Jak to vidí Eduard Stehlík - 17. dubna

Eduard Stehlík je autorem nebo spoluautorem dvou desítek monografií a několika desítek článků a odborných studií. Kniha Lidice - Příběh české vsi získala v roce 2005 cenu Ministerstva kultury ČR a Asociace muzeí a galerií "Gloria musaealis" v kategorii Muzejní publikace roku. Vojenský historik PhDr. Eduard Stehlík je také jedním z pěti autorů scénáře výstavní kompozice v Památníku Lidice, nazvanou „A nevinní byli vinni…“. Od 27. října 2006 je čestný občan Lidic.

"Jak to vidí" vysíláme od pondělí do pátku vždy v čase od 8:30 do 9:00 hodiny. (Přepis pořadu najdete na našich stránkách následující den, zvukový záznam do hodiny po odvysílání.)

Autorizovaným dodavatelem doslovných elektronických přepisů pořadů Českého rozhlasu je NEWTON Media, a.s. Texty neprocházejí korekturou.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Naším dnešním hostem je pan Eduard Stehlík, vojenský historik dobrý den.

Eduard STEHLÍK, vojenský historik
--------------------
Dobrý den.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Ještě před dvěma dny bych u vašeho jména, pane Stehlíku, dodala, první náměstek ředitele Ústavu pro studium totalitních režimů. Vy jste byl z funkce odvolán. Jaký byl ten konkrétní důvod?

Eduard STEHLÍK, vojenský historik
--------------------
Já se chci omluvit na začátek posluchačům, že nějak to téma ještě zmiňujeme. Já bych se k němu už moc vracet nechtěl. Myslím, že všichni to slyšeli mockrát. Důvod byl ten, minulý týden skončil pan Daniel Herman, ředitel ústavu. Byl odvolán radou ústavu a pověřená ředitelka nebo jak je řečeno, dočasná ředitelka, magistra Pavla Vogelová se rozhodla, že mě osloví, nabídla mi místo svého zástupce, tedy prvního náměstka, tedy místo, na kterém jsem seděl a já jsem jí řekl, tak jak my vojáci jsme zvyklí, že jestliže mám dělat její číslo dvě, krýt jí záda, tak musíme řekněme souznít a dal jsem si vlastně jedinou podmínku, abych já mohl souznít, tak si představuji, že jako prozatímní ředitelka nebo dočasná ředitelka by neměla dělat personální změny na tom jsme se nedohodli. Paní ředitelka mě odvolala z funkce, dali mi výpověď a to je myslím, všechno.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Paní ředitelka, paní Vogelová se nechala už slyšet, že své personální kroky prý nepovažuje za nevratné. Je to pro vás uzavřená kapitola?

Eduard STEHLÍK, vojenský historik
--------------------
Paní ředitelka na to má plné právo a to je její věc. Já ji do toho nemohu nijak mluvit.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Nelitujete toho, že jste vloni v létě přijal nabídku a přešel z vojenského historického ústavu právě na tento ústav.

Eduard STEHLÍK, vojenský historik
--------------------
V žádném případě. Já jako spousta lidí mi říkalo: Vidíš, měl jsi zůstat jako na VHÚ a tyhle problémy by sis ušetřil. Ale musím říci, že rozhodně toho nelituji. Já jsem na ústavu byl třičtvrtě roku. Za tu dobu se podařilo udělat obrovský kus práce nejen mně, ale i tomu týmu lidí, který tam pracuje. Já i touhle cestou bych jim hrozně rád poděkoval, protože tam je skutečně parta lidí, kteří odvádí obrovský kus práce, pracují velice intenzivně. Je tam spousta vynikajících historiků, spousta lidí, kteří pracují i na jiných odborech, ať už jsou to IT, kluci z digitalizace, ale i lidé z archivu bezpečnostních složek. Já snad poznal vynikající lidi a to mě obohatilo. Obohatila mě práce, kterou jsem tam mohl vykonávat. Rozhodně toho nelituji.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Které konkrétní projekty jste zanechal rozpracované, pane Stehlíku, mimochodem dnes v Českých Budějovicích začíná ve státním okresním archivu dvoudenní mezinárodní vědecká konference rok 1953 v Československu, na které jste se také spolupodílel, pokud se nepletu.

Eduard STEHLÍK, vojenský historik
--------------------
Tato konference jsem hrozně rád, že a pokud to někdo poslouchá z lidí, kteří jsou v Budějovicích, já je tam všechny zdravím protože jsem je měl zahajovat, nakonec to dopadlo jinak, ale to je věc, která je podle mého názoru velice důležitá, protože rok 1953 je rokem zlomovým nejen pro nás, ale myslím si, řekněme pro celý svět. Je to rok, kdy umírá Stalin a u nás je to krátce poté smrt Klementa Gottwalda. Ale je to i rok měnové reformy. Je to rok změn ve střední Evropě. Takže já si myslím, že je tam co zkoumat a držím palce všem účastníkům konference, aby to jejich vzájemné tříbení myšlenek vedlo k obohacení a aby z toho byl třeba hezký zajímavý sborník.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Jedna citace e-mailu od pana posluchače Milana: Pan Eduard Stehlík nám představoval osudy statečných a často méně známých lidí, kteří prošli zkouškami totality, zejména ten nacistický s rovnou páteří. On sám prošel turbulencemi v Ústavu pro studium totalitních režimů posledních dnů důstojně, nezlomen a s rovnou páteří. Zato mu děkuji a vysekávám hlubokou poklonu.

Eduard STEHLÍK, vojenský historik
--------------------
Já moc děkuji.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Pane Stehlíku, ta bouřlivá debata se točí nejen kolem těch personálií, teď je vynechme, ale také kolem koncepce, co by vlastně měl ústav dělat a co naopak mu nepřísluší. Jak vy to vidíte?

Eduard STEHLÍK, vojenský historik
--------------------
Já si myslím, že především tady je, ústav byl zřízen zákonem, ústav má do značné míry výjimečné postavení. Byl zřízen zákonem v roce 2007, zákonem 187, který dost přesně říká, čemu se má ústav věnovat. Ústav má zkoumat dvě totality, totalitu nacistickou a totalitu komunistickou. A co se teďka ozývá, co je a není totalita, já myslím, že to je spíš na akademickou půdu, na nějaké domluvení se o tom, jak to označovat. Mimochodem ti odpůrci, kteří říkají, že by se v názvu instituce ani totalita objevovat neměla, zapomínají na to, že vlastně původní název ústavu měl být Ústav paměti národa. K té změně názvu došlo politickým zásahem. To znamená, že bychom měli o starost méně, ale na druhou stranu musím říci, že já ten název ústavu beru jako velice výhodný zejména na zahraničním poli, kde mimochodem, jak u nás je celá řada lidí, kteří ten ústav rádi nemají, já ho označuji za politickou instituci a podobně, naopak v zahraničí je označován za jedno z klíčových pracovišť. Bývá dáván za příklad, jak se dá kvalitně vyrovnat s vlastní minulostí, z hlediska zpřístupňování dokumentů z provenience bývalých bezpečnostních složek, ať už komunistického nebo nacistického režimu, jsme dávání za příklad, kudy přijdete. Takže ústav má vynikající zvuk, ať už jsou to Spojené státy, Izrael, Německo, samozřejmě Polsko, kde je náš ústav největší a nejkvalitnější partner, to je institut Národní paměti ve Varšavě. Myslím si, že ústav ten kdo ho kritizuje, by se měl také podívat, jak vnímají opravdu nezávislí odborníci za zahraničí tuto instituci a vnímají jí veskrze kladně.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Zaznamenal jste už mimochodem reakce na to aktuální dění právě od vašich kolegů partnerů v zahraničí?

Eduard STEHLÍK, vojenský historik
--------------------
Byla celá řada dotazů, dotazů ze kterých bylo patrné, že mají strach, co se děje. Myslím si, že ta zahraniční reakce pronikla i navenek, to nejsou jen soukromé e-maily nebo telefony, které jsem měl, ale i v našich médiích se objevilo, že rezignovala a vlastně prakticky celá vědecká rada, která byla složena jak z vynikajících odborníků z České republiky, tak tam byly takové hvězdy světové historie a politologie jako je Marc Kramer z Harvardské univerzity, Igor Lukeš z Bostonské univerzity, pan profesor Kmenta, ostatně předseda vědecké rady Michal Kraus. Myslím si, že tam jsou opravdu špičkoví lidé a jestliže oni odešli, tak to samozřejmě něco znamená.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Co pro vás, pane Stehlíku znamená vyrovnat se nebo zpracovávat minulost?

Eduard STEHLÍK, vojenský historik
--------------------
To je na několikahodinový pořad. Ne, je to, já myslím, že vyrovnat se s vlastní minulostí, myslím si, že s vlastní minulostí se můžeme vyrovnat, pokud ji pravdivě a bez na jedné straně bez příkaz a na druhé straně bez zkreslování zpracujeme, pochopíme, zpřístupníme a to si myslím, že je to nejdůležitější. Dějiny jsou jen jedny. Nemáte dějiny levicové, nebo pravicové nebo kdoví jaké. Jsou to dějiny buď lidského společenství a mohou to být dějiny politické strany, dějiny podniku, cokoliv, dějiny konkrétního člověka, ale historik by měl k nim přistupovat s pokorou a s velkou odbornou erudicí a nestranit vůbec nikomu.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Události kolem atentátu na zastupujícího říšského protektora Reinarda Heydricha dosud nebyly úplně bezezbytku prozkoumány. Proto je určitě velmi cenné dozvědět se další detaily o okolnostech jedné z nejúspěšnějších operací odboje v okupované Evropě a postaral se o to pan Vojtěch Šustek, archivář, spisovatel i scénárista, autor prvního svazku komentované edice více než 500 německo-jazyčných dokumentů. Naprostá většina z nich vychází poprvé v češtině. Tak to určitě zaplesalo i vaše srdíčko pane Stehlíku.

Eduard STEHLÍK, vojenský historik
--------------------
Pochopitelně a já na tomto místě skládám obrovský hold Vojtěchu Šustkovi. Nebudu zastírat, že se osobně známe. To by nebylo opravdu vůči posluchačům správné. Ale opravdu jak jsem hovořil, že se mají věci hodnotit s odstupem a pokud možno objektivně, musím říci, že speciálně v tomhle případě já před Vojtou Šustkem strašně smekám, protože málokdo si uvědomí jak obrovská práce je práce vlastně archiváře a zároveň editora a vlastně celého toho obrovského objemu dokumentů, které pan kolega Šustek opravdu shromáždil ať už v našich nebo zahraničních archivech zejména na území Německa a to není jen shromáždění, dokumentu, ale kdo vezme ten první svazek, což je opravdu tlustospis do rukou, tak vidí, pokud se podívá do poznámkového aparátu k jednotlivým těm dokumentům, jak obrovská práce toho člověka za tím je, co se skrývá v poznámkách jednotlivých dokumentům, životopisné údaje, vysvětlování souvislostí, to je něco neuvěřitelného a myslím si, že se máme ještě těšit na další dva díly, protože, já vím, že původně to bylo koncipováno jako dvousvazkový materiál a v současné době už jsou to díly tři. Myslím si, že kdo bude se chtít do budoucna problematikou atentátu zabývat, tak jako nebude moci pominout Šustka, jak se určitě bude říkat, takže kdo nebude mít v rukou Šustka, tak jakoby nebyl.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Je skutečně fascinující, když i sám jste se teď o tom zmínil, celkem to budou tři obrovské svazky, velmi objemné, kolik těch materiálů lze nebo bylo možné dohledat, vybádat, vypátrat a samozřejmě v tomto případě i přeložit do češtiny, co všechno ještě skrývají vůbec archivy na světě?

Eduard STEHLÍK, vojenský historik
--------------------
To by mě také zajímalo. Já se vám přiznám že já už jsem si myslel před nějakou dobou, že přeci není možné, aby se pořád objevovaly nějaké nové a nové věci. Najednou zjistíte, že támhle se otevře archiv, támhle podle zákona se uvolní přístup k nějakému archivnímu fondu, to byl třeba ten můj šok, o kterém jsme si i my tady povídali ve Velké Británii, kde se odtajnily některé materiály, která se podílela zásadním způsobem na přípravě atentátu a kdy se dostanou člověku do rukou osobní materiály lidí, kteří Gabčikovi a Kubišovi pomáhali, cvičili a zase to vidíte v jiném pohledu. Uvědomujete si, jaký význam tomu třeba ta britská strana dávala, když tím pověřila své opravdu špičkové odborníky, že Gabčíka s Kubišem necvičí nějaká třetí řada kategorie instruktorů, ale opravdu ten absolutní top, který když potom se o to začnete zajímat, zjistíte, že patří vlastně k legendám speciálních jednotek až do současné doby, takže si člověk říká, že opravdu to Britové tehdy brali vážně a Gabčíkovi a Kubišovi dali k dipozici to nejlepší, co měli, takže dovedu si představit, že vyplavou ještě další dokumenty, my dodnes nevíme úplně přesně, co se skrývá v moskevských archivech, ale tím mám na mysli věci, protože někdo si může říci, tak to jsou věci z ruské nebo sovětské provenience. Ne, v ruských a sovětských je obrovské množství kořistního materiálu. Protože sovětská strana nebo Rusko si uvědomovalo obrovskou cenu informací už v letech druhé světové války, to znamená, opravdu ty ukořistěné archivní dokumenty se stěhovaly do archivu, kde byly pečlivě studovány, uspořádány. Já si třeba dodnes vzpomínám na návštěvu jednoho ze svých belgických kolegů ve vojenském archivu v Bruselu, kde jsem procházel chodbou a najednou jsem zahlédl stovky kartonů u nichž na boku byly nápisy azbukou jako Státní archiv Ruské federace. Já jsem říkal, proboha, co to tady máte, kde se to tu vzalo? On říkal: No, naši kolegové v Paříži podepsali s Rusy dohodu o návratu materiálů generálního štábu francouzské armády z doby předválečné a Rusové v souvislosti s tím jim vydaly zpátky materiály generálního štábu belgické armády, o kterých nikdo netušil, že se dochovaly. My všichni mysleli, že byli za války zničeny a z Paříže to potom dorazilo k nám, takže kdoví, co je ještě všechno v Moskvě nebo na jiných místech.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Co konkrétně byste se ještě chtěl dozvědět? Ono víme, že kdybychom zůstali u této konkrétní akce parašutistů, byť trvala několik vteřin, ale zásadně ovlivnila československé dějiny.

Eduard STEHLÍK, vojenský historik
--------------------
Já se musím přiznat, že člověk někdy možná až moc se snaží vciťovat do pocitů lidí, a do jejich konání v určitých konkrétních okamžicích. Já bych chtěl bych vědět věci, které vím, že na papíře nikdy nejsou a nikde se stoprocentně nedochovaly. Já bych opravdu rád viděl do hlav těch parašutistů vlastně poté, co zjistili, že ten atentát z jejich pohledu zejména z toho prvního večera se nepovedl, protože Heydrich žil. Chtěl bych vědět, jak reagovali v okamžiku když se dozvěděli, že je po smrti. Chtěl bych vědět detailněji, co s nim udělaly Lidice, když se dozvěděli, že naprosto nevinná vesnice, která s nimi neměla nic společného, byla nacisty vyvražděna. Chtěl bych možná vidět na to, jaké byly poslední okamžiky toho 18. června. T jsou věci,které by člověk rád věděl, ale to by musel číst někde na dálku, cestovat časem a vím, že tyhle věci na žádných dokumentech neexistují.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
V češtině vyšla kniha mladého německého historika Roberta Gerwarta o Reinhardu Heydrichovi, hovoří se o ní jako vůbec o první detailní studii o protektoru. Vy jste ji četl už více než rokem v angličtině. Dosud prý neexistuje studie, která by splňovala požadavky vědecké práce a tato kniha německého historika právě na toto aspiruje.

Eduard STEHLÍK, vojenský historik
--------------------
Je to kniha opravdu mimořádná, já jsem si jí koupil před Vánoci v roce 2011. Vidíte už je to opravdu půldruhého roku, při své návštěvě Londýna a je to, řekl bych, opravdu první publikace nebo první biografický portrét Heydrichův řekněme, který má ty vědecké atributy. Já bych ale v téhle souvislosti chtěl zmínit ještě jednu věc a to mě trošku možná na Roberta Gerwarda mrzí. On uvádí vlastně v seznamu literatury, se kterou pracoval, obrovské množství publikací včetně studií a dalších věcí. Ale mně tam chybí jedna zásadní práce z domácí provenience. Já tady musím kolegu už zmiňovaného Vojty Šutka, Jaroslava Čvančaru, protože přijde mi trošku zvláštní, když někdo píše monografii o Heydrichovi a naprosto pomine v seznamu literatury monumentální obrazovou publikaci Jaroslava Čvanačry, která se jmenuje Heydrich a která vlastně předbíhá Gerwarda myslím minimálně vydání o pět let. Takže těžko může ten autor tvrdit, že o té práci nevěděl, netušil. Navíc v současné době je k dispozici internet, ověříte si, co je k tématu k dispozici. A no, práce Jaroslava Čvančary je veskrze obrazová, nicméně víme sami, že mnohokrát ten obrazový materiál vypovídá víc než Tisíc slov, takže to je to, co mě trošku mrzí. Navíc on sám vlastně na Jardu Čvančaru odkazuje v té své práci na jednom jediném místě a ještě jeho jméno komolí. Udělá z něj Cvancru. Takže přitom na ostatních místech má ty věci naprosto přesně. Takže to je to,co mě mrzí, ale to je věc jiná. Myslím si, že kolega odvedl obrovský kus práce. On studoval v německých archivech tak amerických archivech byl v archivu, britském národním archivu, studoval v té Moskvě, kterou už jsme zmiňovali, kde se dostal do zvláštního archivu Ruské federace, kde je uložena celá řada materiálů, které mají k Heydrichovi vztah. Já si myslím, že on mohl zvolit jak volí dějepisci nebo někdo se věnuje biografii, určité osobnosti, může zvolit několik možných způsobů, jak k tomu přistoupit. Může vlastně si držet velký odstup a jakoby z velké dálky popisovat tu osobu. Může se snažit vcítit do toho člověka a nebo může, jestliže hovořím o Heydrichovi. Já mám někdy trošku problém hovořit o tom, že to byl člověk. Spíš hovořím o muži. A třetí možnost a myslím si, že právě Gerward zvolil tuhle tu kombinaci těchto dvou. Pokud se chci vcítit, ale s takovým chladným odstupem, to znamená, a řekl bych. Že to dělá velice dobře a měl to vciťování možná trošku znesnadněno tím a ono se to málo ví, že na rozdíl od jiných špičkových nacistů jako byl třeba Himler nebo Goebels, tak Heydrich si nepsal deník. Nebo aspoň nevíme tom, že by si ho psal a rozhodně se ten deník nedochoval. Ale na druhou stranu existuje obrovské množství dokumentů, ze kterých je možné rekonstruovat ne Heydrichův život a to kde se pohyboval a u čeho byl. Ale i způsob myšlení, způsob vyjadřování se k problémům. To znamená, já bych řekl, až překvapivě velké množství dokumentů a myslím si,že Robert Gerward měl v ruce prakticky všechno včetně české provenience, co se vlastně dá k Heydrichovi sehnat nebo rozhodně ty nejpodstatnější věci a je to určitě kniha, která stojí za pozornost a čtenářům ji můžeme doporučit.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Myslíte si, pane Stehlíku, že se podaří vědcům a historikům jednoho dne sestavit, řekněme, psychologický portrét Heydricha na základě těch dochovaných pramenů?

Eduard STEHLÍK, vojenský historik
--------------------
Já si myslím, že se o to do jisté míry pokouší v té knize už i Gerward, ale možná by nebylo od věci, kdyby nějaký renomovaný psycholog se touhle osobou zabýval. Je mi líto najednou jak jste řekla, že tady nemáme Slávka Hubálka, který by vlastně mohl třeba být tím špičkovým člověkem, který by mohl se o něco takového pokusit, že bohužel takhle nešťastně a náhle odešel.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Vy sám možná plánujete další bádání v souvislosti s říšským protektorem?

Eduard STEHLÍK, vojenský historik
--------------------
Já se přiznám, že jemu samotnému se příliš už věnovat nechci. Tím nemyslím ,že bych opouštěl téma heydrichiády, ale myslím si, že to téma je pokryté a že je tady celá řada bílých míst, ke kterým by člověk si měl najít cestu.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Generální štáb údajně plánuje sloučit poslední střední armádní školu v Moravské Třebové s civilním gymnáziem, což by mělo ulehčit financování, odráží to nejspíš ekonomickou situaci resortu obrany.

Eduard STEHLÍK, vojenský historik
--------------------
To by byla možná otázka na pana ministra Picka nebo na náčelníka generálního štábu. Nicméně musím říct jako člověk, který v resortu působí, že ta situace opravdu není jednoduchá o po stránce finanční a že se úspory hledají opravdu už prakticky všude a je to takový zvláštní pohled, kdy člověk vlastně vidí armádu, jejíž velikost už se dá srovnat s velikostí řekněme dvou divizí té armády prvorepublikové, když jsme klesli na opravdu nízký počet. I když samozřejmě je to dáno nejen ekonomickými, ale i bezpečnostními podmínkami, i když ty bezpečnostní, jak jsme mohli být svědky teďka v Bostonu při teroristickém útoku, nemůžeme si být nikdy jisti tím, kde se co může stát, ale já vždycky s určitou nostalgií nahlížím na to, protože mě přirostlo k srdci období první republiky nejen tím, že jsem na něm jako vojenský historik začínal, ale tím, že jsem měl to štěstí vzhledem k tomu, kolik je mi let, ještě stihnout celou řadu, stihnout - ono je to možná ošklivé slovo, celou řadu pamětníků. Já jsem hovořil s více než třemi stovkami důstojníků bývalé československé armády z let první republiky, i když už jsem samozřejmě paběrkoval ty vyšší hodnoty. Nejvyššího jsem měl podplukovníka generálního štábu a to jednoho, pak asi dva majory, pár štábních kapitánů, ale největší objem byli ti mladí poručíci, nad poručíci z roku 1938, ale člověk tím pádem se zajímal o to, jakými školami prošli, jak byli školeni, zajímal jsem se hodně o Vojenskou akademii v Hranicích, vynikající školu, která připravila právě tisíce těch mladých kluků k tomu a vychovala je jako velké vlastence, kteří obstáli v mnoha ohledech potom na frontách té druhé světové války, ať už na té frontě domácí nebo zahraniční. Zajímal jsem se i o vysokou školu válečnou, což byla vlastně škola, která vychovávala důstojníky generálního štábu v letech 1 republiky a kde i celá řada jejich absolventů a učitelů patří, pokud hovoříme o silných osobnostech a vynikajících osobnostech k těm, na které nesmíme zapomínat, takže to vojenské školství do značné míry odráží kondici armády a i třeba počet absolventů hovoří o tom, jak ta armáda nebo ten stát na tom je a jaké je třeba to bezprostřední ohrožení té země. Já si v té souvislosti vždycky vzpomenu na tu hranickou akademii, která když byla zakládána, když byli vyřazování první poručníci v roce 1922, tak měla v té době nějaké 200 absolventů a pak v době, kdy přichází ten závěr 20. let, kdy si nikdo nedovede představit, že by se mohl přiblížit nějaký válečný konflikt, tak z těch absolventů je nějakých 5 desítek. Škola je prakticky omezena ten její provoz a najednou přichází to ohrožení, nástup Hitlera a je tady rok 1937, kde jsou dokonce vyřazeny dva ročníky, jeden je ten klasický, dvouletý a další je, když z té akademie vychází najednou dva tisíce poručíků, protože ta armáda a ta vlast je potřebují. Takže je to současná situace. Musí se šetřit všude a myslím, že to šetření se bude týkat nejen vlastně Moravské Třebové, kde zřejmě dojde k tomu sloučení té současné vojenské střední školy a té odborné školy s nějakou civilní školou, což na druhou stranu si myslím, že může být docela zajímavé i z toho důvodu, kdy teďka prakticky vojáka nikdy neuvidíte. Ta tím že máme profesionální armádu, ti branci a taková ta obeznámenost civilní veřejnosti s armádou už je trošku problém. A možná, že když vedle sebe budou studovat budoucí vojenští profesionálové s civilisty, tak minimálně se lépe poznají a aspoň bude tam vhled to té civilní anebo vojenské společnosti. Já myslím, že to nemusí být na škodu.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Británie se dnes loučí s bývalou premiérkou Margaret Thatcherovou. S čím vy si budete, pane Stehlíku spojovat železnou lady, která dodnes polarizuje nejen Brity.

Eduard STEHLÍK, vojenský historik
--------------------
Já se přiznám, že pro mě je to vlastně první válka mého života, když bych to tak řekl, protože já jsem v roce 1982, kdy ona rozjela Falklandy, nebo kdy byly Falklandy okupovány Argentinci a ona dala ten rozkaz k jejich znovu osvobození nebo ke vztyčení britské vlajky, tak jsem byl na gymnáziu ve druhém ročníku, a byla to taková ta první válka, kterou si najednou člověk uvědomoval, že ještě ve světě se někde válčí, ve světě může dojít a že umírají lidé a teďka vidím fotografii o křižníku Wilogram, potopeného, kde zahynula řada argentinských námořníků, najednou si člověk uvědomil, že je to regulérní válka s nasazením stíhaček, dělostřelectva, bombardérů a podobně, takže to je to první, ale říkám jako političku, jako dámu, která neuhnula. Já vím, že z hlediska její sociální politika pro celou řadu Britů byla nesmírně bolestná. Zejména zavírání dolů a další věci, proto to slýcháme i teďka. Ona není přijímána napříč Británií jednoznačně. Ale pro mě tu zůstane opravdu silný politik, silný britský premiér, který podle mého názoru splnil své poslání se ctí.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Jedni ji milují, druzí nenávidí, jak zaznívá vlastně ve všech komentářích.

Eduard STEHLÍK, vojenský historik
--------------------
Ale to bývá úděl velkých osobností.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Říká na závěr dnešního vydání pořadu Jak to vidí Eduard Stehlík, vojenský historik, děkuji za váš čas a budu se těšit na ten další rozhovor. Ať se vám daří, na shledanou.

Eduard STEHLÍK, vojenský historik
--------------------
Děkuji, na shledanou.