Jak to vidí Eduard Stehlík - 28. září

Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Příjemný poslech vám přeje Vladimír Kroc. Ve státní svátek je naším hostem vojenský historik z Ústavu pro studium totalitních režimů plukovník Eduard Stehlík. Dobrý den.

Eduard STEHLÍK, vojenský historik, Ústav pro studium totalitních režimů
--------------------
Dobrý den.

Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Pane doktore, vy jste nějaký čas teď pracovně pobýval ve Spojených státech. S čím jste se vrátil?

Eduard STEHLÍK, vojenský historik, Ústav pro studium totalitních režimů
--------------------
Především musím říct, že to byla docela náročná pracovní cesta. Mimo jiné i z toho důvodu, že na rozdíl od nás Američané mají Národní archiv otevřený do 9 hodin do večera a vzhledem k tomu, že člověk po první návštěvě zjistí, že to zdaleka nejsou jenom dějiny bizonů, jak by se někdo domníval, ale že to množství materiálu a ta šíře, který je tam uložený je tam skutečně, jsou podklady prakticky dějinám celého světa, je tak lákavý pro historika, že to nevydrží a pokud má volnou chvíli, tak tam zkrátka utíká a vrací se do hotelu po, až před půlnocí, aby zase ráno vstal a vyrazil k dalšímu bádání.

Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Kde vlastně leží ten Národní archiv?

Eduard STEHLÍK, vojenský historik, Ústav pro studium totalitních režimů
--------------------
Národní archiv má dvě budovy. Je to jednak takzvaná Stará budova, která je prakticky v centru Washingtonu a někdy se jí říká taky Archiv I. A potom je Archiv II., který leží ve státě Maryland, je to vlastně za Washingtonem v takovém krásném prostředí. Ta doprava je tam poměrně jednoduchá, protože přímo od té hlavní budovy tam jezdí autobus, který jede asi tři čtvrtě hodiny, dopraví vás k supermoderní budově, která je skutečně bych řekl důstojným stánkem pro obrovské množství fantastického materiálu, který je ve Spojených státech k dispozici. Samozřejmě pro badatele to znamená projít celou řadou bezpečnostních opatření, standardní, ty rámy, prohlídky a tak dále, ale ten materiál, ke kterému se tam dostanete, je úžasný a myslím si, že každý, kdo se věnuje novodobým dějinám, by si něčím podobným měl projít.

Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Takže, byť jste tam pracovně, tak to byl pro vás asi svátek?

Eduard STEHLÍK, vojenský historik, Ústav pro studium totalitních režimů
--------------------
Byl. Já si myslím, že pro každého by to musel být svátek, protože to je něco úplně neuvěřitelného a kolegové, kteří tam byli se mnou a pracovali na těch věcech, ať už máte záležitosti týkající se přímo Československa nebo jeden z kolegů tam studoval věci týkající se holocaustu, když máte dokumenty, které znáte pouze z publikací jako ty nejdůležitější originály, třeba plánování nacistů ohledně vyvražďování lidí a najednou to před vámi leží jako originál, tak myslím si, že pro každého je to zážitek, kdy se mu roztřesou ruce a kdy opravdu zhluboka dýchá, aby se uklidnil.

Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Po čem konkrétním jste pátral vy?

Eduard STEHLÍK, vojenský historik, Ústav pro studium totalitních režimů
--------------------
Mě zajímaly záležitosti týkající se spolupráce americké OSS, teda, což byla vlastně sesterská organizace britské SOA. Zná přípravy výsadků do protektorátu, přípravy parašutistů a nasazení vlastně v letech 1944-45 tady u nás a potom věci týkající se jedné konkrétní osoby, plukovníka Generálního štábu Karla Lukase, což byl náš vojenský přidělenec ve Spojených státech v letech 1944-47, který byl v roce 1940 ubit při výslechu tady komunistickou Státní bezpečností v Bartolomějské ulici a mě zajímaly jeho kontakty vlastně s ministerstvem obrany Spojených států, jestli narazím případně na nějakou reflexi toho jeho smutného osudu a to se skutečně podařilo.

Vladimír KROC, moderátor
--------------------
V archivu bostonské univerzity jste našel cosi z pozůstalosti generála Františka Moravce. Jak se vám to podařilo?

Eduard STEHLÍK, vojenský historik, Ústav pro studium totalitních režimů
--------------------
Musím říct, že to bylo, byl to fantastický objev a tam naštěstí jsme měli vynikajícího rádce profesora Igora Lukeše, který působí v Bostonu řadu let a který vlastně zprostředkoval předání tohoto unikátního, nebo těchto unikátních dokumentů od rodiny generála Moravce, od jeho starší dcery právě do archivu Bostonské univerzity. Ta pozůstalost, která je tam uložena, není příliš rozsáhlá, z našeho pohledu archivních bychom mohli hovořit o dvou, nebo třech kartonech písemností. Nicméně jde o originály, úžasné dokumenty, které vrhají bych řekl velice zajímavé světlo a zejména na rok 1939 na odchod našich zpravodajců vlastně oné Moravcovy skupiny do Velké Británie spolu se zpravodajskými materiály, jsou tam úžasné věci týkající se právě takzvané operace Transfer, to znamená přesun jejich rodinných příslušníků, které potom vlastně odboj zajišťoval do, když odcházeli do zahraničí, aby byli se svými manžely, hlavně z toho důvodu, aby Němci se na nich nemohli mstít nebo nemohli je vzít jako určité rukojmí. Jsou tam velice zajímavé doklady týkající se potom víc jako našich parašutistů ve Velké Británii, vztahy řekněme v zahraničním odboji, je tam pokryto přibližně to období 1939-1945, 46. Jsou to řekněme zlomkovité materiály, ale mnohé z nich mají obrovskou hodnotu i pro širší poznání našeho odboje v letech 2. světové války.

Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Po emigraci, teď mám na mysli tuším tu třetí, tedy po roce 48, řídil František Moravec agenty, kteří v komunistickém Československu sbírali informace. Co to bylo operace Okapi?

Eduard STEHLÍK, vojenský historik, Ústav pro studium totalitních režimů
--------------------
Operace Okapi a vůbec celá ta skupina, která pracovala, je to taková, Okapi samozřejmě je antilopa, to myslím, že ti, kteří se zabývají zoologií, tak by si na to vzpomněli. Nicméně celá tato skupina lidí, která působila pod Moravcovým vedením, tak má na svědomí v uvozovkách jednu velice zajímavou věc. Já jsem shodou okolností s několika z nich byl ještě ve styku v 90. letech, dokud tito lidé žili, samozřejmě ne s Františkem Moravcem, který zemřel v roce 1966, ale vyměnil jsem si dopisy s Aloisem Šedou a hlavně s Frankem D. Kentem, který se původně jmenoval František Ostrý, byli to českoslovenští důstojníci, kteří v letech 2. světové války působili ve Velké Británii, mimochodem oba dva, což je zajímavé, jak Šeda, tak Ostrý tak padli do zajetí v roce 1940 ve Francii, posléze se jim podařilo vlastně uprchnout a přes Španělsko se dostali do Velké Británie, ale kde měli docela zajímavé osudy, ale Šedova rodina byla zapojena, nebo jeho manželka dokonce do příprav atentátu na Heidricha, ale Ostrého případ je zajímavý z toho důvodu, že Ostrý byl autorem onoho dopisu "velkému metaři", což bylo vlastně dopis, který způsobil ve svém důsledku možná i Slánskýho proces nebo byl využíván právě vyšetřovateli Rudolfa Slánského na počátku 50. let jako vlastně jeden z důkazů jeho propojení na nějaké zahraniční rozvědky a říkám, nejenom ten případ, opět říkám díky panu profesoru Lukešovi, který vlastní část materiálů právě třeba i korespondenci mezi právě Aloisem Šedou a Františkem Ostrým, připravil mi některé dokumenty, které bychom, a nebo některé studie, které bychom chtěli zpřístupnit vlastně tady české veřejnosti, a to buď formou nějaké monografie, na které se momentálně začíná pracovat a nebo na stránkách časopisu Paměti, dějiny, které Ústav pro studium totalitních režimů vydává.

Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Naším svátečním hostem je dnes plukovník Eduard Stehlík. Krátce poté, co jste odcestoval do Spojených států, tak zemřel generál Tomáš Sedláček. Patřil jste do okruhu jeho přátel. Jak na něj vzpomínáte?

Eduard STEHLÍK, vojenský historik, Ústav pro studium totalitních režimů
--------------------
Já se musím přiznat, že to byl pro mě šok, když jsem samozřejmě věděl, že Tomáš Sedláček na tom už není, nebo pan generál na tom už není tak dobře, i když já jsem s ním vlastně naposledy viděl 24. června v Ležácích, kde vystupoval jako vždy dokonale připravený, i když tam si mi trošku postěžoval a on říkal, že v poslední době jako bylo 70. výročí atentátu a všech událostí, které s tím souvisely, že on vlastně se účastnil většiny těch akcí a já jsem ho obdivoval pro jeho vitalitu, že v jeho věku je schopen všechny ty věci absolvovat a on si mi postěžoval s tím, že říkal, víš, oni tady po mně vždycky chtějí, abych s něčím vystupoval, abych k něčemu mluvil, ale nechají mě mluvit až jako posledního nebo mezi posledními a všichni ti řečníci přede mnou mi vyzobou všechna ta témata, která jsem si pracně připravil a pak já musím improvizovat, což myslím si, že každý, kdo byl někde a měl vystoupit s nějakým projevem na nějakém širším shromáždění a měl by vystupovat z hlavy, tak i sám si uvědomuje, že to není žádná legrace a obzvlášť, když vystupujete opravdu třeba jako po několikátém člověku, ale když si k tomu připočítáte, že Tomáši Sedláčkovi bylo 94 a že byl vlastně slepý, neměl k dispozici žádné poznámky, tak je skutečně obdivuhodné co všechno vlastně dokázal, ale já jsem říkal, že s Tomášem Sedláčkem jsem se znal prakticky nějakých 25 let, ještě vlastně poprvé jsme se viděli za bývalého režimu a mně, říkal jsem vždycky mě, rozzlobil mě jenom jednou, a to bylo teďka tím náhlým odchodem. Protože já jsem vlastně se o tom dozvěděl v pondělí vlastně chviličku poté, co zemřel, dostali jsme tu zprávu vlastně do Spojených států a já jsem shodou okolností vlastně v té době akorát byl na jednání u bývalé ministryně zahraničí a Madeleine Albrightové, najednou mi pípla SMSka na mobilu, tak jsem se tam podíval a tahle ta zpráva mě opravdu nepříjemně překvapila. Protože Tomáš Sedláček byl nejenom válečným hrdinou a poté člověkem, který se postavil i té další totalitě, která přišla do Československa po únoru 1948, ale já jsem ho obdivoval i proto, že on byl schopen velice vtipně a s nadhledem glosovat i současnou situaci. On byl schopen opravdu přijít se svým názorem na současné politické dění, na situaci kolem nás, byl morální autoritou a člověkem s obrovským rozhledem a já si kladu takovouto otázku, nebo spíš je mi trošku líto, že mu třeba nebylo nějakých 20, 30 let méně, protože bych v tom případě věděl, koho bych volil za českého prezidenta.

Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Říká náš dnešní host Eduard Stehlík v pořadu Jak to vidí. Na Slovensku si připomněli 10 let od vzniku Ústavu paměti národa. Předpokládám, že v té souvislosti v Bratislavě vyzdvihovali také zásluhy Jána Langoše.

Eduard STEHLÍK, vojenský historik, Ústav pro studium totalitních režimů
--------------------
Ty oslavy 10. výročí Ústavu paměti národa probíhaly minulý týden, nicméně shodou okolností právě dnešního dne, 28. září je to přesně 10 let, kdy vstoupil v účinnost zákon přijatý Národní radou Slovenské republiky, zákon právě o Ústavu paměti národa, on se většinou zkracuje jenom jako zákon o paměti národa. Musím říci, že do značné míry ten obrovský podíl Jána Langoše na, nejen na vzniku tohoto, této instituce, na přijetí tohoto zákona, jehož on byl předkladatelem a na vyrovnávání se vlastně s tou totalitní minulostí na Slovensku, ale potažmo i v Českých zemích, tam zdůrazňovali bych řekl možná spíše čeští hosté, protože samozřejmě ten vývoj na Slovensku ne vždy všude je takový, jako bychom si představovali a některé osobní averze a animozity, které jsou, zabraňují tomu, aby třeba právě úloha Jána Langoše byla skutečně zhodnocena spravedlivě. Já musím říci, že politik, který opravdu zastával i funkci federálního premiéra, federálního ministra, pardon, premiéra federální ministr vnitra, který po vlastně rozdělení našich zemí, byl ochoten vlastně, kdy už stanul řekněme úplně mimo tu vrcholovou politiku, napravovat chyby, když se třeba hnedka po změně režimu nedošlo k tomu vyrovnání s tou minulostí a byl schopen skutečně svojí vehemencí a svými zkušenostmi a silou celé své osobnosti prosadit nejdříve vlastně na Slovensku vznik této instituce, přesně podle toho pravidla, kdy se říká, které je i vlastně má řekněme ve znaku naše instituce, nebo jako motto, že kdo vlastně nezná svoji minulost, je nucený ji znovu opakovat, znovu prožít. On k tomu dodával, že je, není možné, aby stát se provinil násilím na svých občanech a aby se o tomto násilí nehovořilo. To násilí se utajovalo. A myslím si, že to je velký odkaz do budoucna, protože čím dál tím víc člověk se věnuje moderním dějinám, tak zjišťuje, jak obrovská množství věcí my vlastně nevíme, my ani netušíme, když se otevírají některé archivy nebo přicházejí navenek některé informace v archivech obsažené, je to až neuvěřitelné a jsou tam jak velice negativní příběhy, tak i příběhy velice pozitivní příběhy hrdinství, odvahy a já myslím, že si ale potřebujeme připomínat nejenom ty hrdiny, my jsme před chviličkou hovořili o Tomáši Sedláčkovi, ale my bychom neměli zapomínat ani na ty mučitele, na ty, kteří vlastně ten režim udržovali u moci. Samozřejmě my známe některá ta hlavní jména těch politických představitelů, ale znát jména těch konkrétních, kteří mučili, bili, zavírali. V případě Tomáše Sedláčka to byl Jaroslav Řičica. Komu dneska řekne jméno muže, který zemřel před 2 lety a který se opravdu podílel na jeho bestiálním bití, mučení a já myslím, že i jména těhle těch lidí by měla vejít v širší známost, protože na tohle nesmíme zapomínat.

Vladimír KROC, moderátor
--------------------
U nás je Ústav pro studium totalitních režimů často terčem kritiky z různých stran. Jak je na tom Ústav paměti národa na Slovensku?

Eduard STEHLÍK, vojenský historik, Ústav pro studium totalitních režimů
--------------------
Já si myslím, že Ústav paměti národa je momentálně možná v trošku složité situaci. Dá se říci, že ta náhlá smrt, tragická smrt Jána Langoše při dopravní nehodě v roce 2006 tu instituci nepříjemně poznamenala, protože tam je samozřejmě v těch zlomových dobách, kdy vlastně v té době byl Ústav paměti národa žil tři roky, by bylo potřeba, aby hodně silná osobnost stála v jeho čele a vlastně co nejdelší dobu. Myslím si, ale, že stejně jako v případě Ústavu pro studium totalitních režimů i v případě Ústavu paměti národa tam v Bratislavě některé ty výhrady jsou nespravedlivé. Kolikrát se objevují různé řekněme ataky od některých osob vůči těmto institucím, ale že třeba se objevil nějaký materiál nebo něco podobného, ale obě dvě tyto instituce v zákoně mají přímo za úkol zveřejňovat informace, vzdělávat mládež, informovat o věcech, co se stalo právě proto, aby se podobné věci nemohly opakovat. To znamená obviňovat je z toho, že něco zveřejnily, je vlastně proti dikci toho zákona, oni jdou podle zákona, pracují, zveřejňují, ať už formou monografií, časopisů nebo nejrůznějších cyklů filmových nebo říkám skutečně i vzděláváním mládeže, učitelů, pedagogů přednáškami a právě říkám znovu, když se k tomu vracím, aby to, co, čím jsme si prošli v minulosti, se nemohlo opakovat, protože, a to říkával, zase se vracím k tomu Tomáši Sedláčkovi, nikde není zárukou, že někde se neobjeví nějaký charismatický vůdce, který bude mít odpověď na všechno, bude mít svoje jasné pravdy a že za ním někteří lidé mohou jít a může se to zvrtnout v něco, co bude nějakou odpornou totalitou a která nebude mít se svobodnou demokracií vůbec nic společného.

Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Na podzim si připomínáme několik výročí. Tak třeba v roce 1942 vlastně na podzim začala bitva o Stalingrad, i když od kdy se vlastně datuje někde už jsem našel datum 21. srpna?

Eduard STEHLÍK, vojenský historik, Ústav pro studium totalitních režimů
--------------------
Prakticky ten rozepětí celé té stalingradské bitvy opravdu spadá prakticky podle toho, jak to který historik na to nahlíží, můžete najít dokonce i různá, různé výklady v Rusku, jiné výklady v Německu, ale můžeme hovořit praktiky řekněme od toho srpna, pak do počátku roku 1943. Já, pokud jde o ten Stalingrad, já k tomu mám určitý řekněme osobní vztah. Ne z toho, důvodu, že bych se snad bitvy zúčastnil nebo o ní něco napsal, ale já jsem svého času na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy studoval vedle historie ruštinu a jak si vzpomenou ti, kteří prošli katedrou rusistiky, tak za povinnost ve třetím ročníku bylo absolvovat celý jeden semestr v tehdejším Sovětském svazu a podle nějaké dohody, která byla, tak Filosofická fakulta nejezdila ani do Petrohradu, ani do Moskvy, ale jezdila právě do Volgogradu, jak se tehdy Stalingrad, jak byl přejmenovaný a naše koleje byly právě kousek od Mamaje v Kurganu, tedy od míst, kde probíhaly nejtěžší boje, kde stojí na té vyvýšenině, to je socha vlastně matky vlasti taková žena s rozevlátými vlasy a s mečem v ruce. Kousíček odtamtud je Volha a Dům Pavlova, to je, nebo Pavlovův dům, který byl ponechaný řekněme v tom původním stavu, jak, jak vypadala většina Stalingradu, to znamená takové ty omlácené, ostřílené cihlové stěny. A myslím si, že pro každého, kdo tehdy do toho města přišel a nebo kdo i v současné době má možnost ho navštívit, je překvapivé to, že to město nemá takový standardní charakter nějaké metropole, jakou my známe v současné době a podobně vypadalo i tehdy před těmi 70 lety. Je to taková uzounká nudle, která na tom nejširším, táhnoucí se podél Volhy, která na tom nejširším místě má nějaké 2,5-3 kilometry, ale na celou tu svojí délku, když připočteme ta předměstí, má těch kilometrů 60. Je to taková opravdu velice zvláštní město a myslím si, že každý, kdo tam přijde, tak si uvědomí, jak ty boje musely být kruté, protože po celém městě, napříč vlastně městem jsou takové zvláštní památníky. Je to vždycky takový monolit z mramoru a na něm je tanková věž, věž z tanku T-34 a já když jsem to viděl poprvé, tak jsem myslel, že to je památník nějaké vojenské osádce, nebo něco takového, nějakého tanku, ale pak jsem zjistil, že jsou to vlastně místa, která ohraničují to, kam až došla německá armáda vlastně při tažení i Volze. A musím říci, že je až hrozné, když si uvědomíte, že na několika místech za tou tankovou věží je nějakých 15 metrů a je řeka. A ten Volgograd, nebo Stalingrad v té době války, nejenom, že to bylo město, které opravdu se proměnilo v město duchů, kde se bojovalo opravdu o každý dům a to i ve smyslu tak, že se střílelo skrz podlahy, protože nad vámi byl nepřítel nebo pod vámi byl nepřítel, že to bylo město, které se měnilo opravdu v peklo, kde z toho města i utíkali psi, které se snažili přeplavat řeku, kde opravdu to hučelo ohněm, výbuchy a stalo se řekněme symbolem opravdu toho, řekněme toho nejhoršího, co se na té východní frontě dělo v těch bojích, ale zároveň toho obrovského vzepětí těch ruských vojáků, kteří tam dosáhli obrovského vítězství, protože byl to ten obyčejný, řekněme, ruský pěšák, ten, ten řekněme nenáročný voják, který jak, kdysi se říkalo, že jestliže pro západního vojáka to teplé jídlo aspoň jednou denně je minimem, tak pro ruského vojáka je mnohdy neočekávaností jestliže vůbec nějakou menáž dostane, ale i za těchto podmínek tam odvedli obrovský kus práce a porazili tu nacistickou totalitu a to, že někteří potom těm Rusům vyčítali, že sem do Evropy přivezli totalitu jinou, za to ten obyčejný voják nemohl a já vždycky si vzpomínám, kdy mi můj dědeček říkával, u kterého bydlela pak část ruských vojáků po, v tom květnu 1945, tak jeden z těch důstojníků potom si s ním takhle sednul stranou, myslím, že to bylo k Ruzyni a řekl mu: Víš, kdybyste věděli, co vám přivážíme, tak byste nás takhle nadšeně nevítali. Ale oni samozřejmě bojovali proti nacismu, oni sem nevezli, nevyváželi tu, ten, ten bolševismus.

Vladimír KROC, moderátor
--------------------
V říjnu to bude 70 let od druhé bitvy u El-Alameinu. Jak důležitá byla pro další vývoj událostí 2. světové války v severní Africe?

Eduard STEHLÍK, vojenský historik, Ústav pro studium totalitních režimů
--------------------
To byla naprosto klíčová záležitost, která ovlivnila opravdu zásadním způsobem vývoj na tom africkém kontinentě. Mimo jiné i ona měla velký význam nejenom pro tu Afriku, ale měla i obrovský význam řekněme pro povzbuzení morálky těch spojeneckých sil, protože to byla opravdu řekněme první velká bitva, kterou ten do té doby opěvovaný Afrika Corps maršála Romela, který vlastně bojoval v Africe a porážel Brity, tak najednou se ocitl poprvé ve velice složité situaci, utrpěl těžkou porážku a my jsme tady na začátku zmiňovali jméno Karla Lukase, našeho vojenského přidělence ve Spojených státech, ale zrovna když jsme zmínili ten El-Alamein, tak mi to nedá, abych se nezmínil o tom, že právě on jako pozorovatel vlastně u 7. tankové vlastně brigády, on byl příslušníkem 3. tankového pluku Britské královské armády, se kterým prošel právě bitvou u El-Alameinu, ve které byl 17. listopadu, to je zase 17. listopad, 17. listopadu 1942 těžce zraněn spolu i se svým přítelem Pravoslavem Řídkým, který tam byl jako štábní kapitán spolu s ním, oni byli pozorovatelé, zúčastnili se bitvy, zúčastnili se bojů a oba dva byli zrněni. Pravoslav Řídký lehčeji a už v lednu 1943 odjel zpátky k té britské jednotce, protože se chtěl zúčastnit těch bojů, nechtěl ležet někde v týlu v nemocnici a v lednu 1943 padl při náletů německých stuck na britská postavení. Karel Lukas přežil, zúčasnil se potom až těch spojenecké invaze na Sicílii do Itálie, ale i do Evropy a jeho životní cesta se bohužel uzavřela úplně jinak.

Vladimír KROC, moderátor
--------------------
V Hrubé Vrbce si začátkem září připomněli 70 let od mučednické smrti biskupa Gorazda, občanským jménem tedy Matěje Pavlíka, který byl jednou z obětí heydrichiády. Není bez zajímavosti, že byl původně katolickým knězem a potom tedy biskup pravoslavné církve a propagátor vlastně k návratu k Cyrilo-Metodějské tradici. Za ukrývání parašutistů byl umučen nacisty. Asi máme málo času na to, říci o jeho roli, ale sehrál samozřejmě klíčovou roli s Heydrichem.

Eduard STEHLÍK, vojenský historik, Ústav pro studium totalitních režimů
--------------------
Tam, tam, tam z té jak se říká malé církve, která udělala ten velký čin, nebo velký čin malé církve, když se hovoří o, o vlastně církvi pravoslavné, která ukrývala parašutisty po provedeném atentátu, tam tou nejklíčovější osobou byl Vladimír Petřek, který vlastně poskytl onen úkryt. Ale biskup Gorazda tam vlastně zaštítil tu záležitost v době, kdy už potom, a snažil se řekněme o záchranu církve v době, když už bylo všechno ztraceno, kdy už se nacisté dozvěděli, že oni ukrývali parašutisty, takže nakonec byl to ten třetí, bylo to 3. září, kdy proběhl vlastně proces příslušníky pravoslavné církve, kteří byli vlastně popraveni v Kobylisích, Vladimír Petřek o pouhý den později. Mimochodem to je zajímavé, že domek, ve kterém vlastně biskup Gorazd nebo pan Pavlík vlastně bydlel v Horních Počernicích, je v současné době modlitebnou Československé církve husitské, která si připomínala právě v červnu letošního roku také Matěje Pavlíka, i te, to, tu výjimečnost místa, kde momentálně oni sídlí. Takže tam bylo takové hezké shromáždění, kterého jsem měl tu čest se zúčastnit a je tam i pamětní deska, ke které byly položeny květiny.

Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Než se rozloučíme, povězte, jak naložíte s dnešním svátkem, vy osobně?

Eduard STEHLÍK, vojenský historik, Ústav pro studium totalitních režimů
--------------------
Ten, to 28. září je příležitostí k určitému zamyšlení samozřejmě ne jenom ve vztahu k svatováclavské tradici, ale i k tomu, že 28. září je den, kdy si připomínáme tentokrát 71. výročí mučednické smrti prvních mužů, kteří byli popraveni po příchodu Reinharda Heydricha do Prahy v ruzyňských kasárnách, takže mé myšlenky budou patřit generálu Bílému a generálu Vojtovi.

Vladimír KROC, moderátor
--------------------
To byl vojenský historik, plukovník Eduard Stehlík z Ústavu pro studium totalitních režimů. Děkuji za rozhovor. Na shledanou.

Eduard STEHLÍK, vojenský historik, Ústav pro studium totalitních režimů
--------------------
Na shledanou.

Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Dobrý poslech dalších pořadů přeje Vladimír Kroc.

Autorizovaným dodavatelem doslovných elektronických přepisů pořadů Českého rozhlasu je NEWTON Media, a.s. Texty neprocházejí korekturou.