Jak to vidí Pavel Kosatík - 16.3.

Pavel Kosatík
Pavel Kosatík
Úterním hostem pořadu Jak to vidí (po 8:30 hodině) byl spisovatel a publicista Pavel Kosatík. (Od 1. září 2008 zveřejňujeme /až po 24 hodinách, u pátečního pořadu až v pondělí/ needitované a neautorizované přepisy půlhodinových talkshow našich hostů. Tento pořad ZDE na také najdete ve zvukové podobě.)

Jak to vidí Pavel Kosatík. ...

Zuzana BUREŠOVÁ, moderátorka
--------------------
Pěkné dopoledne vám všem přeje Zuzana Burešová. Hostem pořadu Jak to vidí je dnes spisovatel a publicista Pavel Kosatík, vítám vás tady, pěkný den přeji.

Pavel KOSATÍK, spisovatel, publicista
--------------------
Dobrý den.

Zuzana BUREŠOVÁ, moderátorka
--------------------
Dnes v našem vysílání už od samotného rána probíráme téma přeplněných mateřských škol a v téhle souvislosti se ptáme, co si myslet o plánu ministerstva školství, aby školky navštěvovaly děti už od dvou let věku. Mimochodem kdy začaly vaše děti chodit do školky.

Pavel KOSATÍK, spisovatel, publicista
--------------------
No, ten menší synáček docela brzo, ve třech letech, moje paní mi to dodnes občas vyčítá, že to bylo mou vinou jakéhosi nedostatečného zabezpečení rodiny v té době a já teda se trošku podivuju nad tím, já se přiznám, že jsem ten návrh nezachytil nebo neslyšel jsem to nebo nečetl jsem to, i když to asi bylo v novinách, ale nerozumím tomu, protože evidentní je, že nebo aspoň v tom kraji tam u nás na tý Berounce, ale v Praze určitě taky, že ty školky jsou tak natřískané, že už se tam snad nevejde navíc ani noha, tak nerozumím tomu, jak je to myšleno, kam ty děti se dostanou. Jestli se chystá nějaká zuřivá výstavba na těch pár let, než ten boom zřejmě zase pomine. Nechápu to, ale když bychom se na to teda nějak obecně podívali, jestli je to vůbec možné nebo tak, zase když budu mluvit z jakési své zkušenosti, tak ten náš synáček v těch 3 letech, já jsem z toho byl překvapenej, ale on tam nakonec byl velice šťastný, byl tam šťastnější než ten první syn, kterej šel později, ale myslím si, že to nesouviselo s věkem nebo neumím si ani představit, ale my jsme fakt měli a nebudu tady jmenovat, abych se nedopustil nějaké nepovolené reklamy, ale fakt jsme měli a máme pořád, protože on ještě v posledním roce školky je, my tam máme štěstí na ty učitelky obrovský a myslím si, že to je, ano, tak jasně, tím neříkám nic nového, ale to je ta rozhodující věc. Za prvé teda to dítě pochopitelně potřebuje rozumět ve všem všudy tomu kontaktu s tím rodičem, jak to ten rodič myslí a teď nemyslím jenom školku, ale vůbec jako, když teda se do toho světa nějakým způsob vydá, tak asi je dobrý, když toho rodiče cítí nějak v zádech, i když s ním není, že jo, to je ten pocit, kterej buďto máme celej život, anebo ho nemáme a nevíme, o co jde, když o tom mluví někdo jinej, ale je to taková, takový to, ten pocit toho doteku, kterej máte, i když táta a máma už ani třeba nežijou. A druhá věc je potom to štěstí, který jsem zmínil, na ty kreativní učitelky. Znova říkám, my ten syn, kterej měl ten náběh do života takovej pomalejší, byla tam nějaká zdravotní komplikace ze začátku a tak jsme se báli, jak rychle se to bude rozbíhat, tak najednou tam nabral v podstatě dvojnásobný životní tempo, začal kreslit, vyrábět, všechno, hračky, kamarádi chodili domů, on ke kamarádům a dostalo to takový tempo, že jsem si uvědomil, že my doma bychom takových věcí schopni asi nebyli, poněvadž ten rodičovskej přístup je zase úplně jinej. Čili tím chci říct, že od dvou let v tom žádnej smysl nevidím, teď teda v žádným případě, ale na jakési druhé straně ve věku o něco vyšším si umím představit v šťastných okolností, že to může toho synáčka nebo dcerku nakopnout pro život líp než doma.

Zuzana BUREŠOVÁ, moderátorka
--------------------
Určitě, jak už jsme naznačili, záleží na osobnosti každého dítěte. V našem vysílání, ve vysílání Českého rozhlasu 2 Praha je hostem rubriky Jak to vidí spisovatel a publicista Pavel Kosatík. Ústav pro studium totalitních režimů bude mít od 1. dubna nového ředitele, historika Jiřího Pernese. Někteří kritici mu vyčítají, že ve svém životopise neuvedl, že studoval Večerní univerzitu marxismu, leninismu. Pane Kosatíku, vadí to i vám?

Pavel KOSATÍK, spisovatel, publicista
--------------------
Já tady mám takový dvojsečný názor. Já Jiřího Pernese shodou okolností znám, hlavně ho teda už hodně dlouho čtu, už od doby, kdy snad ještě za komunistů vydal knížku o omladině a pak jsem četl nejenom teda jeho knihy, ale hlavně odborné studie a jsem si docela jistej, že je to jeden z největších znalců, jako i panoramaticky, tematicky velmi široce zaměřený z té komunistické doby u nás. Pak tu druhou stranu, že jsem si přemýšlel, když bych já se třeba hlásil do takové funkce, tak já bych si asi pamatoval, čím jsem prošel a co jsem napsal a asi bych uvažoval tak, že když už se ten ústav jmenuje takhle, Ústav pro studium totalitních režimů a když už má takovou historii a když už s tím vyrovnání komunismu jsme na tom tak příšerně, jak jsme, tak že tam nesmí asi být nic sporného, ono v naší vlasti milé najít něco nesporného, nebo někoho nesporného je strašně příšerný úkol, prostě byly doby, kdy byl i Václav Havel osočován z toho, že je tajným spolupracovníkem všeho možného, prostě tady vždycky, když někdo vystoupí, tak se na něho začne nějaké bláto vrhat. Ale přece jenom v čele takové instituce by asi měl stát nějaký druhý Jiří Gruntorád, když to přeženu, to znamená člověk, kterej, že jo, Jiří Gruntorád je šéf knihovny Libri prohibiti, kdo ho zná, tak ho těžko může mít nerad, ale nejde o city, jde o to, že on teda navíc té věci samozřejmě rozumí, ale je jaksi svým celoživotním, celým, celou svou biografií, včetně toho, že byl zavřenej a tak dále, je absolutně důvěryhodná osoba. A když ten Jiří Pernes, znova říkám, který je znalecky k tomu mimořádně dobře vybaven, asi líp než ten Pavel Žáček, ale když on začne v médiích to vysvětlovat tak, že některé ty věci dělal ze zbabělosti, tak je tomu sice rozumět, je to jakési doznání, které, nad kterým se ofrňovat, já nevím, jestli by bylo v pořádku, ale co z toho teda koneckonců plyne, tak z toho plyne, že ten člověk někdy byl zbabělej a teď jde o to, jestli ta společnost je schopná vůbec teda vygenerovat někoho, kdo nikdy nebyl zbabělej, kdo se na takovém postu nebude chovat blbě, kdo nebude jenom teda zase nějaká trapná fasáda a kdo navíc tu tematiku obsáhne, protože zase to jsem vyčítal tomu Pavlu Žáčkovi, že on přece jenom hodně byl přesvědčen, že dějiny komunismu a tedy to, čím se ten ústav má zabývat, tak že jsou jenom ty tajné služby, což já si teda nemyslím ani náhodou a považoval jsem to za neštěstí, že se to takhle interpretuje, poněvadž pro mě na té době je nejdůležitější a myslím si, že i pro tu veřejnost, které ty badatelské výsledky jsou určeny, tak je to, co se právě týkalo té veřejnosti. To znamená, proč ta veřejnost třeba spolupracovala s tou StB nebo jak se vůbec chovala, jaká byla /nesrozumitelné/, a tak dál, jako těch témat je tam tisíc, nejenom tady to jedno estébácké. Takže já si myslím, že v té situaci, která nastala a která už se nedá odestát, protože kdyby ho teďka odvolávali, tak by to asi byl trapas, tak si myslím, že vlastně ten Jiří Pernes má štěstí, jak se říkávalo za baroka, za éry těžkých duchovních zkoušek, že prostě byl vystaven této zkoušce. On teď, aby dokázal, že není špatnej, tak se musí snažit ještě stokrát víc, než by se snažil normálně. Osud si ho vybral, dal mu tuhle tu a teď to myslím zcela vážně, dobrou šanci a on ji buďto zvedne, nebo ne. Má štěstí. Myslím to vážně.

Zuzana BUREŠOVÁ, moderátorka
--------------------
Ale o čem to právě svědčí, že tahle společnost není schopna právě najít lidi takzvaně bez škraloupu. Je to proto, že za posledních těch 40 let, teď už vlastně i víc, se vlastně většina lidí svým způsobem namočila do nějakého problému s tím režimem?

Pavel KOSATÍK, spisovatel, publicista
--------------------
To je těžký, jako že by se všichni, no, podívejte, tak pamatujeme to asi, aspoň trochu a jako v té době, cokoliv jste udělal, tak vás namočilo. Prostě pozdravila jste domovního důvěrníka na chodbě nebo když šel člověk k volbám, vždycky si připadal jako idiot, když je řeč o tom VUMLu, já si vzpomínám, když ti lidi, kteří na to chodili, tak oni o tom vesměs mluvili s humorem nebo s takovým sebezhabojícím smíchem, nebo teď nevím, jak to nazvat, prostě to nikdo nebral vážně, ale teďka mluvím už tak o konci 80. Let, možná, že ty dávnější doby naopak ty absolventy vedly k tomu, aby se prsily. Ale já znova říkám, já podstatu té věci už teď nevidím v kádrování toho pana Pernese, říkám, to je, je to spíš, já to vnímám jako druh výzvy, který může mít velmi pozitivní výsledek v té jeho práci, ale jako, jak s tou minulostí naložit, zase bylo by strašné neštěstí, kdybychom si vsugerovali, že je tady jenom tisíc bezúhonných chartistů, kteří už nám navíc stárnou třeba a mezi těmi bezúhonnými chartisty taky víme, kolik je jich ve skutečnosti úhonných, ale no, nevím, asi víte, tam musíme vyjít z těch jednotlivých prohlášení těch lidí, kteří o tom rozhodovali, ta rada říká, my jsme to nevěděli, tak to je trapas. No, pak když ten pan Pernes říká, že ho nenapadlo, aby to tam napsal, no, vás by to přece napadlo. Tak to je taky trapas. Takže já nevím, kolik lidí ještě takhle uvažuje, ale tak buďme optimisty, tak řekněme si, tak já bych takhle asi neuvažoval na jeho místě, tak, a nejsem sám takovej, takže nejsme na tom snad katastrofálně, prostě myslím, že se tady sešly dvě takové připitomělé náhody, že z obou těch stran se zachovaly ne moc bystře.

Zuzana BUREŠOVÁ, moderátorka
--------------------
Sám jste řekl, že pro Jiřího Pernese je to obrovská výzva, uvidíme, až nastoupí do své funkce, tedy do, tedy toho 1. dubna. Posloucháte Český rozhlas 2 Praha, hostem pořadu Jak to vidí je dnes spisovatel a publicista Pavel Kosatík, za chvíli probereme už další téma. Kultura politiky, to je velké téma, hned musím ale zároveň dodat bolestné téma, když si vybavíme jednání poslanců. Taky jejich hanlivé urážky, výroky, to člověk nečeká, zvláště proto, že v tomhle prostředí bychom to nečekali a také od lidí, které jsme si zvolili. Teď naposledy jsme slyšeli velmi tvrdá a urážlivá slova od odborářského bosse Jaromíra Duška, jak je vůbec možné, že si to ti lidé dovolí. Máte na to nějakou odpověď, máte pro to nějaké vysvětlení?

Pavel KOSATÍK, spisovatel, publicista
--------------------
Tak nevím, jestli bude hlubší než různé ty interpretace, které už se objevily na blozích, kde se to tedy od toho minulého týdne hodně provětrává. No, tak ta kultura je zatím taková, že toho člověka nenapadne, aby si to zakázal, že jo, jsou, jednak prostě by nás ty špatné věci vůbec neměly napadat, to je ten ideální případ, s tím se teď nezabývejme. No, a ten reálný je ten, že když už nás napadají, no, tak bychom měli být tak vyděšeni tím ohlasem, že si to prostě nedovolíme. To znamená, ten, kdo si myslí, že Židé jsou mafie, která hýbe světem, no, tak by se měl ze strachu aspoň, když už ne z lepší pohnutky, tak by se ze strachu takového obtěžování veřejnosti blbým názorem neměl dopustit, ale toto u nás, zdá se, zatím nefunguje, prostě ten člověk v té chvíli, kdy to vypálil bezelstně, tak si to. Já se nad tím nesměju nějak shovívavě, já to považuju za katastrofu, poněvadž to jako, to je prostě metafora, to je Popelčin oříšek vůbec té naší situace a já si z těch mnoha způsobů, které se z toho dají vybrat, vyberu třeba vůbec to naše stahování k té, jak se říká, ten termín není přesný, homosexuální menšině. Já k tomu mám takový možná zvláštní vztah autorský, já jsem kdysi psal knížku o šestatřicátnících, což byla skupina kamarádů mladého Václava Havla hlavně v 50. letech, byli to kluci a holky tenkrát mezi 15, 20 lety a to bylo v dobách, kdy ještě homosexualita byla trestným činem, to se změnilo až novým trestním zákoníkem, tuším, z roku 59 nebo 60, takže hluboko předtím ještě všichni, kdo byli takto orientováni, tak když to na ně prasklo, tak si pro ně přišli policajti. A jeden ze členů té skupiny, básník Jiří Kubina, dnes velmi slavný a věhlasný, se tehdy dopustil před těmi kamarády toho, čemu se později v Americe začalo říkat coming out, on jim to prostě řekl, on se tím deklaroval, on se nechtěl za to stydět a od té doby je takto deklarovaný homosexuál. A já jsem prostě jednak se to pokusil zmapovat, jak to tehdy ta společnost přijala a nejenom ta kamarádská, ale i ta veřejnost celková a hlavně, jak se mu s tím žilo. A znova říkám, já si ho považuju jako člověka velmi otevřeného, čestného, taky mimochodem, protože jsem ho po léta mohl pozorovat, vnímat, mluvit s ním, tak jsem došel k velmi silnému přesvědčení, že jeho cit se vůbec v ničem neliší od mého heteráckého citu jako v prožitku, v tom, jak on v tom lítá v těch svých vztazích a jak se nebojí tím být zasažen a přesažen a že to není nějaké jenom honění kluků, jak si někdo může myslet. Takže z toho jsem, i kdybych z jiných důvodů to nechápal, tak z téhle své mnohem silnější zkušenosti jsem pochopil, že tam opravdu k nějaké nadřazenosti nebo odstupu nebo podobným blbým pocitům, prostě není nejmenší důvod, že je to stejné. Jsem si jistej, no, a teď prostě vidím, že i ten Jirka vlastně svým způsobem dodnes je, on se chová tak čestně, jak může, on prostě říká, takovej jsem. A on s tím vlastně dodnes má problémy, pořád, nebo problémy ne, ale prostě velice často, v jakékoliv společnosti, když na něj přijde řeč, třeba sedí porota a hovoří se o schvalování třeba vysoké literární ceny, to jsem taky zažil a teď tenhle argument tam padne a padne tam proto, aby mu ubral na váze, že je to prostě menšinový člověk, že je to prostě, víte, já tím chci říct to, že to naše přesvědčení o menšinách, že je to mnohem ještě složitější a že to máme pochopit, no, nevím, jestli pochopit, že to máme mnohem víc pod kůží, než se pozná z jakýchkoliv médií, že my se nějakým způsobem tolerujeme, ale ve skutečnosti v těch makovičkách se strašně přepečlivě zkoumáme, kdo je vejš a kdo je níž a snažíme se vždycky, aby ten druhej byl níž, no.

Zuzana BUREŠOVÁ, moderátorka
--------------------
V tomhle případě je opravdu velice těžké k tomu zaujmout nějaké stanovisko, protože to v té hlavě mají opravdu lidi zakódováno, že tím, že jsou heterosexuálové, tak se považují za něco víc, než ti, kteří patří.

Pavel KOSATÍK, spisovatel, publicista
--------------------
Je to normální většinové jednání. Tím nechci říct, že je schvaluju, ale že se takto prostě většiny k menšinám chovají vždycky, no, a teďka jako slušnej nebo normální člověk logicky, ten Danneův výrok Neptej se, komu zvoní hrana, zvoní tobě. Prostě normální člověk musí vždycky stát při té menšině ne proto, že neví, kdy se sám v ní ocitne, ne takhle sobecky, ale protože je to prostě normální, stát při menšině, to je, ta menšina má tendenci stávati se většinou a říkám, teď nemluvím o hlasování, o nějakém přetlačování skupin, ale o tom, že názor, který nemusí být momentálně ve flóru, tak se může časem právem prosadit, ale to už jsme jinde než u té homosexuality.

Zuzana BUREŠOVÁ, moderátorka
--------------------
Těžko asi odpovědět na otázku, co s tím. Jak zabránit lidem, aby používali takové argumenty, aby takto veřejně někoho osočovali, jaký by měl být ten tlak společnosti, když ta společnost je většinový, tedy heterosexuální, to je potom asi hodně těžké.

Pavel KOSATÍK, spisovatel, publicista
--------------------
Tak toto je hrubý pytel, takže tady musí hrubá záplata na něj přijít, no, a pak jako vždycky k ránu, po ránu v rádiu to zní, to uznávám, jako moralita a lepší řešení nemám. Prostě sám to nebo sama to nedělat, no. Taky přece víte, že jiné řešení není.

Zuzana BUREŠOVÁ, moderátorka
--------------------
A věřím tomu, že to vědí i naši posluchači, posluchači Českého rozhlasu 2 Praha. Dnes si povídáme se spisovatelem a publicistou Pavlem Kosatíkem. Pane Kosatíku, vybereme nějaké lehčí, méně závažné téma teď?

Pavel KOSATÍK, spisovatel, publicista
--------------------
Vybereme lehčí téma.

Zuzana BUREŠOVÁ, moderátorka
--------------------
Dobrá, vybereme pražskou botanickou zahradu, kde je naprosto úžasná výstava PET Artu. Je to výstava Veroniky Richterové, která vytváří zvířata a květiny opravdu z PET lahví, které tvaruje pomocí horkovzdušné pistole. Vy jste na té výstavě byl, viděl jste a můžete všem potvrdit, že to rozhodně není kýč, jak by se možná někomu mohlo zdát, ale že je to naprosto úžasná výstava.

Pavel KOSATÍK, spisovatel, publicista
--------------------
Já jsem tím byl zasaženej, my jsme tam byli s kamarádem a jeho dvěma a našimi dvěma dětmi, takže jsme to měli, vnímali jsme to způsobem jednak přes ty děti, který teda tomu absolutně propadly a nevím, jestli jste zmínila, je to v pražské botanické zahradě v tropickém skleníku Fata Morgana a je to umístěno přímo mezi těmi palmami, které jsou i tak dost barevné a ty PET lahve a ty výtvory z nich jsou taky velmi barevné a teď, jak je to všechno dohromady barevné, tak není z toho úplně vždycky jasné, co ještě je příroda a co je Veronika Richterová prostě, to stvořitelství boží a lidské se tam prolíná a ono to má hlubokou podle mě myšlenku, protože, jo, když se řekne PET lahve, tak si člověk představí to, co normálně teda hází do popelnice, tak málokdo se nadchne, většinou si člověk předem nad tím ofrní nos a řekne, nebo těžko si člověk představí, že by si to koupil domů například, víte. Není to ta zlatá soška, není to ani ten bronz, není to ani ta patinovaná sádra, žádný ten klasický materiál. Ale když tam přijdete, tak si uvědomíte, že ti, ti pavouci nebo humři nebo ty masožravé orchideje, které ona z toho vyrábí a to jsou obrovské skulptury, že to vlastně v tom je skryto skoro jakési filosofické poselství a docela by mě zajímalo, nakolik to ta autorka reflektuje, myslím si, že musí hodně, protože to dělá dlouho a muselo jí to dlouho napadat, ale to je ten, ty PET lahve, to je fakt nejpohrdanější materiál, jaký je. Ona tvoří právě z něj. Mě to napadlo, víte, jak je v Bibli, jak vznikl člověk, že ten člověk vzal tu hlínu, což je taky nic moc materiál a teď plácal a plácal a vznikl mu z toho člověk a ještě to nebylo dost, tak kus tý hlíny vzal, vytáhnul to žebro a ještě tu ženu k tomu přidal a ono to tak vypadá, že jakoby z ničeho teda konečně něco vzniklo a tady ona ten akt stvoření opakuje. A ne v nějaké pýše, že by se něčemu chtěla podobat, to je náhoda, že se to přihodilo, ale ona ten nejpohrdanější materiál, tu takzvanou hlínu, ten, to PVC nebo co, ona to povýší a opravdu to transformuje v něco úplně jiného. Tam jsou třeba úžasné exponáty, já si vybavuju takové akvárium snad metr dlouhé a v něm je z těch rudých nějakých lahví svařený, sletovaný obrovský rudý humr a teďka v tom tak bublá a vypadá to divně a já nejsem kunsthistorik a nechci tady plácat nesmysly, ale mně se fakt po mnoha letech stalo, že jsem měl pocit, že vidím v Čechách světovou výstavu, kterou bych správně měl, jako kdybych viděl v Paříži v Centre Pompidou, tak si řeknu, ano, to je jasný, jsem v Paříži v Centre Pompidou, to takové věci se tady dělají, ale šokovalo mě a byl jsem šťasten a ty děti a ten kamarád, že to vidím v té botanické zahradě. A teď teda samozřejmě se naskýtá problém, jak to dostat do toho Centre Pompidou, zdalipak na tom někdo pracuje, ale jsem si jist, že by se to mělo dostat dál. Je to něco, není to jenom nějakej nápad s PET lahví, je to hluboká věc a navíc teda moc hezká, která, a to je další způsob, jak si můžete ověřit, že nějaké umění funguje, která pokaždé jinak samozřejmě, ale zabírá na ty malý děti i na to dospělé intoše s brejlema. Každej si v tom prostě najde svou rovinu, není to prostě jednorozměrnej atak jenom na jednu generaci třeba.

Zuzana BUREŠOVÁ, moderátorka
--------------------
To by mě právě zajímalo, co o tomto umění soudí právě naši kunsthistorici, kteří mají možná už z minulosti zaškatulkováno, co umění je a co je kýč.

Pavel KOSATÍK, spisovatel, publicista
--------------------
To už tak dneska ale snad není, to bylo tak před 20 lety.

Zuzana BUREŠOVÁ, moderátorka
--------------------
Doufejme, že ne. V každém případě, v každém případě mohu říct, že právě autorka této výstavy, paní Veronika Richterová, bude hostem v našem vysílání. Včera jsem s ní mluvila, tak ráda do dopoledního vysílání přijde. No, a o kultuře tak trochu bude i následující vstup s historikem, teda s publicistou a zároveň i historikem, spisovatelem Pavlem Kosatíkem. Když jsem vás představila, anebo chvíli jsem zapomněla na historika, tak jsem si hned vybavila knihu, kterou jste napsal o Janu Masarykovi. Minulý týden jsme si připomínali ve vysílání den úmrtí právě Jana Masaryka a my teď v tom našem dalším vstupu chceme mluvit o jeho otci, o T. G. Masarykovi, protože v Lánech byla odhalena jezdecká socha prezidenta osvoboditele, už jste ji viděl?

Pavel KOSATÍK, spisovatel, publicista
--------------------
Já jsem ji viděl v televizi, když to odhalovali, snad ten předminulý víkend a docela a pak, protože mě to zajímalo, neměl jsem možnost se tam zatím podívat, ale docela mi na tom záleželo, tak jsem poprosil kamaráda, který to tam fotil, aby mi k tomu poslal co nejvíc fotek a opravdu jsem a teď budu za zlého, nevěřil jsem svým očím, že taková socha může v roce 2010 ještě vzniknout. Fakt mě to polekalo. Jako respektuju, že asi hlavně teda mezi místními lidmi bylo hodně těch, kteří to brali vážně a kteří a bez ironie to teď samozřejmě říkám, po trojníčcích jako za času Národního divadla na to přispívali, tam ono to vzniklo z jakési sbírky a to je všechno úžasné a chvályhodné, ale prostě víte, takhle já to řeknu, ten Masaryk, jak všichni vědí, tak byl jeden z nejduchovnějších lidí, kteří tady za posledních 100 let žili a když se tedy někdo rozhodne, že mu udělá pomník, tak by to nějak to duchovnost mělo odrážet. A duchovnost se v podstatě asi nedá vyjádřit hyperrealismem, kde uděláte jezdeckou sochu, kde každá oprať a každý cvoček na té oprati a prostě lem na prezidentově čepici, kde všechno je prostě provedeno a je to jako živé, takhle se to dělávalo v Rusku v 19. Století a pak někdy u nás, ale už prostě ten sochařský vývoj má něco za sebou, existuje cosi jako socha Jaroslava Haška od Karla Nepraše na Žižkově, kde je jasně řečeno, kam se to sochařský, jo, ne, že by všichni museli kráčet jedním směrem, ale když se někdo rozhodne teda vykročit směrem 150 let zpět, tak by to mělo mít nějaký hlubší smysl a ten Masaryk, protože on nekráčel v čase zpět, ale on kráčel spíš dopředu, tak mně to opravdu ten smysl žádný nedává. Přišlo mi to, mně toho Masaryka tam přišlo strašně líto, protože on vůbec, jak víme, štěstí na ty pomníky tady nemá, oni jak z něho udělali toho tatíčka, tak ho uctívali tím tatíčkovským způsobem a ty ideje jim z toho utíkaly. Ale představte si, když o něm budete přemýšlet dýl než 5 minut, tak co vás všechno bude napadat a co tedy by ta socha mohla vyjádřit. Máme Rónovu sochu Franze Kafky na Starém Městě, která je úžasná duchovní, zároveň vtipná. Já nevím, jestli Róna by dokázal zacházet s Masarykem, ale ten Masaryk nabízí podobné mnohovrstevné složité zacházení, no, a teď tam někdo si začne dělat, já nechci toho pána snižovat, mu to muselo dát strašnou práci, ale prostě jako dělat v roce 2010 do detailu provedené opratě, to mně přijde jako neštěstí umělecké.

Zuzana BUREŠOVÁ, moderátorka
--------------------
Sám jste naznačil, že Masaryk má docela smůlu, jak se vám líbí T. G. Masaryk třeba na Hradčanském náměstí.

Pavel KOSATÍK, spisovatel, publicista
--------------------
Tak, zase tak člověk by neměl dělat posudky soch, které se mu líbí, nebo ne. Tak je to jedna z těch lepších samozřejmě, ale tak já pořád bych čekal, takhle chci říct, já sochy pro svůj život teda moc nepotřebuju, ale když už jsou a respektuju samozřejmě, že jsou, tak mám rád, když opravdu odrážejí co nejvíc té duchovní podstaty toho člověka. Vy jste zmínila Masaryka, ale kousek od něj před Černínským palácem stojí Edvard Beneš a to taky teda není šťastná záležitost. Každý, kdo tam chodí, už tím zmenšením, jakkoliv je to takový malý drobný pán a ještě mu tam občas lidi, když jdou kolem, tak mu pomažou ruce rudou barvou, jakoby krví, takže je to, ale říkám, teď tady nechci od boku a od stolu dávat letmé posudky jakýmsi sochám. Jenom mě prostě fascinuje, že asi celkově nikdo nedbá o to, aby ty sochy odpovídaly jakémusi současnému výtvarnému výrazu, že se na to nehledí.

Zuzana BUREŠOVÁ, moderátorka
--------------------
Možná, že teď v nějakém ateliéru vzniká nějaká socha, o které si třeba budeme povídat příště za pár let. Naše povídání ale už se chýlí k závěru. Naším hostem ve vysílání Českého rozhlasu 2 Praha byl spisovatel a publicista Pavel Kosatík, děkuju vám za návštěvu, přeji krásný den.

Pavel KOSATÍK, spisovatel, publicista
--------------------
Děkuju taky, na shledanou.

Zuzana BUREŠOVÁ, moderátorka
--------------------
Na shledanou, no, a tento rozhovor a jeho reprízu si můžete poslechnout dnes večer krátce po 23. hodině.


Autorizovaným dodavatelem doslovných elektronických přepisů pořadů Českého rozhlasu je NEWTON Media, s.r.o. Texty neprocházejí korekturou.