Jak to vidí Pavel Kosatík - 19.1.

Zuzana BUREŠOVÁ, moderátorka
--------------------
Ano, právě začíná dopolední vysílání Českého rozhlasu 2 Praha. U jeho poslechu vás zdraví Zuzana Burešová. Dnes nabídneme jako vždy hodně témat, hudby, zamyšlení, praktických rad a začneme právě tím, že probereme některé události, které zaujali našeho prvního hosta, kterým je publicista a spisovatel Pavel Kosatík, vítám vás tady, dobrý den.

Pavel KOSATÍK, publicista, spisovatel
--------------------
Dobrý den.

Zuzana BUREŠOVÁ, moderátorka
--------------------
Podle jednoho určitého vědeckého týmu, to je zpráva, kterou jsem zaregistrovala včera na zpravodajském serveru, jsme včera měli prožít absolutně nejdepresivnější den v roce. To se prý vypočítává podle nějakého speciálního vzorce. Zaregistroval jste na tom, co vás včera potkalo, něco takového.

Pavel KOSATÍK, publicista, spisovatel
--------------------
Včera speciální ne, to nej v tom zní pro mě podezřívavého tak trochu nevědecky, nevím, a taky se mně zdá, že tím slovem, zvlášť po ránu, v médiu se nemá plýtvat, takže já bych to nahradil něčím jiným. Já spíš tak zažívám takové ty běžné denní průšvihy, jako každý, třeba dneska, kdy jsem klouzal Vinohrady sem k nám do rozhlasu, tak jsem pozoroval ty lidi a hlavně teda ty střechy, odkud se kde co přiřítí a vy jste to jistě zaregistrovala taky, lidi dneska šli do práce a včera už asi taky s takovými trošku hlavami staženými mezi ramena, vrhali výstražné pohledy, připomnělo mi to nějaké hodně dávné doby. No, je to škoda, že to s tím, ale teď to zase nějak moralizovat, že to s tím pečováním o ty chodníky a přilehlé pozemky po tom novém zákoně takzvaném chodníkovém od 1. Ledna platícím, že to všechno dopadá takhle. No, já nevím, jestli jste tady o tom už třeba mockrát nemluvili, abych nenesl sovu do Atén, ale mně to přijde opravdu, já si myslím, že když by lidi se doopravdy vážně o tom pár minut bavili, tak že by nemohli dojít k tomu závěru, k jakému došel ten zákonodárce, to znamená, že za ten úklid zodpovídá vlastník, protože teď to vidíme ty výsledky po několik málo dnech. Když jste si zlomila nohu před rokem, tak to taky samozřejmě nebylo jednoduché, ale kdežto jenom nepatrně tedy, /nesrozumitelné/ šlo v podstatě o to, abyste se dozvonila na toho, kdo tam měl ten dům, aby on se před váma doma neschoval a hrdě se k tomu přiznal a pak jste si s ním vyjednala přes pojišťovnu nebo tak nějak náhradu. Teď musíte zjišťovat, kdo je tím vlastníkem. Oni všichni říkají, že většinou je to obec, ale z toho tedy plyne, že menšinově je to někdo jiný, když ta obec se k tomu nehlásí, nebo jo, v deset hodin večer, jak tohle to. Takže, no. A teď ta obec je teda někde pojištěná nebo třeba není, přes tu pojišťovnu se to vyjednává, ale z toho, taky z toho, že vy jste zraněna a že zjistíte tímto způsobem toho takzvaně odpovědného, tak z toho taky nevyplyne nějaký jasný a snadno uplatnitelný nárok, ale vy vstupujete teprve do složitých vyjednávání s tou pojišťovnou. Tam oni se zamýšlejí nad tím, jestli jste šla správnou klouzavou chůzí a tak teďka už to nechci jako dál bagatelizovat. Ale jako z tohoto nepatrného zákona, v této úplně všední, každodenní činnosti chůze prostě vzniká rejdiště pro právníky a nesmírně se to zkomplikovalo, bude se to komplikovat dál.

Zuzana BUREŠOVÁ, moderátorka
--------------------
A že těch soudů a jednání bude docela hodně, protože v posledních dnech, jak začalo tát, tak spadlo spousta rampouchů, těžký sníh, samozřejmě i auta byla zničená, takže ti majitelé opět budou žádat o náhradu škody, a to bude opravdu velké sousto pro právníky.

Pavel KOSATÍK, publicista, spisovatel
--------------------
Povídáme si o rampouších, což je tady, že jo, všude by se měly řešit jiné věci. Ty rampouchy by měly být vyřešeny jednou pro vždy. Jak to dělají v Norsku, mají tam každou zimu tuhle debatu nebo jsou toho noviny plné? Zase jsou zaskočeni, asi ne. Já tak přemýšlím v těhle těch souvislostech. Já mám rád tady ty drobné zážitky, takové ty až banální, poněvadž z těch to vyplývá, tam prostě ta věc je. Já si o tom tak podumávám, jak ten stát vlastně, protože i tento právní předpis, který jsme zmínili, způsobil stát, jak on vlastně skutečně funguje, víte, protože od toho se odvíjí ten náš opravdický pocit z toho státu, jestli jako stát není mateřská náruč a nikdy nebyl, to jen v některých dobách to i předstíral, ale přece jenom je to instituce, které my musíme důvěřovat a na kterou musíme delegovat ty věci, které nejsme schopni dělat sami. Já nebudu pro svoje auto nikdy stavět silnici a nemůžu své děti léčit, a tak dále, ten liberalismus prostě vždycky musí mít meze. No, a tady pořád se mi zdá, že s tím, s takovým tím státem v nás nebo jak to nazveme, že je to strašně složité, jako stát v nás pro mě není, když se na nový rok v televizi pustí vlajka a mluví prezident, to je takové, nebo když půjdu na Pražský hrad, to je historie státu, to je něco jiného. Ale to praktické fungování, já třeba namátkou, minulý týden v sobotu se mi přihodilo na Moravě, že mě rozbolel zub, stalo se mi to odpoledne, což, jak jsem zjistil, je velká chyba, protože byl jsem v městě 40 kilometrů od Brna, kde je velká nemocnice s poliklinikou a já asi ještě z těch starých dob zkažených jsem si myslel, že někam přijdu a tam sice s čekáním, ale někdo bude, tak není tomu tak, jede se 40 kilometrů do krajského města, kde byla, jak mi bylo řečeno, je-li to pravda, nevím, ale kde tedy byla jedna ordinace pro tuto spádovou oblast, která se podobá velké části kraje. Byly, jenom tak jsem se tam ptal některých lidí, odkud přijeli, no, měl jsem pocit, že jsem tam uspořádali téměř sraz teda, no, čekali jsme tam tři hodiny a zase, je to banální historka, já to uznávám, ale v tom to právě je, že po tolika letech budování jakéhosi zdravotnického režimu, tolika lidem, tolik hodin zabere banalita. A víte, co je na tom nejhezčí, že když v té naštvanosti, ve které se svým způsobem po těch třech hodinách aspoň z části přece jenom úplně neubráníte, přijdete dovnitř, tak tam zjistíte, že je fantastická zubní lékařka, která samozřejmě jediná tam jakoby, ta zlost by se, na koho se má obrátit, na ni, ale doufám, že to nikdo neudělal, protože ona jediná taky za nic nemůže. Ona tam prostě maká jako šílená, občas si srkne kafe a za směnu takhle vyřídí 50 lidí, čili zase je to na jednom jediném člověku, kterému to asi nedá nebo nevím, jestli to teď, jestli jsem to pochopil úplně přesně, ale správně, čili není to ta systémová věc, není. No, nevím, jestli uvádět příklady. Já jsem si jich zase tolik, zase nechci tady nějak masivně vyvinout tlak, že stát nefunguje v žádném odvětví. Ale teď poslední dobou se mi, já nevím, školství, no, minulý týden jsem byl na konferenci na Západočeské univerzitě, na zámku v Nečtinách, což je při Plzni, čili kromě jiných témat tam v kuloárech byla řeč taky teda o případu té právnické fakulty s tím proděkanem Kindlem. No, tam je, to má pořád řadu rovin, jak víte, ono to pořád pokračuje, je to určitě a teď tady na dálku jako člověk nezodpovědný v té věci nechci pochopitelně vznášet nějaké chytrácké soudy, ale snad každý by souhlasil, že to se musí vyřešit rychle a jasně a že není možné, abychom ještě rok dohledávali, kdo co způsobil a jestli teda pět doktorátů nám tam ještě někde ulítává průvanem nebo ne. Ale myslím si, že je tam jedna věc, o které už se přestalo mluvit úplně a ta mně tam přišla nejdůležitější. Jestli si to vybavíte, i když ono to celé začalo a ten velký podle mě vypravěč, ten pan proděkan Kindl začal prostě ty své dlouhé monology v té televizi říkat, tak tehdy vystoupila předsedkyně akreditační komise, myslím, že paní Dvořáková se jmenuje, tak s takovým velmi silným obviněním, že vlastně nešlo jenom o šlendrián, ale že tímto způsobem se do státní správy jakoby cíleně měly dostávat a ona to řekla, mafiánské struktury, což je tak silné tvrzení, že ten minulý rok jich moc silnějších asi nezaznělo, poněvadž kdyby to tak bylo, tak jsme ještě teda jiným typem státu, než je ten, kde se ten stát nepostará o chodníky. A to zapadlo a neřeší se to a já bych to docela rád a i to vlastně jako pisatel bych teď musel teď do vlastních řad, že bych to zkusil já sám udělat. To nějak dohledat, jestli teda ona ve chvíli, kdy se obávala, že já nevím, že je za to spoluzodpovědná, tak chtěla říct silné tvrzení, aby tu druhou stranu rozechvěla nebo jestli to tak jenom bylo s odpuštěním plácnuto, ale jako takové věci se nesmějí říkat asi tak, aby se zapomněly.

Zuzana BUREŠOVÁ, moderátorka
--------------------
Vidíte, my jsme se od zasněžených chodníků dostali až na Západočeskou univerzitu v Plzni.
Co může sám občan změnit právě na tom, když potřebuje něco od úřadu, potřebuje spoustu věcí vyřídit, ale to jednání jak na úřadech, jednání, jak už jsme říkali, o tom zasněžený chodník, spadlé rampouchy, ať je to vykradené auto, to jednání lidí s úřady, s institucemi je velice komplikované, co na tom já mohu změnit.

Pavel KOSATÍK, publicista, spisovatel
--------------------
Já nevím, jestli toto může změnit úřad, no, tak jako vždycky všechno k lepšímu, ale to je až téměř fráze, změníte tím, že se na těch špatných věcech nepodílíte, ale to je takzvané řešení dlouhodobé, na který ne každý má nervy. To musí řešit ty úřady, musí to řešit koncepčně a musí shora, ale možná součástí toho, když to řešení je něco, co asi opět nepotěší, jenom poznání té situace, víte, jako zorientovat se v ní, jako rozumět přesně té situaci a já si myslím nebo trochu se i obávám, že jako de facto takové ty drobnosti, které tady popisujeme, to nefungování v těch praktických věcech, kdy se bez toho neobejdeme, toho státu, tak když bychom v tom ještě chvilku pokračovali, tady to můžeme jenom tak letmo naskicovat, tak bychom se asi dobrali toho, že, a to je vlastně i proces, který před našimi zraky a už to mnohokrát bylo pojmenováno, probíhá i v politice, kdy ten stát de facto mizí. On se rozplývá a my se stáváme regionem. A teď to neříkám jako nějaký panikář, domnívám se, že teď tady říkám banální věc, kde posluchači si až řeknou, a proč říkáš takovou věc jasnou. Jenom jde o to si to prostě uvědomit, že se toto děje a že to jako má nebo mělo by, kdyby to pokračovalo, že by to mělo určité důsledky. Zde prostě je velmi slabá vrstva lidí, protože to je problém ne několika osvícených politiků pár lidí u moci, kteří rozkážou, ale to je problém vrstvy lidí, která tady toto vnímá jako určitou sféru v dobrém slova smyslu společných zájmů. A tím nemyslím korupčních nebo aby se vydělalo hodně peněz, ale že prostě musí existovat nějaký směr, určitý konsensus a že jsou věci i v té politice, 95 procent, o kterejch se hádáme, ale ty nejvyšší jsou ty, na kterých se prostě, jak se říkávalo za první republiky, musíme se dohodnout, no, jak víme, tak to dnes neexistuje, opět nechci tady o tom moralizovat, no, ale jako občan, který přijde na úřad a prostě s čepicí v ruce prosí o vydání nějaké supliky, no, tak ten nezmění nic, ten je prostě v roli pasivního žadatele. Ten jenom prostě nějakou neústupností tím, že bude trvat, aby se, ale tak to nemůžeme dávat jako radu, to je prostě, to není řešení.

Zuzana BUREŠOVÁ, moderátorka
--------------------
Těžko, těžko bychom se nějakého řešení možná teď v tuhle chvíli dobrali, ale pojďme se už teď dostat k našemu dnešnímu celodennímu tématu, budeme mluvit o dopravní situaci na našich silnicích. Za uplynulý rok zemřelo na našich silnicích nejméně lidí za posledních dvacet let, čím to je, to je otázka pro dopravní odborníky, pro specialisty, možná, že svůj vliv měla i velmi drastická kampaň Nemyslíš - zaplatíš. Co o tom soudíte?

Pavel KOSATÍK, publicista, spisovatel
--------------------
Tak to je široká otázka. Tak já si z ní vyberu jednu podotázku. Mě tam zajímá třeba to zavedení toho jakoby povinného foukání nebo těch povinných zkoušek proti alkoholu, poněvadž jako občas se napijeme všichni, nebo teda téměř všichni, ale jako ten alkohol. Zase víte, to je takový problém jako obrovský přece, který tou společností prorůstá a je úžasné, jak se neřeší, já nevím, teď si nepředstavuju kampaně, ale že se to netematizuje téměř vůbec. Když prostě americký režisér natočí sci-fi film všemi sledovaný, kde hlavní hrdinka si zapálí cigaretu, tak všechna světové média to zkritizují, že je to propagace nikotinu. Ale když ve filmu a teď nemyslím jenom alkohol, nebudeme si povídat, kolik jsme za život, a to možná kolem televize jenom tak letmo večer vždycky projdeme, ale kolik naše děti viděli vražd a podobných záležitostí. A toto se netematizuje, nebo pokud ano, tak to nenapíše Ludvík Vaculík do posledního slova v Lidových novinách za naprostého nezájmu těch příslušných televizí. Já vím, že i on podával petice v tom směru, že chtěl možná i trochu teatrálně, ale v dobrém smyslu, aby určité filmy byly exemplárně zakázány, prostě chtěl o tom rozpoutat debatu a já teď nemyslím jako, nevolám tady po nějakých plošných zákazech, ale pod tematizaci té věci a ta se neděje a přitom, když se teda znova vrátím k těm opilcům za volantem, tak všichni to zažíváme docela často, já teda, já bydlím kousek za Prahou a tam o víkendu večer, když jaksi po práci legraci a začíná ta horečka sobotní noci, no, tak tam je to malinko o strach na těch silnicích. A myslím si, že to leckdo takhle zná. Dřív se to říkávalo, nevyjížděj na Velikonoční pondělí, teď to platí mnohem častěji, je to něco, o čem každý ví a zase četl jsem na webu takové jako silně liberální teze o tom, že je to zásah do soukromí, no, ale já si myslím, že to snad ne v takové míře, ale bylo by vždycky, vždycky prostě vás řidič, teda policajt mohl zastavit a já jsem liberální, si myslím, hodně, ale v tomto bych nikdy žádné sebeponížení nebo zásah do své osoby neviděl. Trvá to pět vteřin a je to.

Zuzana BUREŠOVÁ, moderátorka
--------------------
Mě docela zaujalo, že některé obce, když v těch svých restauracích a kulturních domech organizují diskotéky, tak potom zaplatí autobus a všechny ty mládence a dívky rozváží po těch vesnicích, aby nemuseli právě jezdit autem, aby se nestávaly takové tragédie, to si myslím, že je docela hezký počin. To je tedy téma dopravní situace v naší republice. Ještě mi řekněte, vy sám jste někdy dýchal. Zastavili vás policisté. Takže vás to vůbec nerozčílilo, jak jste říkal, berete to prostě jako přirozenou věc.

Pavel KOSATÍK, publicista, spisovatel
--------------------
Ano, jistě. No, tak to už je strašně dávno, ale tak, no, tak zážitek, no, co se o tom dá říct, no, prostě epizoda.

Zuzana BUREŠOVÁ, moderátorka
--------------------
S Pavlem Kosatíkem budeme mluvit teď i chvíli o ničivém zemětřesení na Haiti, kde jsou stále pod troskami domů tisíce mrtvých lidí. Vázne humanitární pomoc, vláda nepracuje, jak by měla, infrastruktura je téměř zničená. Podle vašeho názoru, jak o téhle katastrofě informují naše média ve srovnání se zahraničními médii.

Pavel KOSATÍK, publicista, spisovatel
--------------------
Ano, já jenom chci říct, že to bude jenom moje občanská glose, já nejsem specialista na Haiti, samozřejmě ne, ale všiml jsem si, když jste to porovnával to, jak se o tom vysílá u nás a co člověk může třeba na satelitu vidět, že ten tón je odlišný a to zdá se mi zásadně. U nás se to hodně dělá přes city, přes tedy pláč raněných, přes ty oběti, i vlastně výraz moderátorů ve chvíli, kdy oni začínají o tom referovat, tak poznáte, že to bude tímto způsobem a o této zemi. Já to teď neironizuju, jenom prostě konstatuju, že ta citová argumentace, je-li to argumentace, tak že u nás hodně převažuje. Kdežto na těch západních server nebo televizích je to mnohem věcnější. Tam jsem se dozvěděl velmi rychle to, jak ti Američani tam prostě přistáli na tom letišti, aby, které ze začátku, jak víme, vůbec nefungovalo, jak tam rozložili právě ty laptopy a začali ty první letadla navigovat, to byly ty první dny, jestli to tam tak vlastně není doteď. Já nevím, ale ze začátku to bylo, že ta letadla tam vlastně, ono z toho Miami nebo z té Floridy to letí relativně chvíli, ale pak to dlouhé hodiny krouží nad tím ostrovem, poněvadž to nemá kde přistát. Takže oni tam popisovali, jak je těm organizátorům, těm prakticky pomáhajícím, pořád se otáčejí ta čísla těch kont a tak, tak to u nás taky je samozřejmě dostupné, ale zdálo se mi, že tam je to mnohem víc tedy orientováno, za prvé na konkrétní informace, ne na ty city, na ty pocity, na to a no, to je vlastně ta podstata věci, že my jako bychom se těmi zprávami měli spíš dojmout než dovědět a teď nechci jako říct silné tvrzení, ale je to zase něco, co spíš připomíná bulvární než seriózní médium, protože bulvární médium pracuje s tou emoční ránou, že jo, prostě tak se podívejte, ten výkřik, proto ty bulvární titulky mívají na konci tolik ty vykřičníky, protože vás chtějí zasáhnout v té emoční rovině, podívejte se, rozvod, teď to banalizuju až moc záměrně, ale, ale na takové, jak se říká ne moc hezky, kauze jako člověk vidí, že vlastně i v jiných rovinách a u jiných témat jsme takto citově informováni a je to možná, nebo že to teda určitě není vyčerpávající a často ani ne ta hlavní informace, no, je fajn si to uvědomit a když by ti zpravodajci si to třeba uvědomili a šli do těch věcnějších poloh, tak by to nikomu neuškodilo.

Zuzana BUREŠOVÁ, moderátorka
--------------------
Ono je to vlastně tak koncipováno jako apel na posluchače, diváky, čtenáře, aby skutečně přispívali na ta konta, spíš se působí, bych řekla, tímto směrem, přispívejte.

Pavel KOSATÍK, publicista, spisovatel
--------------------
No, jistě, tak jako to nejde odmítnout, jenom se snažím říct, že to má i spoustu dalších rovin. Vím, že třeba, já nevím, to nebylo CNN, ale někde prostě hned ten první den řekli, že kromě jiných samozřejmě, taky teda uteklo poměrně dost trestanců a je nějaký problém. No, dneska, ano, teď už to víme taky, ale oni to tam začali nějak řešit, jo. Zase, to je docela informace, kterou pro tu představu o tom dění tam, tu si uděláte velmi rychle, nebo mluvili o tom, že je překvapivě na Latinskou Ameriku tam málo nebo ze začátku bylo málo působení katolických organizací, těch duchovních, a tak dál. Jestli ten stát byl už tak sekularizovanej v té době, to nevím, ale, no, prostě byli, nastolovalo se tam hodně zajímavých témat, která tady u nás ne.

Zuzana BUREŠOVÁ, moderátorka
--------------------
A teď už následující další témata, že jo, snaha pomoci jak od Američanů, tak samozřejmě od Francouzů a ten jejich další střet.
Věřím tomu, že i naši posluchači surfují na internetu, čtou různé články a pod článkem jsou samozřejmě i diskuse. Ty diskuse, na to člověk nemá čas, aby je pročítal všechny, protože k nějakému příspěvku je tam, dejme tomu, 250 reakcí. Když začal tento trend pod každým článkem tedy možnost diskuse, jak byste teď ohodnotil ten vývoj, jak se mění diskutující. Jak ta diskuse vypadá. Z vašeho pohledu tedy, nejenom tedy publicisty, spisovatele, ale možná i z toho psychologického hlediska, co říkáte tomu, že dříve to bylo anonymní, teď už vlastně je tam určitý posun, že oni by měli samozřejmě napsat svoje jméno, aby byli identifikováni, co si o tom myslíte.

Pavel KOSATÍK, publicista, spisovatel
--------------------
No, když to vzniklo, tak všichni jsme se z toho radovali, že je to tedy nový způsob nesmírně demokratický, jak kdokoliv ten lid, jak se dřív říkávalo, zveřejní svůj názor. Mělo to od začátku ten háček, který se pak čím dál víc projevoval, že když je to anonymizované, tak je to názor zveřejněný bez odpovědnosti. Takže s tím byly velké problémy a zhruba tak před třemi, před čtyřmi roky a já si vzpomínám, že i tady v tomhle pořadu jsme se toho xkrát dotkli a vlastně bylo to všeobecně tematizované, že těch diskusí čím dál víc lidí mělo plné zuby. A některé ty servery se za to i začaly stydět za prostory často rasistické a tak, takže se to řešilo, myslím, s tím jako první začali, tuším, na Aktuálně.cz, že ty diskuse začali takzvaně administrovat, to znamená, předem řekli, že to čte tým lidí a pokud tam padnou určitá předem definovaná slova nebo obraty, tak že to vyhodí, že jim to tam napíšou, že prostě, že tam nebude prázdné místo, ale bude řečeno, smazali jsme vám to, na shledanou. A to se děje. Mně se to tak úplně šťastné nezdálo, poněvadž zase já za sebe v tomhle tom jsem. Já si téměř vždycky myslím, že názor projevený i ten nejstrašnější je možná lepší než. Já to unesu, ale myslím tím i takové, abyste mi rozuměla, třeba na čtenářských besedách já se většinou setkávám s lidmi, kteří ty knihy nějak vnímají a jsou schopni o nich komunikovat. Ale taky tam narazíte na člověka, kterej je jenom zfrustrovanej a strašně vás to nebaví a vlastně smysl to nemá, nedozvíte se žádnou informaci, ale jako cosi se odehraje a teď si nehraju na terapeuta v žádném případě, ale jako vždycky jsem měl pocit, že i tak to má cenu jako, nikdy by mě to nenaplnilo /nesrozumitelné/, ale to je asi na delší debatu. A nevím, jestli toto aplikovat do těch diskusí má smysl. Prostě z toho jejich cenzurování jsem se neradoval, protože já, mě nikdy takhle necenzurovali, ale vím, že by mi to strašně vadilo, kdyby se mi to stalo, poněvadž za svoje texty si chci odpovídat já sám a hlavně by mě netěšilo dělat tu cenzorskou práci, to mazat, že bych přišel domů a řekl bych manželce, tak dneska jsem zase 40 textů smazal, jo. To mně přijde, i když by to byli náckové a komunisti a odporné názory, tak je to taková činnost, která by se měla řešit asi jinak. A zdá se mi, že teď se na to přišlo nebo přichází. Řada těch serverů zavádí tedy to, že ty texty se podepisujou občanskými jmény, že se musíte zaregistrovat jménem a příjmením. Jistě, že se to dá opět obejít, ale přece jenom už je to něco, co tu anonymitu teda vytlačuje ven a co k té odpovědnosti vede. Má to tu chybičku, že aspoň zatím, já nejsem celodenním čtenářem těch diskusí, ale často mě to zajímá, zdá se mi, že trošku z toho vyvanul ten humor, který tam předtím byl, že jo, nevím, kdo se toho účastní, ale často jsou to zřejmě lidi, kteří mají čas klikat v té pracovní době a tak. A ono pod tím vlastním jménem do toho pak už člověk nemá tolik chuti. Takže na tom webu funguje a každý snad mi to potvrdí, vedle těch sprostot, taky velmi mnoho grotesknosti jinde nevídané. A ona souvisí v dobrém slova smyslu, jako ten smysl, protože když tam třicet lidí dohromady rozvíjí vtip, tak s tím se jinde nesetkáte, to v hospodě to takhle nejde nebo mezi přáteli. Takže tam zase byly takové až skoro literární výsledky, které jsou jinde nenahraditelné. No, tak zase by byla škoda, kdyby tím, že se teďka všichni podepíšou, tak kdyby toto vyvanulo. No, tak uvidíme, no, třeba se zase pak ještě najde nějaký kompromis mezi občanským jménem a pseudonymem a je to ve vývoji. Ale jako rozhodně je to ve vývoji k lepšímu. Tak optimisticky to řeknu.

Zuzana BUREŠOVÁ, moderátorka
--------------------
Možná, že i nějaký spisovatel by se toho mohl chytnout a na základě těch diskusí možná napsat i nějaký příběh humorný.

Pavel KOSATÍK, publicista, spisovatel
--------------------
Já myslím, že ve světě se to stalo nebo nevíme o tom, nebo já ne, ale to je natolik masový a opravdu živý jev, že bych považoval za vyloučené, že už to dávno několik lidí po světě nenapadlo.

Zuzana BUREŠOVÁ, moderátorka
--------------------
Protože mě, když také čtu články, zvláště, když jsou to články třeba s romskou tematikou, tak ty rasistické, nesmírně vulgární názory sem i zdají úplně zbytečné. Takže tomu, když se vyškrtnou, já osobně se vůbec nedivím, protože mě to zatěžuje, zdržuje a hlavně nic se nedozvím, protože sprostota vám řekne, co, když máte deset názorů, které jsou sprosté, tak co z toho.

Pavel KOSATÍK, publicista, spisovatel
--------------------
No, pak ale záleží na tom, do kdy je člověk ochotný se ptát, kam se teda ten názor poděl, tak jestli ho zcenzurujete ze svého serveru, ale on nezmizí ze světa, ani ten člověk. Čili kam on nám pak mizí, že jo. A jestli se to nemůže projevit ještě nějak hůř. Takže zase teďka velmi, velmi liberálně řeknu, jestli kdoví, není lepší, když se občas ty věci vyřvou nějakým i katastrofálním způsobem, nevím. Je to těžké. Ale víte, ono se to vlastně, a to už je poslední věc k tomu, ono se to hlavně má posuzovat z hlediska těch poškozených, to je vlastně ta hlavní věc, mělo by to vždycky vypadat tak, aby, bavíme-li se o protiromských nadávkách, aby když to čte Rom, tak aby ho to netrápilo nebo neuvrhlo do hanby, to si myslím, že je povinnost, vlastně já kdybych měl server svůj, kde by se takhle diskutovalo, tak by mi záleželo na tomhle, abych toto nedopustil.

Zuzana BUREŠOVÁ, moderátorka
--------------------
Tolik tedy publicista a spisovatel Pavel Kosatík, se kterým jsme strávili necelou půlhodinku ve vysílání Českého rozhlasu 2 Praha. Děkuji za návštěvu, přeji hezký den, na shledanou.

Pavel KOSATÍK, publicista, spisovatel
--------------------
Taky děkuju, na shledanou.