou částí své dospělé kariéry jsou ukotveni v tom starém režimu, ale nebudeme nikoho podezřívat, ale víme, co jsou, jakou sílu mají kořeny a reminiscence a tak. No a pak dochází někde na těch vysokých školách k paradoxu, kdy vlastně tu tíhu výuky vedou ti "asáci" ti, ti mladoši, kteří už ty jazyky znají, pro které je samozřejmost updatovat všechno možné, ale formálně i neformálně de facto je řídí lidi, kteří teda vlastně někdy s tím udělením profesury jakoby zazvoní zvoncem a přestanou dál bádat. Takové případ také byly v tisku popsány. Takže jako mělo by se to maličko vyčistit a pak by to mělo totiž jeden hezký efekt, že když dojdou, že když dojde na nějaké takové případy, kdy celospolečensky se ta elita, nemyslím to priorativně, má nějak projevit, má něco říct, třeba k volbě prezidenta dejme tomu nebo tak, tak tam nebudou vystupovat zpěváčci, celebrity, tváře, které jsou známé jenom proto, že jsme viděli jejich tvář někdy na obrazovce, nebo slyšeli v rádiu, ale budu tam vystupovat lidi, kterých si považujeme kvůli duchovnímu nebo intelektuálnímu výkonu. A to při té prezidentské volbě nebylo.

Václav ŽMOLÍK, moderátor
--------------------
Nicméně tam bych jenom podotkl, že se jednalo o výběr příslušných médií.

Pavel KOSATÍK, publicista, spisovatel
--------------------
Teď z toho neviním ty školy, ale ty média zase možná by stále o někoho, že jo, oni se tam objeví, v tomhle pořadu taky vystupujou profesoři a je to ...

Václav ŽMOLÍK, moderátor
--------------------
Hlavně profesoři.

Pavel KOSATÍK, publicista, spisovatel
--------------------
... no a i v té prezidentské volbě se taková jména objevila, ale bylo to spíš náhodně, bylo vidět, že jako ten, kdo má v té naší společnosti autoritu, tak ji má opravdu spíš přes ten obličej než přes to, co vytvořil a co má za sebou.

Václav ŽMOLÍK, moderátor
--------------------
K takovým úvahám tedy dnešního hosta Jak to vidí Pavla Kosatíka, dovedla kauza s Martinem C. Putnou. K té se ostatně vyjadřoval kde kdo a psalo se a mluvilo se o ní opravdu všude. Kupodivu poměrně bez většího zájmu médií, alespoň já jsem tedy měl ten pocit, prošly o minulém víkendu 64. Sudetoněmecké dny v Augsburgu. Zdálo se vám to taky?

Pavel KOSATÍK, publicista, spisovatel
--------------------
Tak zase, proč bychom na tuto každoročně a jak správně říkáte už po 64. zopakovanou událost měly pohlížet s jakými preventivním podezřením? Tak ony ty ...

Václav ŽMOLÍK, moderátor
--------------------
To jsem neřekl ...

Pavel KOSATÍK, publicista, spisovatel
--------------------
... ne, já, já vím, tak já jsem to teda možná asi špatně z části vyložil, ale víte, jestli je tam rozdmýcháváno něco, tak to fakt a zejména teda v těch posledních letech, to znamená po vzniku česko-německé deklarace, tuším v roce už 97, tak to bývá z té české strany, bývá to vytahováno jako ta předvolební karta a bývá to děláno z takových ne úplně nebo teda v žádném případě ne chytrých, ale jakoby srozumitelných důvodů těch předvolebních, že to je tedy ta populistická karta, ta tady tradičně zabírá, ona i jinde zabírá, když tady tohle to u nás rozbalíte, tak vždycky se objeví bohužel pořád ještě hodně lidí, které je to zvláštní a kteří budou volat, že máte pravdu. No, ale ti Němci to tak celkem už pomíjejí a jako mně se ten postoj, který k tomu zaujali, zdál velice šťastný, nekomentujou prostě každou blbost, která u nás zazní a snaží se z toho prostě vybírat to, nebo takový výroky, se kterými se pak dá žít dál. To znamená ne ty, které hrotí ty vzájemné vztahy do nekonečna, ale víte, tam jde o to, jako kdo, koho baví výčitky, no, tak ten bude tomu druhému vyčítat do smrti a kdyby se to dělo přes ty hranice oběma směry, no, tak, tak nikdy nevyjdeme z výčitek. Ono je mnohem lepší, když Němci si řeší svoje viny a my ty svoje. Co se týká odsunu, tady máme hodně, hodně, hodně pořád co dohánět, tak já za sebe vždycky doporučuju, abychom se zabývali tímhle a až tohle to pořešíme, tak se ještě můžeme rozhlídnout, co nám kdo dluží.

Václav ŽMOLÍK, moderátor
--------------------
Ostatně komentátoři tentokrát psali, pokud tedy psali, že dny se konaly ve znamení česko-bavorského usmíření a že tam zaznělo hodně smířlivých slov k Čechům, mimo jiné jako důsledek prohlášení premiéra Petra Nečase a ministra zahraničí Karla Schwarzenberga v těch minulých měsících. No, ale vy jste zmínil, že my máme co dohánět, co se týče odsunu Němců. Jak jste to myslel?

Pavel KOSATÍK, publicista, spisovatel
--------------------
No, tak, tak zase, to jsou ty obecně známé výroky třeba prezidenta. Víte, když prezident řekne, že, že cizí národ nebo 3 miliony příslušníků toho, té vyhnané části národa, že můžou bejt rádi, že dopadli takhle a že alternativou byl taky trest smrti, no, tak, tak, že jo, co tím chcete získat, to je opravdu, to je takovej způsob jako, že tedy, že, že jdete s ohněm do prachárny nebo, víte takový to samoúčelné dráždění, které i při jeho povaze, která k tomu má sklony, tak prostě nad tím žasnete jako společnost tím nezíská nic, ten výrok prostě není chytrej na žádnej způsob, kterej si představíte.

Václav ŽMOLÍK, moderátor
--------------------
Že by politické body, jste získával?

Pavel KOSATÍK, publicista, spisovatel
--------------------
No, tak on tak patrně uvažoval. Jestli to měl promyšleno, možná, že vůbec neměl. Třeba takhle improvizuje, to já, to já se nedokážu domýšlet, no, ale znova říkám, tam je jako v téhle té debatě, jako u každého tématu, které s tím naším německým sousedem souvisí, tak opravdu před tím vyčítáním těch cizích, lidických a já nevím jakým dalších vin, tak opravdu je na místě je dělat to tak, jak třeba ten oceněný pan dokumentarista Ondráček, teď nedávno, to znamená jako trošku se porýpat v těch našich, protože tam je opravdu dlouhodobě neřešeno, pořád ještě neřešeno, to není žádný masochismus, nebo něco, tam, víte, proč, proč ten strach z těch, z toho návratu něčího sem k nám, z toho, že bychom o ty majetky zase přišli nebo z nějaké revitalizace Benešových dekretů, což je naprosto absurdní. Proč ten strach tady u nás takovej je? No, protože v těch našich duších pořád ještě není vyřešeno, nejsme s tím srovnáni. My už dávno nejsme viníky ničeho, vy jste nespáchal nic v roce 45, já taky ne, nežili jsme, ale, ale to neznamená, že ty viny vymizely. Ony ty viny nemizí s pachateli, to je zajímavé na té historii, že zůstávají.

Václav ŽMOLÍK, moderátor
--------------------
To jsme se věnovali našim vztahům s našimi sousedy na západě. Ale co naši severní sousedé, tedy Poláci? Co o nich víme? A co vědí oni o nás? Tak to bude naše další téma. Vy jste se, pane Kosatíku, před malou chvílí pousmál, když jsem začal mluvit o Polácích. A já vím to, co mnozí naši posluchači možná nevědí, že vy jste na žádost z Polska v posledním roce zpracovával dějiny česko-polských vztahů. K jakým poznáním jste tedy dospěl?

Pavel KOSATÍK, publicista, spisovatel
--------------------
No, to je zvláštní věc. Víte, oni ti Poláci neřeknu nic nového, jsou nám vlastně v jakémsi smyslu ještě bližším národem než Slováci poněvadž s těmi Slováky, východními bratry jsme ty kontakty intimní a blízké měli v podstatě během těch posledních 100 a něco let, ale česko-polské vztahy začínají někde za v podstatě prvních Přemyslovců a nemusíme tady řešit svatého Vojtěcha, kde všude působil a kde všude se k němu hlásí. Je úžasné, že jeho, on byl původně pohřben ve Hnězně, pak jeden z českých knížat uspořádal velkou výpravu, aby se těch ostatků zmocnil, zmocnil se jich, přivezl je do Prahy, ale tím došlo k pozoruhodné situaci, když ti Poláci, kteří ty ostatky taky chtěli mít, tak řekli, že odvezl špatné ostatky, takže od té doby vlastně svatého Vojtěch mají obě země a v tomto smyslu blahodárně působí na tu i tam a všichni by mohli být spokojeni a v tomto směru i jsou. Bohužel ne všechny problémy se řeší takovýmhle jakoby šalamounským způsobem. Na nich je úžasné, na těch Polácích to, že oni nás mají rádi pořád ještě, to asi sledujete, nebo je to vidět na takových knižních výstupech, je tady u nás hodně čten autor třeba Mariusz Szczygiel, ale i dalších, kteří se ...

Václav ŽMOLÍK, moderátor
--------------------
/nesrozumitelné, souzvuk hlasů/...

Pavel KOSATÍK, publicista, spisovatel
--------------------
... tak, tak a oni se zabývají češstvím s takovou jako jemnou ironií, ale není to žádná !aslibe", kterou požíváme k sobě samým často my Češi. Oni opravdu v nás vidí jakousi šťastnou alternativu vůči svému vlastnímu národnímu osudu, oni nejsou spokojeni s tím, co sami často nazývají masochismem nebo katastrofickými řešeními těch problémů a domnívají se, nejsem si jist, jestli právem, že my jsme volili často pragmatičtěji a tedy šťastněji, že jsme častěji přežívali, kdežto oni z toho utrpení, řečeno jejich slovy, občas učinili jakýsi fetiš a nepomohli si. Teďka to nesmírně zjednodušuju, no. A mají nás rádi i v tom smyslu, že hodně čtou naše spisovatele, Jaroslav Hašek je tam, nebo Bohumil Hrabal jsou tam momentálně mnohem populárnější než tady, Hašek tam měl svou sochu mnohem dřív než mu ji letos vztyčili k výročí u nás a tak. A víte, když to srovnáte s tím postojem v protisměru, tak zjistíte, že tam nic podobného vlastně neexistuje. Tady nemůžeme teďka soutěžit ve vyjmenovávání polských autorů, vzpomeneme si na nějakého, ale nemá smysl mluvit o tom, že by zde byl jakýsi velký ohlas polské literatury a není to vůbec tím, že by nebyla, nebo, že by byla špatná. Je tady v jakémsi povědomí polský film, ale to je taky spíš ten starší, ta Waidova generace dejme tomu, nebo Kiszlowskeho, ale novější věci myslím si, moc známé nejsou. Čili je to úžasné, jak, jak jaksi ten zájem jde jenom jedním směrem a druhým ne, ale tady se nemusíme nějak mrskat nebo sebekriticky speciálně ve vztahu k Polákům, my tohle to fakt máme vlastně ke všem téměř sousedům, to je pozoruhodná vlastnost Čechů, že tahle ta sebestřednost nebo ten nevelký zájem o to okolí, že si myslím, že se týká v podstatě sousedů našich všech, že my si tak víc vystačíme sami. Ne, nevím, nechápu ...

Václav ŽMOLÍK, moderátor
--------------------
Čím je to, čím je to dané podle vás? Já když o tom přemýšlím, tak něco na tom bude ...

Pavel KOSATÍK, publicista, spisovatel
--------------------
Nevím, nevím ...

Václav ŽMOLÍK, moderátor
--------------------
... o Rakousku toho vlastně také moc nevíme ...

Pavel KOSATÍK, publicista, spisovatel
--------------------
Ale nejčastěji o těch Polácích čteme v souvislosti s těmi potravinovými problémy tedy a už xkrát jsem četl a vy jistě taky v médiích, na Internetu, že zase polské maso někde zezelenalo a tak dál a tak dál a je to, víte, je to, jako cítíte z toho ten nacionální předsudek, že jako to, že ten soused je vnímán jako někdo, kdo je o schod níž a nikdy z toho nevyplyne, že psát takto, takto zobecňovat na celej ten národ, jako stavět jako špatné potravinářství jako vlastnost národní povahy, to zní úplně absurdně, ale ono se to fakt děje a nerozumíte tomu jako proč. Ale ta příčina je zřejmě v nějaké naší vlastní nejistotě nebo ve vztahu k sobě samému, který si takhle odreagováváme o tom sousedovi. Ty, víte, ty polské dějiny jsou zajímavé taky v tom, teď myslím ty novodobé, že oni fakt zase na rozdíl od nás do těch konfliktů, kterým byli vystavováni a oni měli ještě horší a ještě víc na ně dopláceli, poněvadž oni skutečně byli na té přímé spojnici Německo-Rusko, my jsme byli tak malinko přece jenom stranou, takže oni všechny ty války schytávali naplno, no a tak u nás se třeba bude navždy řešit mnichovské trauma, jestli jsme měli bojovat nebo a častý názor je, že ne, poněvadž by došlo ke strašné katastrofě a genocidě národa, já to tady teď proboha nechci ohřívat, to je neřešitelné, ale víte, ti Poláci do té války šli za mnohem obtížnějších podmínek a nedošlo ke genocidě národa, víte, tam oni prostě přijímají ty výzvy, kdežto my ne. Teď ne, teď nehodnotím, co z toho je lepší, jenom konstatuju, že ten přístup k vlastním dějinám je úplně jinej. Takže já vždycky, když s nima o tom mluvím, tak jim ten jejich obdiv k českému pragmatismu trošku kazím a říkám, že to má i ty temný stromky, že my pak s těma dějinama, že my vlastně pak jakoby nemáme, nebo ztrácíme nebo, že tam hrozně těžko hledáme ty hrdiny a když se náhodou nějakej objeví, nějakej voják, kterýmu to teda nedalo a i když mu zakázali bojovat, tak emigroval přes všecky ty státy do Anglie a tam začal bombardovat ty, odtamtud ty Němce v rámci britské armády, tak že, že to je, že u nás to hrdinství je vždycky vyvzdorováno na systému, a to, a to není taky úplně úžasná vlastnost toho národa. No ale, ale abych to nějak uzavřel. Tam je úžasné, že my jsme si tak zeměpisně blízko, že už si bližší být nemůžeme, ale mentálně jsme od sebe tak daleko, že víte, to by byl, to by měl být jeden komunikační prostor, i ten jazyk to v podstatě ...

Václav ŽMOLÍK, moderátor
--------------------
Je pravda, že bychom k sobě mohli mít stejně blízko, jako k sobě mají třeba severské národy, skandinávské národy, že jo ...

Pavel KOSATÍK, publicista, spisovatel
--------------------
Já jsem o tom přesvědčen, no, ale ...

Václav ŽMOLÍK, moderátor
--------------------
A prostě Slováci třeba, když to vezmeme ...

Pavel KOSATÍK, publicista, spisovatel
--------------------
... no, ale, ale v rámci těch slovanských národů, které dlouho, dlouho, celé 19. a velkou část 20. století snily o tom panslovanském bratrství a tak, tak místo toho v mnoha případech vzniklo cosi jako neláska jedněch k druhým, která odráží nelásku k sobě samým, no.

Václav ŽMOLÍK, moderátor
--------------------
Mimochodem, co bude výsledkem vaší práce o dějinách česko-polských vztahů? Nějaká kniha?

Pavel KOSATÍK, publicista, spisovatel
--------------------
Já jsem napsal kdysi knížku, která se jmenuje České snění. A to jsou takové texty o stereotypech české národní povahy, megalomanské představy Čechů o sobě samých a má to právě vyjít v Polsku a tak oni si k tomu objednali takovou velkou kapitolu právě těch česko-polských dějin, takže tam jsem řešil ty bitvy a ty obrozence a všechna ta povstání. Jenom si to vemte, zase ten rozdíl a už poslední, v téhle té souvislosti, vlastně v těch našich dějinách je hodně tragických věcí, ale jedna je podivuhodná, že plus minus až na nějaká velmi krátká výjimečná období ty dějiny našeho státu se pořád odehrávají v jedněch a těch samých historických hranicích vytyčených těmi horami a tak, kdežto to Polsko, když si vezmete, jak vypadalo v jednotlivých staletích, tak to je, to je strašné, co oni tam, jo, prostě to jádro, ta Varšava plus minus ještě kousíček země, to trvá, ale jinak netrvá nic, ta země se přelévá z východu na západ a čili tam si uvědomíte, jak oni tu svou mentalitu a identitu národní, čím vším oni ji taky mají vykoupenou.

Václav ŽMOLÍK, moderátor
--------------------
Tak to vidí tedy spisovatel Pavel Kosatík. Už za okamžik se ho zeptám na jeho největší kulturní zážitky z poslední doby. Odpovědi by vás taky mohly zajímat. Třeba jako inspirace. Do kin jde právě tento týden po spoustě let film, kultovní film, jak je módní říkat, Big Lebowski, bratří Coenů a vy jste říkal, že je třeba na to posluchače upozornit. Pročpak?

Pavel KOSATÍK, publicista, spisovatel
--------------------
Dovolil jsem si to navrhnout. Podívejte, když někdo chválí kultovní film, tak si posluchač, který to třeba nezná a nemusel o tom nikdy slyšet, tak si řekne, no, tak jemu se něco líbí, tak si fedruje svůj vkus a tak, ale tenhle ten film se mi zdá, že je univerzálně přitažlivý, nebo mohl či měl by být v tom, že on generuje jakýsi zvláštní typ člověka, který se neobjevuje ve filmu zas tak úplně často. Současným hrdinou, ať už filmovým nebo společenským, je někdo, kdo jde více či méně tvrdě za nějakou věcí, ať už pozitivní nebo negativní, čili politik, zločinec, dobrodruh a tak a ten jí buďto dosahuje nebo ne a tady v tomhle tom filmu bratří Coenů, kterému je letos 15 let a je tedy recyklován a vrací se do distribuce, tak jemu vévodí herec Jeff Bridges v takové podivuhodně uvolněné pozici takového muže s nemytým vlasy, s povolenými břišními svaly, ve vytahaných bermudách, takovej lůzr se začalo pak říkat, no a ten člověk žije, zažívá podivuhodně šťastnej život, aniž by rezignoval, aniž by se vyloženě flákal, to on žije naplno a má strašnou spoustu práce vůbec i s přežitím, protože se na něj soustředí různí, různé podivné živly a tak, ale v tom málokdy vidíte takovej film, kde by tak hezky byla vyjádřená chuť obyčejnejch lidí žít a schopnost žít bez toho, aby někomu jinýmu něco brali, nebo nějak ambiciózně někoho škrtili, je to prostě o tom, že je možné žít bez ambic a přitom na velmi vysoké mravní úrovni. Takhle bych to řekl. A je to úžasná zábava. Pijou se tam koktejly smíchané z kořalky a mléka, to když vidíte, tak se vám chce, nechci říct co, ale, ale mám, má to tam podivuhodnou estetiku v tom filmu, je to prostě součást toho světa těch postav. Pardon, já jsem vám skočil do řeči ...

Václav ŽMOLÍK, moderátor
--------------------
Ne, já jsem chtěl jenom podotknout, že na webu je možné najít ne stovky, ale tisíce pochvalných reakcí na tenhle snímek bratří Coenů, takže není to jenom vaše volba. Volba Pavla Kosatíka. Mimochodem, do divadla nebo na koncerty chodíte taky?

Pavel KOSATÍK, publicista, spisovatel
--------------------
Snažíme se velmi a teď je Pražské jaro, takže my každoročně s manželkou se pokoušíme dostát svým povinnostem. Na tom, víte, takhle to řeknu, letos je ten ročník takovej jakoby běžný, obyčejný, nejsou tam nějaká superjména, ale tím se mi to právě líbí. Nejsou tam dokonce ani takové dramaturgické špílce jako třeba loni byl nádhernej koncert v Národním technickém muzeu, kde Petr Kofroň dirigoval Agon Orchestra, hráli tam soudobou hudbu, "kejdžovky a zapovky" a jiné divočárny a hráli to mezi těma odstavenejma lokomotivama a tady tatraplán a tam zavěšené letadlo a, a mělo to, kromě toho, že to mělo zajímavou akustiku, tak fakt jste tu hudbu vnímal úplně jinak, když tam ti pánové začali po "kejdžovsku" ladit ta rádia a chytat ty stanice a s tím, že to je ta "kejdžova" hudba, tak to, no, to bylo prostě úžasné. No, tak letos tam takové dramaturgické nápady nejsou, ale mě tam fascinuje například to, že se mi zdá, že ten festival, který má fakt světovou úroveň a těmi interprety, které zve, tak tam opravdu, když na to chodíte, no tak je to, jako kdybyste byl v Paříži nebo prostě v nejpřednějších koncertních síních, takže zároveň mají odvahu tam uvádět novinky českejch skladatelů, vedle třeba pana skladatele Mařatky, který žije v Paříži a je mu, tuším, 40 nebo 41, tak uvedli takovou zvláštní velkou symfonickou skladbu inspirovanou pravěkou mytologií a použijou k tomu celý velký symfonický orchestr, strašně zajímavě si tam pohrával s dynamikou a tady málokdo asi slyšel o Mařatkovi, tahle ta hudba se zde moc nehraje. A v tom je právě síla toho festivalu, že oni nevaří jenom z těch Bohuslavů Martinů, Janáčků a tak, ačkoliv by mohli, klidně a prošlo by jim to možná.

Václav ŽMOLÍK, moderátor
--------------------
Teď možná někdo namítne: Ale to je jenom pro fajnšmekry tahle klasika.

Pavel KOSATÍK, publicista, spisovatel
--------------------
Není, není. Já nejsem fajnšmekr, to je, to je, víte, ne, ne, to víte ta klasická hudba na tom zas není tak špatně, jak se nám někdy předesílá. Není zas tak sváteční mimořádná záležitost, aby člověk, když na to jednou za čas přijde, tak aby na tom byl tak špatně, že než si na to zvykne, tak už je konec, jo, to ... tak to není.

Václav ŽMOLÍK, moderátor
--------------------
Ne. Říká Pavel Kosatík. Já děkuji za návštěvu a zase někdy na slyšenou nebo na viděnou někde na koncertě.

Pavel KOSATÍK, publicista, spisovatel
--------------------
Díky. Na shledanou.

Václav ŽMOLÍK, moderátor
--------------------
V pondělí vás u Jak to vidí uvítá opět Zita Senková, která si jako svého hosta pozvala Ivana Hoffmana. A už za chvíli se na vás těší Stáňa Lekešová, hned po zprávách totiž začíná náš dopolední magazín Je jaká je.