Jak to vidí Jaroslav Maxmilián Kašparů - 3.11.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Krásný dobrý den. Zita Senková vám přeje co nejpříjemnější dopoledne. A začíná, jak už víte, v osm třicet Host do domu, náš pravidelný dopolední blok od půl deváté do pravého poledne, kterým vás dnes budu provázet já. No a na telefonu bych měla přivítat prvního hosta dopoledne v naší první půlhodince Jak to vidí a hostem je dětský psychiatr, teolog a spisovatel pan Maxmilián Kašparů. Dobrý den.

Maxmilián KAŠPARŮ, psychiatr, teolog, spisovatel
--------------------
Dobré dopoledne přeji vám všem.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Tak, začíná naše první půlhodinka Jak to vidí a já si budu právě povídat s panem Kašparů. Řekla bych, že v tom dnešním Jak to vidí se trošku zklidníme, pozastavíme v tom každodenním shonu. My jsme si včera připomínali Památku zesnulých, jeden z nejstarších křesťanských svátků. Kořeny tohoto svátku sahají až, tuším, do 10. století. Svátek lidově známý jako dušičky. Takovéto dušičkové období, pane Kašparů, nejspíš mi dáte za pravdu, je to takovéto pozastavení v tom každodenním shonu?

Maxmilián KAŠPARŮ, psychiatr, teolog, spisovatel
--------------------
Dušičkové počasí vlastně už symbolizuje samo o sobě i dneska je to takový uplakáno, je takový smutný čas. A vlastně odchod člověka z rodiny, ze života je také něčím smutný, ať už z našeho života odejde nějakým, nějaký /nesrozumitelné/, na který jsme byli léta, léta zvyklí, tak nejednou něco ztrácíme a my celý život ztrácíme. Sice na jedné straně získáváme, ale na druhé také život je plný ztrát a tou nejbolestnější ztrátou je ztráta blízkého člověka. Toho, koho jsme milovali, kdo nám eventuálně dal život, někdo z našich rodičů. A právě toto období, a máte pravdu, slaví se od 10. století křesťanský svátek, před tím se ale také slavily svátky, které se týkaly smrti. Už samotní Keltové před tím, ještě před 10. stoletím slavili svým způsobem, ta keltská kultura po dobu celých tisíc let, slavila svým způsobem Památku zesnulých. Ono se to dneska vrací. Dneska se ta keltská ne zcela oslava, ale ten halloween, který je záležitostí anglo-americkou, tak se dostává i k nám do Evropy, protože křesťanství v Evropě mizí, tak do tohoto oprázdněného prostoru se dostává třeba tento svátek, který se také propaguje a někteří si ho spojují právě se svátkem zesnulých. Čili každá kultura a myslím si, že není na světě kultura a už vůbec nějaké náboženství, které by se smrtí nezaobíralo, neslavilo, buďto pohřeb jako samotný akt pohřbívání zemřelého, anebo i ostatní náboženství, která známe kdekoliv na světě, vždycky s tou smrtí měly cosi společného a byla pro ně otazníkem, byla pro ně záhadou, byla pro ně i symbolem. Proto také v různých kulturách je smrt spojována. U nás v Čechách jsme zvyklí na černou barvu, ale naopak smutek v Indii vyjadřují barvou bílou, takže vidíme ty rozdíly, které tady jsou, ale jedno to má společné - smrt, odchod lidí z našeho společenství a smutek, který po nich zůstává a v tomto období dušičkovém dvojnásob.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Vy už jste to, pane Kašparů, také zmínil mimo jiné, že vlastně to období momentální, vlastně začátek listopadu, to dušičkové období, víkend, pondělí i ten dnešní den, jako kdyby i ta příroda prostě korespondovala s tím časem, listí najednou opadalo, přichází možná i taková ta doba depresí, je tma, ponuro, ono se blíží ostatně i konec církevního i kalendářního roku.

Maxmilián KAŠPARŮ, psychiatr, teolog, spisovatel
--------------------
Ano, všechno má svůj konec, a to, co končí, tak člověk si to uvědomuje, ale uvědomme si ještě jednu věc, že na své cestě životem nejdeme sami. Smrt totiž nepřichází na konci života k nám, ale ona nás doprovází od našeho početí dennodenně. Denně máme tohoto souputníka s sebou. Ta smrt jde prostě vedle nás a my nikdy nevíme, ani ten den, ani tu hodinu, kdy spadne taška ze střechy a zrovna na naši hlavu, kdy nám nedá přednost řidič z vedlejší silnice, kdy prostě se ten náš souputník stane hlavním hybatelem toho okamžiku, ve kterém my umíráme. Spousta lidí se skutečně domnívám, že život je cosi na konci našeho života, ale ono tomu tak není. Tu smrt máme stále vedle sebe. Protože na to zapomínáme, tak také jedno české přísloví říká, zapomněl jsem na to jako na smrt. Ale na smrt bychom neměli zapomínat. Myslím, že to byl filozof Heidecker, který říkal, že člověk, který není vyrovnán s otázku své smrti, není vyrovnán potažmo ani s otázkou své lidské existence, ale to je spíše otázka na filozofický rozbor. Ona ta smrt se nám připomíná každý den pojmem strach, protože pramenem každého strachu je vědomí konečnosti člověka, protože právě na konci nás čeká to, v čem jsme si všichni rovni naprosto, a to je smrt.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Povídáme si v dnešním Jak to vidí na téma, které se prolíná celým naším životem, řekněme, život a smrt. Hostem dnešního Jak to vidí je dětský psychiatr, teolog i spisovatel Maxmilián Kašparů. A já připomínám, že pořad Jak to vidíte vysíláme vždy od pondělí do pátku v době od půl deváté v premiéře a po třiadvacáté hodině jeho reprízu. Přepis pořadu i zvukovou podobu najdete na webu Českého rozhlasu 2 Praha na adrese www.rozhlas.cz/praha.
Posloucháte Český rozhlas 2 Praha, posloucháte dopolední vysílání Hosta do domu a v něm první půlhodinku povídání. Hostem dnešního Jak to vidí je psychiatr, teolog a spisovatel pan Maxmilián Kašparů, se kterým si povídáme prostřednictvím radiomostu na trase Praha - Jihlava. A ještě připomenu naše webové stránky www.rozhlas.cz/praha, kde můžete sledovat naše vysílání jak v přímém přenosu, no a také na našem webu najdete řadu zajímavých informací, i přepis Jak to vidí, pořadu půlhodinky Hosta do domu. Pane Kašparů, tím dnešním povídáním se prolíná téma život a smrt. My jsme začali povídání právě o tom momentálním období, dušičkovém období, které jsme si připomínali zejména včera. Jak už jste řekl, smrt patří k životu, vlastně nás provází už od samotného našeho zrození. Možná je na místě otázka, zda i samotná smrt má, respektive, jaký má smysl pro ten život? Vy už jste to naznačil, možná je zajímavé ještě to rozebrat.

Maxmilián KAŠPARŮ, psychiatr, teolog, spisovatel
--------------------
Ona je otázka, do kterého místa si člověk, do kterého časového místa, do kterého časového období si člověk smrt položí. Pokud smrt chápeme jako záležitost za hřbitovní zdí, tak to náš život může vést k tomu, že si můžeme žít jak chceme, dělat si co chceme, protože koneckonců smrtí to všecko skončí, pak už není nic a já tedy nejsem před nikým a před ničím odpovědný. To, že bych měl být odpovědný před svými dětmi, před společností, před veškerým lidstvem, tak to zase přece jenom není tak důležité, protože oni taky zemřou a s nimi zemřou i ty negativní vzpomínky na mě. Takže pokud takto dáme smrt za hřbitovní zeď, pak to mění náš život k tomu, že můžeme být sobci. Pokud ovšem smrt patří do našeho života před onu hřbitovní zeď, tak pak to také je výzvou k našemu životu. Totiž, že máme odpovědnost vůči té smrti, odpovědnost vůči tomu konci života a tím pádem vůči životu jako takovému a současně vůči živým, kteří tady jsou. Čili toto je poměrně důležitá záležitost. Pokud ta hřbitovní zeď má šířku, já nevím, dvaceti, třiceti centimetrů, tak tento rozdíl skutečně dává obsah našemu současnému životu, to je první věc. Za druhé, v naší přítomnosti je jistá jenom minulost a v naší budoucnosti je jistá jenom smrt. A jestliže dneska lidé chodí na hřbitov, tak si vlastně připomínají svoji minulost, protože v tom hrobě leží ti, kteří jsou naší minulostí a bez jejichž minulosti by nebyla naše přítomnost. Proto se mi líbí nápis, co jsme my, byli jste i vy. A co jste vy, byli jsme i my. Čili já už jsem to teď trošku popletl, ale znamená to, že člověk, který je v hrobě, říká nám živým, že my takto skončíme, neboť i oni byli takoví jako jsme my, a to je vlastně ona minulost, čili jestliže chodí člověk na hřbitov, tak se kloní poklonit své minulosti. Já jsem se nedávno ptal dvou nebo tří lidí, jestli ví, proč se dává na ten hrob květina a svíce. A oni dva mi řekli, že neví, že se to prostě tak dělá, že to je tradice, je to hezká tradice a ten jeden mi řekl, že v tom vidí nějaké symboly, ale neví jaké. A ty symboly tady jsou vůči těm mrtvým. Je to květina a svícen. Květina je symbol vděčnosti a úcty. Jestliže někomu dáme květinu, tak mu tím projevujeme náklonnost, lásku a úctu. Proto se dává na hrob květina. A svíce se tam zapaluje proto, protože oheň je zase symbolem života.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Věčný život.

Maxmilián KAŠPARŮ, psychiatr, teolog, spisovatel
--------------------
Věčný život ono světlo Kristovo, "luxperpetua" věčný život, věčné světlo, ale současně tam, kde je oheň, tak tam je také světlo, je tam také teplo a je tam také energie. A tyhle ty tři věci jsou právě symbolizovány svící.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Mimochodem, já jsem si klikla na e-mail, kde už přišlo pár reakcí na naše povídání a paní posluchačka tady zareagovala na tu vlastně poslední vaší větu, jestli si tu vděčnost a úctu víc ji lidé neměli projevovat živým. Možná dobrá připomínka.

Maxmilián KAŠPARŮ, psychiatr, teolog, spisovatel
--------------------
Ano, člověk by měl úctu dávat živým. Jistě, že by děti měly nosit květiny maminkám třeba do nemocnice, když jsou nemocné a ne to dohánět potom až po smrti. Já s tou posluchačkou souhlasím. Ona totiž spousta lidí, která klade květiny na hrob, je tam neklade ani kvůli těm mrtvým, ona je tam neklade ani kvůli sobě, ale ona je tam klade kvůli okolí. To je někdy na hřbitovech jsou přímo soutěže, kdo bude mít jak na dušičky okrášlený hrob, ale jestliže skutečně člověk věří, že není smrt tečkou, ale že smrt je dvojtečkou, a to je rozdíl. Jestliže za život dám tečku, tak je konec, jestliže za život dám dvojtečku, tak je to věta bez konce znovu otevřená. Pak mohu ve smrti, která nám cosi symbolizuje, dát ten dárek na hrob i tomu mrtvému, neboť já tímto symbolem projevuji také nějaký symbol. Čili pokud budu uvažovat čistě materialisticky, tak na ten hřbitov nepůjdu nikdy. Budu-li uvažovat čistě materialisticky, tak ani pohřeb svým příbuzným neudělám. Ale pokud uvažuji trošku v nadhodnotě v nějaké dimenzi, která má určitou spiritualitu a životní filozofii, pak na ten hřbitov půjdu a i když už jsou v hrobě jenom kosti, přece jenom projevím té minulosti určitou radost a vděk v přítomnosti, takže s tou posluchačkou bych souhlasil jenom v té první polovině.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Ano, pane Kašparů, vy jako mimo jiné i teolog se setkáváme právě i s touto, řekněme, smrtelností, která patří k přirozenosti člověka nechci říct denně, ale velmi často. Sám jste mi říkal, že se v poslední době ale setkáváte s velkou neúctou právě, co se týče smrti.

Maxmilián KAŠPARŮ, psychiatr, teolog, spisovatel
--------------------
Já se setkávám na pohřbech, protože také pohřbívám jako katolický duchovní, a setkávám se vlastně s tím, že si současný člověk s tou smrtí neví nějak rady. Současník je rozpačitý nad smrtí a současně vidím s těmito rozpaky, které jsou na pohřbech, na hřbitovech vidím také určitý zjednodušení a až to tak těžké zjednodušení té smrti, že statisticky, jak jsem nedávno četl, roste i počet rodin, ve kterých se pohřby vůbec nedělají. Ono by se mohlo říct, že lidé na to buď nemají peníze, anebo že to těm mrtvým stejně nepomůže, jestli mu ten pohřeb udělá hezký nebo mu udělá obyčejný nebo mu neudělá žádný, protože ten mrtvý už o tom nemá ponětí, ale přece jenom se stává i to, že rodiny se nehlásí ke svým nebožtíkům. Oni se hlásí k jejich majetku, který po nich zůstal, a to někdy tak vehementně, že jsou z toho obrovské spory u soudu. Ale k tělu toho zemřelého už se prostě nehlásí a teď je problém. Kdo pohřbí toho dotyčného člověka? Nakonec to zbyde na tu obec, ve které on byl trvale hlášen, nebo ti lidé nechají skutečně jako příbuzný spálit, udělat kremaci tomu svému zemřelému, ale pak si ten popel vůbec nevyzvednou, tu urnu tam nechají, nehlásí se k tomu, protože to znovu stojí peníze a co tedy s tím popelem po těch mrtvých, které si nikdo z rodiny nevyzvedl, aniž by jim udělal minimální pohřeb někde v urnovém háji nebo rozptyl, což není tak drahá záležitost. Je to prostě známka neúcty ne k tělu, hmotě, která leží v té rakvi, ale vůbec je to neúcta k oné minulosti, kterou nám symbolizuje ten mrtvý člověk. Tento počet tady narůstá. Já jsem v nějakém časopise, dokonce tam byla čísla, já si je nepamatuji, ale pomalu to narůstá a potom ta krematoria se musí nějakým způsobem zbavovat toho popela po zesnulých a je s tím dalším problém. Čili lidé potom zas nemají kam jít na ten hrob, nemají někdy možná ani pozitivní vzpomínky na toho člověka a přesto to všechno je součástí naší minulosti. Člověk není člověkem jenom od narození do posledního vydechnutí, ale naší současné lidské existence i z toho teologického hlediska se týká generace před námi, ale i naše odpovědnost za generace budoucí.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
A čím si pane, Kašparů, vysvětluje právě projevy této neúcty, jak jste je popsal?

Maxmilián KAŠPARŮ, psychiatr, teolog, spisovatel
--------------------
Tak já celkově vidím neúctu k životu. Já vím neúctu k životu od samého početí, já se tady setkávám s neúctou k lidem ze strany zaměstnavatelů, vidím neúctu mladých vůči starým, vidím tady neúctu k přírodě. Jenom vezměme si, kolik je zničených vandaly pobouraných hrobů, že jo, je to vůbec neúcta k tradici. Celkově jakoby ta neúcta k tomu, co dříve bylo tabu, tak to se ztrácí. A samozřejmě, jestliže nemám úctu k člověku za jeho života, tak položme si otázku, proč bych měl k němu mít úctu po jeho smrti, když tam je to ještě méně než to, co to bylo za živa.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Vy už jste zmínil slovo tabu. Řekla bych, že i právě téma, o kterém dnes hovoříme, a to je smrt, je hodně tabuizováno. Není to možná částečně také dáno určitým strachem ze smrti, možná bychom se mohli právě u toho strachu, vy už jste to nakousl před chviličkou, chviličku zastavit, protože strach máme z různých věcí, situací i lidí? Určitě známe různé druhy strachu.

Maxmilián KAŠPARŮ, psychiatr, teolog, spisovatel
--------------------
Ano, teď bych přešel z té oblasti filozoficko-teologické do té oblasti psychiatrické. Se strachem se v ordinaci jako lékař psychiatr setkávám poměrně často. Řekl bych, že deprese, úzkost a strach jsou takové nejčastější tři příčiny, proč lidé vůbec chodí všeobecně k psychiatrům. Ten strach laicky, teď se o to pokusím, bych rozdělil do tří kategorií. Strach, který je nám dán už od narození, je strachem, který je svým způsobem život zachraňují. Je to ten pud sebezáchovy. Jistě, že nepůjdu po provaze mezi dvěma mrakodrapy, protože mám strach, že bych přišel o život, že právě onen souputník smrt by po mě sáhla v tu minutu, kdybych vstoupil na provoz. Stejně tak nebudu opravovat nějaký elektrospotřebič pod proudem, protože znovu mám strach. Tak tento strach bych bral jako pozitivní. On je totiž vázán na konkrétní věc. Pak ale existují strachy, které lidé nazývají strachem a přichází ke mně jako k lékaři s tím, že, pane doktore, já se bojím, já mám strach. A já se vždycky zeptám, čeho. A jestliže ten pacient neví, čeho se bojí, on odpoví, no, já se pořád bojím a já nevím čeho, tak to je druhá kategorie strachu, které říkáme úzkost. A tato úzkost je léčitelná, máme na to už jak psychoterapeutické možnosti, tak na to máme i psychofarmaka a s tou úzkostí je možné pracovat a zbavovat se jí, ale v souvislosti se smrtí se také týká. Lidé často mají strach zase z nemocí a vážná nemoc je předsíň smrti. A pak je třetí kategorie strachu, a to jsou takzvané fóbie. Lidé mají strach z toho, z čeho ti ostatní strach nemají, například přejít most, vstoupit do metra, vstoupit do výtahu, jít po prostranství.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Různé fobie, to známe.

Maxmilián KAŠPARŮ, psychiatr, teolog, spisovatel
--------------------
To jsou fobie, takže máme strachy, úzkosti a fobie. Pouze ta první kategorie je to, co je člověku přirozené, a to je do nás vloženo jako do lidstva a s tím nedá nic dělat. Ale s tou druhou a třetí kategorií s tou se pracovat dá a dá se léčit.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
A to jsou pak vlastně vaši pacienti v tomto případě. Mimochodem, ono ten čas tak hrozně utíká nejenom v našem vysílání, ale i v tom kalendáři. Pokud se nepletu, tak vy máte kolem 5. až 6. prosince plné ordinace, protože slavíme Mikuláše a ono pro ty malé děti je to, nebo může být nesmírně stresující, je to tak?

Maxmilián KAŠPARŮ, psychiatr, teolog, spisovatel
--------------------
Ano, já už jsem se o tom několikrát vyjadřoval i v časopisech a novinách, aby rodiče, pokud chtějí dětem zprostředkovat tento "zážitek", tak aby se drželi dvou zásad. První zásada je ta, že toho Mikuláše, lépe toho čerta vůbec ne, by měl dělat někdo z rodiny, buď tatínek, maminka nebo starší sourozenec, aby měl soucítění s tím malým dítětem a aby ho nestrašil, aby ho spíše překvapil. Ten Mikuláš by měl být překvapením a nikoliv cílem nějakého strachu. Často ti lidé říkají, počkej, přijde Mikuláš s čertama, jak nebudeš poslouchat, tak on si tě vezme a tak dále, čili pozor, toto není výchovný prostředek. Mikuláš není výchovný prostředek, Mikuláš má být radostné překvapení pro dítě, tak to je první zásada, někdo z rodiny. A za druhé, pokud jsou děti bázlivé, tak by ten Mikuláš měl být za okny na chodníku a maminka by měla jenom odclonit záclonu a říci, podívejte se, venku chodí Mikuláš a čert a něco ti nadělili do té boty, kterou jsme nechali přede dveřmi. Já si teď vzpomínám na Chestertona, anglického spisovatele a novináře, totiž v Anglii mají vždycky na Mikuláše ten zvyk, že si dají botu před dveře nebo za okno a ráno jsou v ní bonbony, které tam ten Mikuláš nadělil. A Chesterton v jedné své povídce říkává: "Jednou za rok děkujeme Mikuláši, že máme v botě bonbony. Měli bysme každý den děkovat Pánu Bohu, že tam do těch bot strkáme své zdravé nohy."

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Tak já myslím krásná tečka za dnešním povídáním s psychologem, psychiatrem a teologem panem Maxmiliánem Kašparů. Možná bych ještě na závěr tady jenom zacitovala z e-mailu od paní posluchačky, který už jsem říkala, že asi ty symboly vděčnosti a úcty by nás mohly provázet především za toho života. Nejspíš mi dáte za pravdu?

Maxmilián KAŠPARŮ, psychiatr, teolog, spisovatel
--------------------
Ano, měli bychom to udělat, a to co nejdřív. Člověk by se neměl stále ohlížet a jsou takové typy lidí, pouze do své minulosti, ale i do své přítomnosti a možná by bylo více pro tu současnost udělat, aby po nás, až my zemřeme, ti lidé, kterým jsme udělali za živa dobro, aby oni nám přinesli něco na ten náš hrob z vděčnosti, že jsme za jejich života jim projevili lásku.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Řekl spisovatel, psychiatr a duchovní Maxmilián Kašparů, host dnešního Jak to vidí. Připomínám, že dnešní pořad, jeho zvukovou podobu i přepis najdete na webu Českého rozhlasu 2 Praha www.rozhlas.cz/praha. Pane Kašparů, krásný den vám přeji a opět na slyšenou.

Maxmilián KAŠPARŮ, psychiatr, teolog, spisovatel
--------------------
Přeji vám všechno dobré.