Jak to vidí Eduard Stehlík - 6. března

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Dobrý den. U poslechu Jak to vidí vás vítá Zita Senková. Dnes je naším hostem podplukovník Eduard Stehlík, vojenský historik a spisovatel z Vojenského historického ústavu v Praze. Dobrý den.
Eduard STEHLÍK, vojenský historik, spisovatel, Vojenský historický ústav v Praze
--------------------
Hezké ráno.
Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Pražské ústřední vojenské nemocnici bylo nedávno otevřeno nově zrekonstruované oddělení domu pro válečné veterány. Domov a péči tam nalezne 38 veteránů 2. světové války. Nicméně v naší zemi ministerstvo obrany registruje 1800 veteránů 2. světové války a zhruba 17 tisíc takzvaných novodobých válečných veteránů. Také jim bude kromě státu pomáhat i nevládní organizace nadační fond REGI Base. To jsou pozitivní zprávy, dobré zprávy, konečně.
Eduard STEHLÍK, vojenský historik, spisovatel, Vojenský historický ústav v Praze
--------------------
Řekla jste správně konečně. Já jsem hrozně moc rád, že tyhle informace se konečně objevují a nejenom informace, ale hlavně, že dochází k těm konkrétním krokům, protože my jsme měli a bohužel se domnívám, že ještě stále máme velké rezervy v péči o veterány. Vůbec tady nechci hovořit o 90. letech, která byla tristní zejména ve vztahu k druhoválečným veteránům, kde celá řada hrdinů, kteří se dožili změny politických poměrů v Československu, se nedožili toho, aby se někdo o ně slušně postaral a nebo, aby jim aspoň nějakým způsobem vzdal hold za to, co vlastně pro tuhle tu republiku odvedli a co udělali. Teďka se to začíná postupně měnit a ale myslím si, že stále ještě máme daleko ke standardům, jaké jsou běžné v jiných demokratických zemích světa.
Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Jak to funguje například, pane podplukovníku, konkrétně v zemích Severoatlantické aliance? Možná asi i Amerika v tomto směru je nedostižitelná.
Eduard STEHLÍK, vojenský historik, spisovatel, Vojenský historický ústav v Praze
--------------------
Amerika je ideál, předpokládám, že si každý dovede představit, že přes ty určité problémy, které v současné době má z hlediska krize, tak je to pořád světová velmoc, která má, disponuje obrovskými finančními zdroji, ale která si svých veteránů váží. Váží si jich, protože ten stát je zvyklý na to, že válčil při různých příležitostech prakticky nepřetržitě od druhé světové války a je, řídí se takovým základním pravidlem, které bychom si měli připomínat i my tady u nás. Jestliže voják jede někam do zahraničí a nebo vykonává někde své úkoly, tak ho tam vysílá ten stát, on tam ten stát reprezentuje a za ten stát bojuje, nebo tam vykonává nějaké úkoly, které, a slouží té zemi. A to znamená, pokud v souvislosti s tím utrpí zranění, přijde o život, nebo má opravdu nějaké velice vážné zdravotní problémy, tak je to právě ten stát, kterému on sloužil, kdo by se o toho člověka měl postarat a to je ve Spojených státech naprostou samozřejmostí. Tam existuje vlastně Úřad pro veterány, který má pravomoci na úrovni ministerstva, v jeho čele, jistě ne náhodou, stojí generál, který sám je válečným invalidou, přišel o část nohy ve válce ve Vietnamu a který opravdu, ať ten přístup tam je diametrálně odlišný, je to z hlediska, říkám, sociálního zabezpečení, z hlediska péče vlastně o ty veterány. My se k tomu začínáme přibližovat ale bohužel je to často vykoupeno velice bolestnými osobními zkušenostmi lidí, kteří v těch posledních letech, a teďka hovořím o těch novodobých veteránech, přišli o zdraví a jsou často doživotně upoutáni na kolečkové křeslo, nebo přišli o ruce, nohy. A armáda první, co udělala, což jim určitě psychicky nepomohlo, protože najednou nesplňovali zdravotní podmínky k vykonávání vojenské služby, tak je z té armády propustila. Což pro člověka, který je hrdý na tu uniformu, je hrdý na armádu, to bylo řešení, které já považuji za mimořádně necitlivé. To, že se to někde zpětně snažilo narovnat, jako je to případ pana kapitána Chudého, který přišel o ruku a nohu v Afghánistánu a který může fungovat v rámci armády jako instruktor, to je věc druhá, ale nicméně z té uniformy byl svlečen a že mu ji jeho nadřízení dovolují nosit, je víceméně záležitostí jejich, řekněme, benevolence. Přitom je to nositel nejvyššího resortního vyznamenání Kříže obrany státu. Případ, vy jste zmiňovala onu REGI Base, REGI Base, Base ze slova základna a REGI je přezdívka vynikajícího českého vojáka Jiřího Šamse, nadpraporčíka, který byl velice těžce zraněn při útoku sebevražedného atentátníka 18. března 2008 v Gdešku v Afghánistánu, který se ocitl na kolečkovém křesle a v současné době jeho kamarádi usilují o to, aby byl operován ve Spojených státech na stejné klinice, kde byla vlastně zachráněna zázračně senátorka Giffordsová po onom atentátu a kdy potřeboval kolečkové křeslo bezprostředně po svém těžkém úrazu, nebo těžkém zranění, ne úrazu, těžkém zranění a aby ho dostal, tak bylo zapotřebí, aby prošel nějakými zdravotními testy a podobně, ale na ty zdravotní testy on jako nemohoucí se potřeboval dostat na tom křesle, ale nikdo to nebyl schopen pochopit.
Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
To už asi je opravdu bez komentáře. Respektive spíše s komentářem, zda se v tomto kontextu možná uvažuje o změně zákona? Tuším 170.
Eduard STEHLÍK, vojenský historik, spisovatel, Vojenský historický ústav v Praze
--------------------
Já se domnívám, že celá řada věcí by se dala udělat i beze změn zákona, jenom prostým lidským přístupem, určitou empatií, vcítění se do postavení těch lidí, aby to bylo, jak nás vždycky na vojně učívali, abysme k těm lidem přistupovali a snažili se, jak to tak říká se, že kdo chce problémy řešit, tak hledá způsoby a kdo je nechce řešit, tak hledá důvody. Takže snažit se najít tu cestu, ale tím říkám, že neříkám, že armáda přistupovala necitlivě, byla celá řada lidí v armádě, ať už lékaři z Vojenské nemocnice ve Střešovicích, nebo i řada jiných i vysokých představitelů resortu, kteří se snažili třeba ten případ pana, pardon, ne pana, nadpraporčíka Jiřího Šamse řešit. A vycházeli nějakým způsobem vstříc, ale tam v některých případech ty předpisy jim to nedovolovaly. Já doufám, že teďka je tady snaha pomoci a že se konečně dostaneme někam dál a je potřeba říci, že, jestliže jsme hovořili o válečných veteránech a o těch starých i nových veteránech, tak nesmíme zapomenout kromě těch vojenských na veterány policie, protože to se vztahuje ...
Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Taky hasiče.
Eduard STEHLÍK, vojenský historik, spisovatel, Vojenský historický ústav v Praze
--------------------
... a hasiči, protože takhle víceméně současný zákon o válečných veteránech uvádí, že válečným veteránem je každý, kdo vlastně se pohyboval alespoň 30 dní v místech válečného konfliktu, kdo tam byl nasazen. To znamená, dokonce zákon pamatuje i na to, že by ten válečný konflikt mohl skončit dříve než po těch 30 dnech, to znamená i v takovém případě může být přiznán charakter válečného veterána tomu člověku. Takže se to týká nejenom příslušníků armády, ale v tohle případě i příslušníků Policie České republiky, protože například příslušníci Útvaru rychlého nasazení Policie České republiky jsou, vykonávají svoji službu často ve velice náročných podmínkách, na ambasádách v Iráku, na v Pákistánu a byli nasazeni například v Nigérii, nebo v Afghánistánu. Takže máme válečné veterány i mezi policisty.
Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Pan Jindřich Sitta z Československé obce legionářské upozornil, že už 6 měsíční pobyt má dopady a právě, že váleční veteráni nezřídka končí na drogách nebo propadnou gamblerství. Jak vůbec připravuje armáda vojáky na život v civilu? Už když vlastně voják odjíždí na zahraniční misi, tak počítá se s tím, co by mohl dělat třeba po návratu, i v případě bohužel teda zranění?
Eduard STEHLÍK, vojenský historik, spisovatel, Vojenský historický ústav v Praze
--------------------
Já nejsem úplně ten, kdo se specializuje přesně na tuhle tu otázku. Ne úplně bych souhlasil s panem plukovníkem Sittou, který je vynikající vojenský lékař a sám absolvoval několik misí jako velitel vojenské nemocnice, nebo polní nemocnice na různých velice nebezpečných místech světa, ale nedomnívám se, že by mezi příslušníky Armády České republiky, kteří se vrátili z misí, docházelo k nějakému hromadnému zneužívání drog, alkoholismu nebo něčeho podobnému. Samozřejmě nějaké případy byly, ale rozhodně to není rozšířený jev. Nicméně si myslím, že i v této věci máme velké rezervy. Existují centra i v rámci armády, například CASRI, které se snaží, zabývá se vůbec záležitostmi působení stresu, stresových situací, dlouhodobého stresu na lidský organismus. Ale myslím si, že i tady bychom měli s vojáky pracovat zejména po návratu z misí. My naštěstí nemáme zatím, a říkám opravdu naštěstí, nemáme zatím tolik případů, kdy by vojáci byli vystaveni tak brutálním stresovým situacím, jako je zabití jeho kamaráda bezprostředně vedle něj, těžká zranění a tak dále. Máme těch případů poměrně hodně, ale zatím to není hromadná záležitost, říkám opravdu díky Bohu. Ale musíme se s tím vypořádat, protože ne jenom tahle ta záležitost, tam ty případy opravdu, že je člověk přítomen smrti někoho blízkého, nebo sám je v situaci, kdy kolem něj umírají lidé, ale jak správně říkáte, i samotný ten pobyt v té válečné zóně v době, kdy například na území Afghánistánu nevíte, jestli nedojde k explozi nějakého nástražného výbušného zařízení. Prakticky ten, to ohrožení je všudypřítomné, vy nevíte, jestli civilista, který se k vám blíží s rozzářeným úsměvem, není sebevražedný atentátník, což byl případ právě Jiřího Šamse, kde onoho osudného 18. března 2008, když k nim přišel atentátník, tak on se na ně usmíval, vzápětí se odpálil, zabil 4 afghánské vojáky, 2 příslušníky dánského kontingentu, Milana Štěrbu, našeho vojáka a Jiřího Šamse těžce zranil. To znamená, vy netušíte, co se kolem vás děje. To je ten stres a ohrožení života je všudypřítomný a samozřejmě to s lidskou psychikou dělá hrozné věci.
Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Jaké šance mají tedy podle vás, pane Stehlík, na uplatnění bývalí novodobí váleční veteráni? Myslím, že ministerstvo obrany nabízí také možnost rekvalifikace a ...
Eduard STEHLÍK, vojenský historik, spisovatel, Vojenský historický ústav v Praze
--------------------
Ty možnosti rekvalifikace se netýkají jenom válečných veteránů, týkají se vlastně vojáků, kteří opouštějí po určitých odsloužených letech vojenskou službu. Já se domnívám a mám aspoň tu zkušenost, co znám lidi, kteří opustili armádu, tak celá řada z nich nalezla vynikající uplatnění v civilním životě, protože oni mají často určitou formu jakéhosi vnitřního řádu, vnitřní disciplíny. Celá řada těch lidí, zejména v těch mladších ročníků, ale i starších prošla zahraničními kurzy, většinou mají vynikající angličtinu, celá řada z nich hovoří ještě dalším jazykem, například francouzsky a nebo německy, podle toho, jaké školy absolvovali, mají nezanedbatelné kontakty v zahraničí a i na území České republiky, například i na úrovni třeba té státní správy, protože mnoho z nich zasahovalo třeba při povodních, ať už v roce 97, 2002, nebo při těch posledních, které byly, to znamená znají je starostové, znají je hejtmani, vědí, že jsou to lidé, na které se dá spolehnout a já si myslím, že celá řada z nich si našla uplatnění naprosto vynikající.
Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Konstatuje v dnešním vydání Jak to vidí podplukovník Eduard Stehlík, vojenský historik a spisovatel. Den veteránů ve světě slaví k uctění památky účastníků válek už od podepsání příměří 11. listopadu 1918, kdy skončily boje první světové války na západní frontě. U nás byl tento svátek zaveden v listopadu 2001. I tady můžeme říct asi teda konečně.
Eduard STEHLÍK, vojenský historik, spisovatel, Vojenský historický ústav v Praze
--------------------
Rozhodně. Já se přiznám, že já jsem vždycky obdivoval například Brity, když člověk viděl záběry z připomínání si Dne veteránů 11. 11. 11. listopadu, tak nemohl než smeknout před tím, jakým způsobem vlastně Velká Británie, nebo i jiné země přistupují k vzdávání holdu lidem, kteří bojovali za jejich zemi a kteří často mnoho zaplatili tím nejcennějším, co člověk má - vlastním životem. A když vidíte záběry z fotbalových utkání, třeba z té doby z Velké Británie kolem toho 11. listopadu, kdy vám nastupují hráči a jsou třeba i ozdobeni trenéři tím květem máku, který připomíná vlastně válečné veterány, tak je to neuvěřitelné a já si vzpomínám na takovou zvláštní případ právě někdy kolem toho listopadu asi před 2 lety se dostával do kin, myslím, sedmý díl Harryho Pottera a při slavnostní premiéře všichni hlavní hrdinové na té slavnostní premiéře měli v klopě ten makový kvítek, který připomíná vlastně padlé vojáky a lidi, kteří bojovali, veterány těch válek. Což máme ještě co dohánět. I když já musím říci v posledních více než 10 letech se tady mnohé změnilo. Uvědomujeme si, že tady takový lidé byli a jsou a zřejmě i budou a snažíme se jim nějakým způsobem ten, tu, ten hold vzdávat a myslím si, že 11. listopad - Den válečných veteránu se stal, řekněme, takovým tím nenásilným importovaným svátkem, svátkem, který, se kterým se celá řada lidí ztotožňuje a uvědomuje si jeho důležitost.
Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Přesto často slýcháme v určité části naší veřejnosti ne příliš lichotivé hodnocení právě našich takzvaně novodobých válečných veteránů. Z čeho to pramení?
Eduard STEHLÍK, vojenský historik, spisovatel, Vojenský historický ústav v Praze
--------------------
My jsme vůbec specialisté na, jak se stavět k lidem, kteří slouží své zemi v uniformě. Protože, a to není bohužel jenom otázka posledních let. Po první světové válce, když se vraceli legionáři do vlasti a hlavně ti, co přišli z Ruska, že jo, v roce 1920, tak v té době my už jsme měli samostatný stát, který oni nám vybojovali a nejednou oni byli tak nějak přebyteční, oni přijeli pozdě, žádné funkce na ně nezbyly a dokonce některé z nich vysazovali z vlaku už v jiných posádkách a když, jak vzpomíná Zdeněk Línek, prosili, kdy se dostanou do té Prahy, tak o říká, Praha už se navítala dost.
Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Mimochodem, že vám do toho skáču, veteráni z východní fronty poněkud zapadli v zapomnění, že to ještě relativně ...
Eduard STEHLÍK, vojenský historik, spisovatel, Vojenský historický ústav v Praze
--------------------
Já se, já si, si to ne úplně myslím. Ono, kdybychom se třeba podívali na vlastně současné složení Československé obce legionářské, nebo třeba na povyšování v posledních letech válečných veteránů a nebo oceňování medailemi a resortními čestnými odznaky, tak rozhodně bych si nemyslel, že veteráni z východu jsou nějak upozaďováni, tam celá řada lidí byla povýšena, ať už je to generál Bér, generál Masopust a jiní ...
Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
I co do probádání je to ...
Eduard STEHLÍK, vojenský historik, spisovatel, Vojenský historický ústav v Praze
--------------------
Já si myslím, že momentálně my nemáme žádné limity z hlediska bádání o naší minulosti, nemáme žádné "Z" fondy, ze kterých bychom se nedozvěděli to, co dříve jsme neměli, nebo jsme nemohli studovat. Dokonce já si myslím, že je trošku zkreslená představa ve veřejnosti, která tady panovala i po tom roce 90. kdy začalo být prezentováno, jako kdyby po únoru 1948 byli persekuováni pouze letci ze západu. Ono to není tak úplně pravda. Protože, když se podíváme na strukturu lidí, kteří potom skončili a nemuseli to nejtragičtější na popravišti nebo v lágrech komunistického režimu, ale i ti, kteří museli armádu opustit, tak mezi nimi najdeme samozřejmě letce ze západu, kde takřka zmizeli úplně celá tato složka z armády, ale, nebo naše vojáky ze západní armády, ale prakticky totožné, řekněme, postižení, se týkalo i vojáků, kteří bojovali tehdy na domácí frontě a nebo v některých případech těch, kteří přijeli, přišli z východu. Je málo známé, že třeba jeden z mála hrdinů Sovětského svazu, který dostal tento, toto nejvyšší sovětské ocenění Josef Buršík byl komunisty uvězněn na počátku 50. let. Nakonec se mu podařilo s pomocí přátel uprchnout do Velké Británie, kde potom žil a v roce 68 vracel svá vyznamenání na protest proti sovětské okupaci. Takže v současné době já si myslím, že to není o tom, že bychom třeba méně hovořili, nebo méně s psalo o východních veteránech, některé práce vyšly, ale spíš potřebujeme opravdu rozsáhlý výzkum v archivech, protože i na celou řadu těch událostí potom se můžeme nahlížet jinak, bez nějakých politických, řekněme, zkreslování, ale vzhledem k objemu toho archivního materiálu je potřeba určitý čas, ale myslím si, že je to otázka několika málo let, kdy se tyto práce začnou objevovat také.
Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Hostem dnešního vydání Jak to vidí je podplukovník Eduard Stehlík, vojenský historik a spisovatel. Včera uplynulo 70 let od chvíle, kdy byl v koncentračním táboře Dachau umučen kněz a generál monsignore Metoděj Kubáň, předválečný hlavní vojenský kaplan Československé armády. Vy jste se, pane Stehlíku, včera zúčastnil vzpomínkové akce v rodišti pana Kubáně, v Horní Bečvě společně s kardinálem Dominikem Dukou. Možná bychom si nejdříve mohli alespoň krátce připomenout osobnost monsignore Kubáně.
Eduard STEHLÍK, vojenský historik, spisovatel, Vojenský historický ústav v Praze
--------------------
Musím hnedka na úvod říct, že to byl včera mimořádný zážitek a já teda smekám před Horní Bečvou, jednak, jak zorganizovala celou tu vzpomínkovou akci a bohoslužbu, která se tam konala, ale i před obrovskou účastí, protože kostel v Horní Bečvě doslova praskal ve švech, tam byly stovky lidí a pokud jde o generála Kubáně, v širší veřejnosti je to bohužel osobnost neznámá, i když myslím si, že v posledních letech se podařilo ledacos změnit, šlo o mimořádného muže a vojenského kněze, ale především vynikajícího člověka, který svoji vojenskou kariéru začínal jako původně civilní kněz, který se dostal po vypuknutí první světové války do uniformy jako polní kurát, neboli feldkurát. A my samozřejmě, když se řekne feldkurát, tak se k tomu automaticky dodává Katz. Ona postava ze Švejka tak mistrně ztvárněná Milošem Kopeckým hnedka v tom filmovém zpracování. Ovšem Metoděj Kubáň byl všechno jiné než feldkurát Katz a stejně tak i celá řada jeho dalších kolegů, vojenských kaplanů, kteří působili v těch armádách, ať už za Rakouska-Uherska, nebo později. On byl člověkem, který opravdu se snažil vojákům pomáhat. On vždycky viděl za tím vojákem toho člověka a sám při té pomoci, on působil na bojištích v Srbsku, Černé Hoře, ale i Albánii, kde se při pomoci nemocným vojákům nakazil jak malárií, která ho pak sužovala do konce života, tak černými neštovicemi, málem tehdy jim podlehl. Takže pohyboval se mezi vojáky, pomáhal trpícím a vlastně zahajoval tu kariéru vojenského duchovního za první republiky v ne úplně jednoduché situaci, protože tehdy ten náhled na církev za nově vzniklého Československa nebyl úplně jednoduchý. Církev byla chápána jako někdo, kdo se, zejména ta katolická, kdo se zdiskreditoval vlastně v letech Rakouska-Uherska a dokonce i ten náhled na to, že vojenští kaplani nejsou v armádě zapotřebí, byl tehdy poměrně rozšířen. Legionáři razili takové heslo, teďk jsme se osamostatnili od Vídně, tak teď ještě od Říma. Ale on v té době byl jedním z kaplanů, kteří, nebo vojenských duchovních, kteří svojí prací na Slovensku, kde on 10 let působil, ukazovali, že ta práce má smysl, on byl nejenom knězem, ale byl správcem tehdy vojenského zátiší, on se staral o zábavu vojáků, on vlastně učil vojáky třeba negramotné psát a podobně. A když potom dosáhl té nejvyšší hodnosti, protože ta jeho životní cesta byla propojena s životní cestou Karla Kašpara, pozdějšího arcibiskupa a kardinála tady v Praze, tak oni se poznali ze společného působení v Hradci Králové, tak i z toho pohledu vlastně nejvyššího duchovního armády, katolického duchovního, on usiloval o spolupráci církví on byl velice moderní. On vlastně, jestliže hovoříme v současné době o ekumenickém hnutí v rámci církví, které spolu spolupracují, on byl určitým člověkem, který pro to odvedl obrovský kus práce a že není jenom knězem a člověkem, který má rád lidi a kterým pomáhá, ale i taky velkým vlastencem, to dosvědčil za druhé světové války, kdy on se zapojil do protinacistického odboje. Byl uvězněn, nejdříve na rok a před svým propuštěním po něm bylo požadováno, aby vlastně ztvrdil svým podpisem, že ten trest, který si odpykával v káznici v Budyšíně, byl trestem spravedlivým. A v něm s vlastně vzbouřila ta hrdost toho důstojníka, ta čest toho člověka a tohle to odmítl podepsat a následně byl odeslán do koncentračního tábora v Dachau, kde byl před 70 lety umučen. A jeho osoba a vlastně ty moderní myšlenky, které jsou, tak představují obrovský zdroj vlastně inspirace pro současnou duchovní službu u Armády České republiky, pro současné vojenské kaplany, kteří na generála Kubáně navazují a kteří vlastně, vyšla i o něm kniha a mají vyznamenání, které je mu věnováno a myslím si, že mají vynikající vzor, ke kterému se snaží přiblížit a já věřím, že se jim to daří.
Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Také tou duchovní službou Armády České republiky od roku 1998 prošlo téměř 40 vojenských kaplanů z 8 křesťanských církví. V Británii denně vychází knihy o druhé světové válce. Jak je na tom v tomto směru český trh?
Eduard STEHLÍK, vojenský historik, spisovatel, Vojenský historický ústav v Praze
--------------------
Já si myslím, že český trh má literatury vojenské, nebo vojensko-historické poměrně velké množství. Na to, jak jsme malou zemí, tak těch titulů vychází velké množství a vychází i v poměrně velice vysokých nákladech. Já když jsem některým německým kolegům říkal, že kniha věnující se třeba nějakému marginálnímu problému vojenskému u nás, má náklad 1500, 2000 tisíce kusů, tak mi to nechtěli věřit. Říkali, že srovnatelné téma na německém trhu, který je mnohonásobně větší, pokryje náklad 500 kusů a víc není potřeba tisknout. Takže máme těch titulů hodně. Druhá věc je skladba těch titulů. Já se vám přiznám, že pro mě asi největší problém představuje to, pokud vejdete do kteréhokoliv knihkupectví, tak tam nebudete mít knížky o našich hrdinech, ale budete tam mít SS akci, budete tam mít desítky titulů o Adolfu Hitlerovi, o chrabře bojujících nacistických jednotkách na východní frontě, s tím mám trošku problém.
Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Najdete, najdeme také na knižních pultech literaturu o těch novodobých konfliktech, kdybychom to srovnali třeba s knižními pulty v zahraničí?
Eduard STEHLÍK, vojenský historik, spisovatel, Vojenský historický ústav v Praze
--------------------
Tam je to horší, výrazně horší, protože samozřejmě už existují takové knížky, pracovala na nich celá řada lidí, ale ne spíše historiků, ale spíše žurnalistů. Já jsem vlastně se spolupodílel na přípravě dvou knih. Jedné, která vyšla před 2 lety a která byla věnována 601. skupině speciálních sil, což je vlastně speciální jednotka Armády České republiky, která i v současné době působí na území Afghánistánu, kde plní své úkoly. A stejně tak o URNĚ, policejní jednotce jsem pomáhal vlastně vzniku jedné knihy, která vlastně a obě dvě tyto knihy jsou postaveny na svědectvích lidí, kteří prošli velice složitými boji a s velice složitým nasazením. Existují práce vojenského novináře Vladimíra Marka, který vydal několik publikací, které se mu věnují, ale ve srovnání se zahraničím je to zatím jenom Popelka.
Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Možná také přibydou i reflexe v kultuře, ve filmu, protože to je také další parketa. O tom si řekneme třeba příště v Jak to vidí. Dnes byl naším hostem podplukovník Eduard Stehlík, vojenský historik a spisovatel z Vojenského historického ústavu v Praze. Děkuji za vaše postřehy a budu se těšit příště na slyšenou.
Eduard STEHLÍK, vojenský historik, spisovatel, Vojenský historický ústav v Praze
--------------------
Také. Na slyšenou.
Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Zítra od půl deváté přivítáme teologa profesora Tomáše Halíka. Zita Senková přeje příjemný den.