Jak to vidí Pavel Kosatík - 15.6.

Zuzana BUREŠOVÁ, moderátorka
--------------------
Je půl deváté. Tohle časové znamení je startovací čárou pro naše dopolední vysílání, konkrétně pro rubriku Jak to vidí. Dnes se budeme dívat na svět očima spisovatele a publicisty Pavla Kosatíka. Vítám vás tady, dobrý den.
Pavel KOSATÍK, spisovatel, publicista
--------------------
Dobrý den.
Zuzana BUREŠOVÁ, moderátorka
--------------------
Tak vždycky přemýšlíme, čím začneme, jestli těžkou politikou, anebo to něčím odlehčíme. A těsně před časovým znamením jste řekl: "Tak co, začneme tou sexuální osvětou?" A říkala jsem, no, lepší hned politikou. Ale dám na vás. Začneme sexuální výchovou a osvětou, protože to je dnešní téma vysílání Českého rozhlasu 2 Praha, kdy začít se sexuální výchovou, jestli se ve školách dobře učí. Vy máte dva malé kluky. Můžu se vás zeptat, už se vás zeptali na záležitosti, které se týkají sexu?
Pavel KOSATÍK, spisovatel, publicista
--------------------
No, už se ptají tam v té první třídě ve škole, tam to běží ďábelskou rychlostí, jak jsem zjistil a taky hlavně oni bez ptaní to řeší mezi sebou. Takže já někdy, když poslouchám ty jejich hovory ve vaně, tak opravdu žasnu. Já jsem si myslel, že to přijde o pár let později a teď jakoby s úsměvem to tady popisuji, ale nevím, jestli jsou to až takové důvody k radosti, ale jako zase, nějaké úsměvné věci tam jsou. Teď minulý víkend jsme byli na nějakém tenisovém kempu v Prostějově a oni tam zjistili, že mám v mobilu takovou tu malou kamerku, jak se do těch Nokií dává, a tak se začali filmovat. Nějak se stalo, že se přitom svlékli a začali si filmovat okamžitě a automaticky ty příslušné partie a v tom mobilu mi to uložili. Já jsem to tam pak večer našel. Říkal jsem si, kdyby mě nějaká policie prostě s tím chytila, takže mě okamžitě zavřou jako pedofila. Tak jsem to pak smazal, protože zas tolik mně to osobně... ale tak to asi není sexuální výchova. Oni, víte co je tam zvláštní, že to souvisí, tak může i s tou výchovou, ale souvisí. Ty děti docela záhy mluví strašně sprostě. Já jsem to začal komunikovat, mluvit o tom s jinými rodiči těch prvňáků a tak, jestli to čirou náhodou není jenom náš případ, a zdá se mi, že není, že je to obecný jev. Oni teda nevědí, co to znamená, já ty slova tady nebudu tlumočit, ale nevědí, co to znamená, takže se třeba domnívají, že to úplně nejhorší slovo je blbeček, tak to je dobře, že si to myslí takhle, ale jak to třeba vyřešíte, poněvadž, když to s nima začnete pitvat, tak tím samozřejmě na to upozorníte, stane z toho... V podstatě asi tam ničemu nejde zabránit. Oni mezi sebou se musejí bavit způsobem, který sami zvolí a já o tom většinou ani nebudu vědět, takže bych bojoval s větrnými mlýny, kdybych tomu čelil, ale fakt mě to děsí. Vím, že v tom slovníku to samozřejmě není, ale zároveň ten slovník odráží ten celkový stav, no a je to teda, je to hodně, hodně, hodně hrubá mouka to, co se tam povídá.
Zuzana BUREŠOVÁ, moderátorka
--------------------
Moje dcera, když šla do první třídy, tak jsem jí hned říkala: Až něčemu nebudeš rozumět ve škole, myslela jsem teda opravdu výuky, tak se na cokoliv zeptej, aby to nebyl nějaký problém. A hned druhý den přišla a teď mi vyjmenovala tři sprostá slova a ptala se na jejich významy, a to mě hrozně překvapilo. To školské prostředí je hrozně sprosté u těch dětí a vlastně ani učitelé nemají žádné páky, jak to změnit. Kdyby stála učitelka na chodbě a volala by na děti nemluvte sprostě, tak vůbec neobstojí. Je to asi tolerováno.
Pavel KOSATÍK, spisovatel, publicista
--------------------
No, ale já jsem vlastně teďka udělal chybu. Já jsem ztotožnil sprostá slova se sexualitou, a to je nesmysl. Tím jsem tomu...
Zuzana BUREŠOVÁ, moderátorka
--------------------
A už máme černý bodík.
Pavel KOSATÍK, spisovatel, publicista
--------------------
Jasně. Tu sexualitu, když oni se na to vyptávají, tak zase, co byste jim říkala. No, tak v tomhle věku to komunikujete přes tu lásku, že jo. Že teda říkáte, že se musejí mít rádi a že zbytek přijde sám. No, ono to tak jakoby i vlastně skoro je potom.
Zuzana BUREŠOVÁ, moderátorka
--------------------
Ono už by to mělo všechno začít v předškolní výchově ve školce. Setkali se třeba kluci s tím, že paní učitelka s nimi o tom mluvila?
Pavel KOSATÍK, spisovatel, publicista
--------------------
Trošku jo, ale to se mi zase zdálo přehnaný. Já už si to přesně nepamatuju, to už bylo někdy před rokem, tam se to rozebíralo, a to zase se mi zdálo, že do nich ty včeličky tlačily tak trošku násilím. No, nevím. Tam to asi, tohle bych bral jako rodičovskou odpovědnost prostě, no.
Zuzana BUREŠOVÁ, moderátorka
--------------------
Jenom k tomu tématu. Dneska v Kávě o čtvrté budeme mluvit o sexuální osvětě, o sexuální výchově, ona je připravená jakási důležitá brožura pro naše učitele, že by měli vést lepší dialog právě s těmi žáky a potom budou vzdělávat i vrstevníky, aby vysvětlovali třeba těm dětem co a jak. No, uvidíme. V Kávě o čtvrté se dozvíme víc. A teď už, pane Kosatíku, ta politika?
Pavel KOSATÍK, spisovatel, publicista
--------------------
Dobře.
Zuzana BUREŠOVÁ, moderátorka
--------------------
Tak vrhneme se na první téma. Naši politici chtějí mít dohodu o nové vládě, včetně personálního složení do 7. července. Jak byste hodnotil to tempo jejich vyjednávání?
Pavel KOSATÍK, spisovatel, publicista
--------------------
No, já to budu hodnotit samozřejmě naprosto laicky. Já nejsem žádný politický komentátor, ani v tom nejsem nijak zapojený. Jenom tak si v duchu to srovnávám s tempem, jaké nasadili v Anglii ve Velké Británii po volbách, když David Cameron, to bylo skoro v řádu hodin, najednou prostě se dohodli, že tedy labourista odstoupí, ještě ten samý den byl Cameron u královny a pak to s tou vládou prostě odsejpalo. To byl úžasný fofr. Tak ne, že by půvab té věci spočíval jenom v tom, stopky se politikům nemačkají, v rychlosti půvab není, ale když jsem poslouchal nějaké ty debaty teďka o víkendu v televizi, tak se mi zdálo, že už i ti noví politici, ty Věci veřejné, že tak už najíždějí na takový ten trošku klevetnický politický žargon a že takové... Víte, jako neříct vlastně nic tou větou, dohodli jsme se, že se dohodneme. No, ta stará Šrámkova věta jako pořád připomíná. Ale jako v té situaci, v jaké ten stát je, a v té krizi a tak dále, jako mně by přišlo úžasné, kdyby tam prostě nějaký chlap řekl, že to udělají okamžitě. Oni o tom tak jakoby žertují, tam padly nějaké špásovné věty, že se někam zavřou tak, jako když kardinálové volí papeže a nevylezou ven, dokud to nebude dohodnuto. No, tak zřejmě se to stane někdy toho 7. července, což teda zase je doba dlouhá. Já si myslím, že ty volby dopadly tak poměrně jednoduše, že by to mohla být téměř formalita a zase by to radostně vypovídalo o politické kultuře, o schopnosti se dohodnout, kdybychom viděli, že ty zámky do sebe zapadnou rychle. Ale tak asi jsou tam někteří z nich natolik nováčky v té politice, že se vůbec asi hledá ten komunikativní jazyk, aby když někdo řekne dům, tak aby ti druzí rozuměli, co tím slovem vlastně teda myslí. Tak zřejmě to jsou důvody těch odkladů, no.
Zuzana BUREŠOVÁ, moderátorka
--------------------
Není to třeba tím, že ty strany jsou tři, v Británii byly dvě, které se domluvily a také tím, že pro ty svoje reformy chtějí mít co nejširší podporu v Poslanecké sněmovně?
Pavel KOSATÍK, spisovatel, publicista
--------------------
Patrně jo. Tak je to jeden z důvodů, to máte pravdu, který uváděli. Znovu říkám, to není půvab v mačkání stopek zajisté. Jenom bych z těch jejich projevů, zdá se mi, že z Karla Schwarzenberga je to vidět, že on tam jako nechce ztratit ani vteřinu, ale u některých těch dalších se mi zdálo, že oni taky do té povídavosti se pokládají poměrně snadno.
Zuzana BUREŠOVÁ, moderátorka
--------------------
Dalším takovým sporným bodem, na kterém se musí domluvit, je třeba školné. Jaký je váš názor, měli by ho studenti na vysokých školách platit, nebo ne?
Pavel KOSATÍK, spisovatel, publicista
--------------------
No, na to je dobré mít razantní názor, ale ten názor by měl mít hodně promyšlené pozadí. Ten můj razantní názor je, že školné by mělo být, a že už dávno mělo být. Myslím, že jsem tady o tom i dokonce už před lety mluvil, poněvadž školství je přesně nebo škola, má-li za něco stát, tak je přesně ten případ, kde té školy vy si budete tím víc vážit, když budete vědět, že jste pro to maličko taky krvácela, že to prostě nebyla samozřejmost, kde se oni o vás přetahovali, kde vy jste předem věděla, že mají těch studentů málo a že vlastně u těch zkoušek vám to vždycky nakonec nějak dají, což je přesně případ mnoha nejenom soukromých, ale často i státních škol. Tak tohle to se musí změnit nejenom tím školným, ale i tím školným podstatně, no. A kromě toho teda, že to nějak tomu resortu taky prospěje, že se tam nějaký peníze zřejmě dostanou, tak já vidím tu podstatu v té psychologii toho, že ten člověk mladý už na začátku bude vědět, že teda něco za něco. A tím pádem to taky nebude zřejmě tolik flákat, čím dražší to bude, tak tím více ho to může nutit, aby něco dělal. A hlavně od té školy bude něco chtít. Nespokojí se prostě s průměrným kantorem, nespokojí se s lemplem, a bude prostě vyžadovat věci. Bude chtít za tu svou libru masa něco. No, takže to by se mi líbilo.
Zuzana BUREŠOVÁ, moderátorka
--------------------
Ještě jenom malý dodatek. Ono se uvažuje o tom, že za semestr by studenti platili 10 tisíc korun. Jenom zatím není shoda v tom, jestli by to měli platit v průběhu toho studia, nebo až když už budou mít svůj příjem. Co si o tom myslíte?
Pavel KOSATÍK, spisovatel, publicista
--------------------
Já na tohle názor nemám. To je spíš tak pro specialistu a na to mám názor jenom jakoby teda posluchačko-etický. Vymyslet to tak, aby zase to podpořilo ten jejich vztah k tomu. Jako 10 tisíc za semestr, to si na brigádě přece vydělá jakoby s prstem v nose, by řekl básník, takže to bych klidně nechal průběžně po sobotách a snad by to nebyla katastrofa. Ale to teď říkám jako laik. Možná, že to má nějaké háčky, o kterých já nemám ponětí.
Zuzana BUREŠOVÁ, moderátorka
--------------------
Do 7. července bychom se to mohli dozvědět. Důležitým postem ve vládě je ministerstvo kultury, ale možná, že si to někteří lidé nemyslí. Důležitá je i osobnost ministra nebo ministryně. Jak si myslíte, že právě na tento úřad pohlížejí naši politici?
Pavel KOSATÍK, spisovatel, publicista
--------------------
Já jsem v tomhle ohledu naprostým fundamentalistou. Já funkci ministra nebo ministryně kultury považuji za zcela klíčový úřad ve vládě. Taky jsem o tom tady možná i kdysi mluvil a raduji se, že je nás takových víc. Včera namátkou jsem našel v Lidovkách komentář, myslím, od Jiřího Peňáse, který velmi, velmi fundamentalisticky též na tohle téma se rozepsal. A začíná to trošku být téma, protože, že jo, ta kultura pořád se u nás vnímá jako aktivita volnočasová, to znamená přes den jsme u těch soustruhů, u počítačů, prostě pracujeme, vyděláváme na ten chleba. A večer, pokud nejsme zcela vyčerpáni, tak si odfrkneme někde v té volnočasové aktivitě, po práci legraci, zajdeme do toho divadla a tam v polospánku něco vnímáme. Ale to kultura není, to je prostě staré klišé. Je to dědictví toho starého režimu, kdy se to takhle podávalo a ze setrvačnosti se to podává dál. Ta kultura je prostě svět forem. Je to o tom, že nám komplikuje život, že se prostě musíme naučit spoustu věcí, aby ten život byl hezký. My bychom nemuseli jíst příborem, my bychom se najedli i bez příboru, ale s tím příborem kromě toho, že to tak nějak líp funguje, tak je to taky hezký prostě. Totéž platí, já nevím, pro tanec. Čím složitější, tím kulturnější a tím lepší. A platí to pro knížky, pro obrazy. Prostě, když přijdete na výstavu, tak nestačí jenom koukat, ale musíte se v tom taky vyznat, a to nejenom intelektuálsky jako mít předem přečteno a znát všechny doslovy a předmluvy. A u konceptualistického umění všechny ty výklady těch kunshistoriků, že jo, zase umění musí umět fungovat i bez toho, ale vy musíte rozumět těm souvislostem. Když prostě vidíte obraz z 19. století, tak někde vzadu v hlavně, v podvědomí by člověk měl cítit, co tomu předcházelo a že je to něčeho výsledek a něčeho naopak předzvěst a tak. A tady tahle ty orientace v tomhle všem, v těch obrovských sumách vědomostí to není samoúčelná věc, to není určené k exhibování někde, když se sejde parta, tak aby se řešilo, kdo je chytřejší, ale to nám právě dovoluje tu orientaci v tom světě, protože jako dobrou knížku si nepřečtete proto, abyste ukrátila si dlouhou chvíli, ale aby až třeba budete prožívat nějaký zajímavý vztah, tak na základě už zapomenuté, ale natrávené té četby, tak vy se můžete chovat. Nemyslím jako Ema Bovaryová třeba, ale s ohledem na ni. A ty věci v nás pochopitelně zůstávají způsobem, který je nepopsatelný, nedešifrovatelný, do toho nevědomí, jak říkávají psychologové, se nám to pěkně naskládá. No a čím víc té kultury v nás je, tak tím víc toho pak v tom duchovním životě můžeme řešit. A ten ministr kultury by se o tohle to měl starat nejenom tím, aby sháněl peníze, to samozřejmě taky, ten úkol toho jednoho procenta na kulturu, ten tady jaksi pořád visí ve vzduchu, je čím dál vzdálenější, jestli se nepletu, každý rok se nějaká setina promile zase ukrojí ve prospěch nějaké panelárny nebo tak, ale ten ministr musí právě proměnit to klima. To by měl být člověk, který podstatu své činnosti nebude vidět v tom, že bude do vlády nosit spousty vyhlášek a tam je prosadí, to taky, ale to by měl být hlavně chlap nebo žena komunikující ve vztahu k veřejnosti, měl by to být asi muž nebo žena typu charismatického, který by ty témata podával tak jako esejista nebo jako vypravěč, který by je dokázal strhnout. Ta vláda potřebuje někoho takového. Nemám na mysli takzvanou celebritu nebo showmana nebo nějakou trapnou figuru, která bude strhávat pozornost na sebe. Ale víte, navázat takový jako důvěrný kontakt s tou veřejností v téhle té kulturní oblasti. To si myslím, že jsme tady po listopadu neměli. Určitě to teda nedělal žádný z těch lidoveckých ministrů kultury. Obávám se, že ani Pavel Tigrid, který z nich v mých očích byl nejlepší, takže toto nestihnul, protože už to byl starší pán. On chtěl, ale myslím, že tohle to mu tolik už nevyšlo, takže ono se to stane, my se toho dožijeme. A bylo by dobrý, kdyby už to k tomu spělo. Těmihle těmi volbami, se kterými já jsem byl docela spokojen, tak vzniká určitá šance, že by se relativně rozumně i toto dalo řešit. Mimochodem, já opravdu po 20 letech jsem byl spokojen s výsledkem voleb. A teďka nemyslím, že konkrétně nějaké strany, ale jako tu tendenci v tom obsaženou, že teda lidem na tom záleželo to kroužkování, že se o tom mluvilo a hlavně, že ony všechny ty volby v 98, když přišel Zeman, pak Paroubek a tak, ony všechny ty volby vlastně zvyšovaly ten populismus v mých očích. Vlastně to pořád jakoby šlo dolů. A teď jsem téměř měl chuť naopak optimismu dějinnému podlehnout a ještě jsem trochu v jeho vleku než mi to někdo vytmaví z těch třeba vyjednavačů ve vládě, tak se mi zdálo, že se to opravdu odráží ode dna a že ta občanská společnost zařvala jako silný lev, no. Zatím to tak vypadá, tak kéž by to řvaní teda pokračovalo dál. Co vy myslíte?
Zuzana BUREŠOVÁ, moderátorka
--------------------
Tak vydržte ještě do toho 7. července.
Pavel KOSATÍK, spisovatel, publicista
--------------------
Já vydržím, určitě.
Zuzana BUREŠOVÁ, moderátorka
--------------------
Vydržte, protože sdílím vás optimismus. Ta naděje, která přišla, tak myslím, že ji cítí spousta lidí. Ale když jste mluvil o té postavě, o té osobnosti na post ministra nebo ministryně kultury, to jste ale nasadil vysokou laťku.
Pavel KOSATÍK, spisovatel, publicista
--------------------
No, to se musí.
Zuzana BUREŠOVÁ, moderátorka
--------------------
Musí být vysoká, ale kde takovou osobnost najít, která by chtěla překousnout to jednání ve vládě, jednat s politiky, protože ty vyměnit nemůžeme? Ta žena nebo muž by neměl být politikem, ale opravdu v jedné osobnosti autoritou pro ostatní. Jak takového člověka najít?
Pavel KOSATÍK, spisovatel, publicista
--------------------
Já vám ty jména nevysypu, to by se ani nehodilo, ale jako zkušenost nás učí, že se takový člověk vytvaruje velmi snadno sám, prostě ta situace ho... jako musí ho to napadnout, musí to chtít. A ta situace ho pak do toho dotlačí sama.
Zuzana BUREŠOVÁ, moderátorka
--------------------
Jak už jsme naznačili, oba jsme optimisty, ale také jste si všiml, že o tom postu ministryně nebo ministra kultury se vlastně téměř nemluví.
Pavel KOSATÍK, spisovatel, publicista
--------------------
To je tak vždycky. To je tak úplně nakonec a vlastně, že jo, vždycky se podělují ty klíčové resorty, tam oni se logicky snaží tedy dosadit do těch ekonomických resortů lidi, o kterých se má za to, že teda dokáží tu krizi nějak s tím pohnout. No a pak v rámci těch koaličních dohod zbyde ten zbytek, a to se osadí podle toho, na koho zatím nic lepšího nezbylo. No, takhle to teda bylo v minulých letech. Byla by katastrofa, kdyby opět to takhle bylo letos, tak proto tady povídám nedělejte to tak.
Zuzana BUREŠOVÁ, moderátorka
--------------------
Ono historicky vždycky to ministerstvo pod něco patřilo.
Pavel KOSATÍK, spisovatel, publicista
--------------------
No, myslíte za komunistů. No, Zdeněk Nejedlý to takhle, a nejenom teda on, to takhle zavedl, že to koedukovali se školstvím a s osvětou a tak dále. No, ale tak tehdy všechna ministerstva souvisela se vším. Snad jenom národní obrana byla samostatná a jinak se to tak všechno pospojovávalo. Oni tak měli tu potřebu každý rok něco měnit a přidávat a ubírat, takže...
Zuzana BUREŠOVÁ, moderátorka
--------------------
Ale i vlastně za První republiky, vždy to bylo ministerstvo školství a osvěty. Ale věřme, že ministerstvo kultury v dnešní době určitě, určitě nezanikne. Předminulou neděli, tedy 6. června, zemřely dvě významné osobnosti - Ladislav Smoljak, o tom už jsme hodně mluvili, ale zemřel také profesor Vladimír Nálevka, přední odborník na světové dějiny 20. století. Znali jste se osobně s panem profesorem?
Pavel KOSATÍK, spisovatel, publicista
--------------------
Znali jsme se. Já jsem si ho strašně považoval. Já jsem měl v životě asi tak čtyři nebo pět opravdu takových v mých očích historických učitelů nebo velkých mužů. Já nevím, někteří už umřeli, třeba Antonín Klimek, a je to, já nevím, Zbyněk Zeman nebo Karel Kaplan a byl to teda taky Vladimír Nálevka. On byl pro mě z trochu vzdálenějších oborů, protože on byl na tu světovou historii, tu českou, tu kterou znal taky do hloubky a která mě zajímá, tak to pro něho byla jakoby bokovka, což mě fascinovalo, že jeho bokovka je stejně intenzivní jako můj hlavní proud. Ale on byl úžasný encyklopedista. On vždycky, když mluvil, já nevím, na téma studené války nebo Nixona nebo jednou jsme dělali půlhodinový pořad o nad knihou Všichni prezidentovi muži, o té aféře Woodward - Bernstein, kdy toho Nixona odvolali v rámci aféry Watergate a byl to přímý přenos, on to sjel alla prima na začátku té půlhodiny on ty oči zavřel, na konci je otevřel a celou cestu mezi tím mluvil, že by se to fakt dalo tesat, a to jsem s ním zažil víckrát, vy asi taky, on takový byl, takže to je úžasná věc, když se někdo takhle podaří. Ale já v souvislosti s tou smrtí a vy jste zmínila pana Smoljaka, který umřel ve stejný den, tak já si vždycky, je to smutná okolnost, ale člověka vždycky napadne, jak ta společnost tím takzvaným truchlením, jak říkají psychologové, jak zachází, je to těžká věc to zažít, opravdu se s tou smrtí vyrovnat. Můžete o tom 2 dny kecat a nic neprožijete, protože jak tu smrt prožít, ono je to těžký. Je to prostě hraniční stav, už nesouvisí se životem. Všechny city jsou v něm obsaženy a jak ty city, ty nejhlubší, vyjádřit, to ten člověk nedělá každý den a tady je postaven před ten úkol a musíte to udělat, abyste se s tím člověkem teda rozloučila způsobem, který tomu náleží. No, tak zdálo se mi, že kolem hlavně tedy toho pana Smoljaka to nebylo špatný, teď jsem to nechtěl říct hloupě, ale že teda ta média to zvládla, i když zase jsem se setkal s takovou jako, ale já to nekritizuji, protože ti lidi to prožívali upřímně, ale s takovým jako strojeným truchlením. Zažil jsem v divadle, protože jsem ten týden minulý tam byl na nějakém představení, tak jsem zažil... bylo to nějak zadané představení před ním, předstoupil nějaký šéf těch lidí, kteří si to představení objednali a teď tam začal na to téma mluvit a teď začal jakoby děkovat do nebe a tak. A on to myslel dobře, ale víte, trošku husí kůži byste z toho měla. Jo, někdy se má radši mlčet na to téma. Čili já teď taky na to téma budu mlčet. Pak mě šokovalo, co bulvár z toho rozpoutal. Já ty noviny bulvární vídám vždycky jenom při takových zvláštnějších příležitostech a tam mě na to upozornil Zdeněk Svěrák, že vlastně ten Blesk se tím Smoljakem živil celý týden a že ti kameramani tam pořád parkovali kolem toho divadla a tak. A šokovalo mě, jak to pana Svěráka vzalo. A myslím si, že je to neobyčejná hanba od těch médií, když prostě pana Svěráka takovýhle musí... Já jsem si myslel, že to k nim nedošplíchne, ale ona je to taková masa, že to došplíchne samozřejmě, takže ty hnusárny se tam pochopitelně děly taky. Myslím si, že to udělali neobyčejně vkusně a obratně, že vlastně tu smrt zveřejnili, až když byla smrtí, a že prostě předtím v té nemocnici nelítali nějací blázni s kamerama mezi kapačkama a tak.
Zuzana BUREŠOVÁ, moderátorka
--------------------
To bylo velice dobře, protože se to nedostalo ven. Všichni blízcí a známí věděli, v jakém stavu pan Smoljak je a opravdu ho nechali v klidu zemřít. Ono mě také šokovalo, že právě jak jste mluvil o tom bulvárním deníku, tak na titulní stránce byla dokonce fotografie otevřená rakev, a to mě úplně šokovalo. To už jde úplně za hranici čehokoliv.
Pavel KOSATÍK, spisovatel, publicista
--------------------
No, jedině se tím nezabývat jako. I když to budeme kritizovat, tak tomu budeme dělat reklamu, takže...
Zuzana BUREŠOVÁ, moderátorka
--------------------
Takže uděláme tečku za tímto tématem.
Pavel KOSATÍK, spisovatel, publicista
--------------------
Udělejme velkou tečku.
Zuzana BUREŠOVÁ, moderátorka
--------------------
Se spisovatelem a publicistou Pavlem Kosatíkem hodnotíme události posledních dnů, a my si teď budeme povídat chvíli o vašem téměř ročním seriálu, který se jmenuje Česká inteligence. Tento seriál vychází v Respektu. Přiznám se, nic o něm nevím, takže kdybyste řekl a připomněl o jaký seriál jde.
Pavel KOSATÍK, spisovatel, publicista
--------------------
Já to připomenu, ale nemluvím tady o tom, abych si dělal reklamu. Spíš se mi zdá, že to souvisí s tím tématem, o kterém jsme mluvili před tím, to znamená s tím ministrem kultury a s tím, jak se teda vůbec v té kulturní politice angažovat. Seriál začal někdy loni na Velikonoce, takže je to o něco přes rok, teďka to bude asi 65. dílem končit. Mimo jiné, protože už nemůžu, už to píšu dlouho a už jsem z toho utahanej. A taky to teda došlo, ono to bylo, jsou to biografické portréty lidí, kteří neměli politickou moc, ale měli nebo usilovali o politický vliv. Čili, když řeknu, že to byly osudy lidí jako Václav Černý, Karel Kosík a tak, tak velmi rychle pochopíte, o co tam jde. Prostě o takovou tu složitou situaci vnitřní, kdy ten člověk, kterého jak současný pan prezident rád říká "nikdo nezvolil", tak přesto si troufne do toho veřejného života jít, a to nikoli ze zuřivé ambice nebo ctižádosti nějaké, ctižádostivého puzení být na očích veřejnosti, ale prostě proto, že má pocit, že to se má takhle dělat. A tam, jak říkám, je to teda taženo v čase od těch nejstarších, od vlastně zrodu novodobé české intelektuality, která podle mě souvisí s osamostatněním české univerzity, to znamená, začínalo to poměrně dávno, jistou generací Gaulla, Masaryka. Ale Masaryka ne jako prezidenta, ale jako myslitele a vždycky se tam řešila ta otázka, jak oni teda vlastně tu odpovědnost přijímali za to, že nebudou psát jenom ke kolegům vědcům, že jejich život se nebude odehrávat jenom na těch konferencích a v těch almanaších a tak, ale že udělají ten velmi riskantní krok přes ten rubikon, který je velice často pak taky znectil v očích těch vědců, Masaryk to je přesně ten případ, který, když to udělal, tak on se v té vědecké obci vlastně odepsal, poněvadž on to tak i deklaroval. On řekl, že chce mluvit k celýmu národu a že ten národ chce předělat a taky ho teda předělal potom. Ale to je teda Masarykův hodně vysoko zavěšený a dalo by se říct velmi specifický případ. U těch, u většiny těch dalších se to odehrávalo v trochu jednodušších podobách, ale cosi heroického tam bylo téměř vždycky, protože tohle je životní situace. Znovu popisuji ten přechod z toho oborového bezpečí do toho světa vlastně politiky. To je nepolitická politika, ten termín je zatížen mnoha významy. Řada lidí ho vnímá jenom negativně, ale jako ta nepolitická politika je možná nejdůležitější část politiky, protože to je ta, která se týká vás a mě a všech, kteří teda nejsme členy žádné strany a nechceme být poslanci, ale přitom nám na tom všem záleží a cítíme za to odpovědnost. No, takže já jsem teď zvědav, teď si to celý přečtu po tom roce, zjistím, jestli to drží pohromadě nebo ne. Když to držet pohromadě nebude, tak budu muset nějak vymyslet co s tím. A byl bych rád, kdyby z toho byla knížka, která toto nějak prostě sepne a která tenhle problém pořeší. A zase, když budu za toho optimistu, když to slovo tady z vašich i mých úst už dneska padlo, tak bych byl rád, když si to člověk přečte, tak aby ne že půjde někam kandidovat, to ne, ale že prostě zjistí, že 65 mužů a žen to takhle udělalo, strašně při tom trpěli, poněvadž mluvíme o nacismu, komunistickým režimu a tak dál, takže těch kriminálů, poprav, to je tam každý druhý příběh, ale to tak prostě je nebo bylo, bejvávalo. No a prostě zjistí, když se teda jde do tvrdé hry ve stylu něco za něco, takže si to pak, že to má aspoň tu výhodu, že si to pak lidi 100 let pamatují.
Zuzana BUREŠOVÁ, moderátorka
--------------------
O té knížce, ale zároveň o té další knížce Čas snění si můžeme se spisovatelem a publicistou Pavlem Kosatíkem něco víc říct zase příště při našem dalším setkání. Náš čas už pomaličku se nachýlil. Jsem ráda, že jste přišel sem do studia. Začali jsme povídáním o sexu a končíme ho vlastně optimismem.
Pavel KOSATÍK, spisovatel, publicista
--------------------
Tak to dobře dopadlo.
Zuzana BUREŠOVÁ, moderátorka
--------------------
Tak to má být. Děkuji za návštěvu ve studiu. Hezký den a na slyšenou.
Pavel KOSATÍK, spisovatel, publicista
--------------------
Děkuji. Na shledanou.