Jak to vidí Daniel Herman - 16. října

16. říjen 2012

Překvapil volební úspěch KSČM ředitele Ústavu pro studium totalitních režimů? Připomněli jsme si 34. let od chvíle, kdy byl do papežského úřadu zvolen Jan Pavel II. a také výročí tzv. kubánské krize.

Psát můžete na e-mail: jaktovidi@rozhlas.cz.

Mgr. Daniel Herman
12. srpna 2010 byl zvolen ředitelem Ústavu pro studium totalitních režimů.
V letech 2008–2010 byl vedoucím pražské kanceláře prof. Jana Švejnara. Rok (2007–2008) pracoval jako vedoucí Informační kanceláře Ministerstva kultury ČR. V letech 2005–2007 pak pracoval na Policejním prezídiu Praha. V médiích se začal objevovat ale již v letech 1996–2005, jako tiskový mluvčí a vedoucí tiskového oddělení České biskupské konference v Praze.

"Jak to vidí" vysíláme od pondělí do pátku vždy v čase od 8:30 do 9:00 hodiny. (Přepis pořadu najdete na našich stránkách následující den, zvukový záznam do hodiny po odvysílání.)

Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Dobrý den a dobrý poslech vám přeje Vladimír Kroc. Hostem pořadu Jak to vidí je dnes Daniel Herman, ředitel Ústavu pro studium totalitních režimů. Dobrý den.

Daniel HERMAN, ředitel Ústavu pro studium totalitních režimů
--------------------
Dobré ráno.

Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Překvapil vás volební úspěch KSČM?

Daniel HERMAN, ředitel Ústavu pro studium totalitních režimů
--------------------
Zásadně mě nepřekvapil, protože už předvolební prognózy signalizovaly, že pravděpodobně ke vzrůstu té křivky zájmu o tuto stranu dojde. Ale nečekal jsem asi, že to bude takovýto vzestup, to je pravda.

Vladimír KROC, moderátor
--------------------
A rozumíte tomu? Máte pro to nějaké vysvětlení?

Daniel HERMAN, ředitel Ústavu pro studium totalitních režimů
--------------------
Nerozumím tomu, upřímně řečeno. Snažím se to pochopit. Myslím si, že je to zcela jasný výsledek velkého referenda, které tady proběhlo a měli bychom se nad tím všichni opravdu velice vážně zamyslet. Ne to jakkoliv relativizovat nebo se snažit to nevidět. Myslím si, že máme dostatek prostoru a času na to zanalyzovat důvody, příčiny a snažit se opravdu napravit určité věci, protože se hodně hovoří o jakýchsi protestních hlasech, což asi bude velká část pravdy. Ovšem vyjádřit svůj protest vůči něčemu, co se nám třeba oprávněně nelíbí tím způsobem, že budeme dávat hlasy právě Komunistické straně nepokládám za úplně šťastné řešení. Já jsem vyrůstal na česko-bavorském pomezí a já bych třeba hledal inspiraci právě například v nám tak blízkém sousedním Bavorsku, které bych si dovolil označit za hospodářský zázrak ve střední Evropě, kdy se země, která byla vlastně nejzaostalejší zemědělskou zemí předválečného Německa, se stala nejvyspělejší spolková země. A to tedy rozhodně ne díky komunistické straně, ale právě naopak. Takže tam bych spíš hledal inspiraci, protože, když si mohu dovolit jakési srovnání právě třeba s tím Německem, tak na jedné straně byl vrchol té východoněmecké kultury Trabant, na druhé straně BMW. Já si prostě myslím, že máme na víc než jezdit trabantem.

Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Na dnešek připadá 34. výročí zvolení papeže Jana Pavla II. na Petrův stolec, bylo to 16. října 1978. Jak důležitá to byla událost pro katolickou církev, potažmo pro svět?

Daniel HERMAN, ředitel Ústavu pro studium totalitních režimů
--------------------
Byla to událost, kterou můžeme právem řadit mezi zásadní momenty druhé poloviny 20. století. Jednak proto, že Jan Pavel II. byl vlastně prvním Polákem a slovanem, který v dějinách církve na Petrův stolec zvolen byl, ale také prvním neitalským papežem od roku 1522 a samozřejmě v kontextu doby, v kontextu tehdy zuřící studené války, to bylo velmi důležité i proto, že tento člověk znal z vlastní zkušenosti to, co znamená 2. světová válka, nacistická okupace jeho rodné země a potom, co znamenal komunistický totalitní režim, se kterým dlouhá léta bojoval. To znamená on si nenechal takzvaně nic nakukat zvenku. Pochopitelně při vší úctě třeba ti jeho italští předchůdci prostě nemohli mít tu zkušenost. To znamená, že celkem velmi výrazná změna té tehdejší vatikánské východní politiky po nástupu Jana Pavla II. ukazovala, že ty jeho osobní zkušenosti jsou nesmírně cenné. Dochází tam k velice jasnému zpevnění postojů církví a zástupců církví. Můžeme se podívat třeba tady právě k nám. V tehdejší době byl pražským arcibiskupem kardinál František Tomášek a ten jeho postoj začíná být opravdu velice pevný, jasný a čitelný a stává se jakousi ikonou nejenom pro lidi, kteří se hlásili ke křesťanství, ale i pro všechny ty, kteří opravdu se hlásili k ideálům svobody, protože on se za lidská práva a svobodu pro všechny skutečně velice zastával se těchto hodnot a stal se velmi výraznou postavou v celém tom obrodném hnutí. A to díky Janu Pavlu II.

Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Svoji službu zahájil slovy: Nebojte se. Mluvil tedy o vztahu ke Kristu. Ale kdybychom to zobecnili, není za spoustou našich problémů a nedorozumění právě nedostatek odvahy, strach?

Daniel HERMAN, ředitel Ústavu pro studium totalitních režimů
--------------------
Právě toto jeho zvolání bych označil za jakýsi houslový klíč, za jakési předznamenání jeho pontifikátu. Je to člověk, nebo byl to člověk, který se opravdu nebál. On dokázal překročit mnohé hranice a mnohá klišé. Posluchači si pravděpodobně vzpomenou na rok velkého jubilea 2000, kdy se Jan Pavel II. omluvil za různé zločiny křesťanů v minulosti, dokázal velmi výrazně narovnat vztahy mezi křesťanstvím a judaismem. Právě za jeho pontifikátu v roce 1993 navázal Svatý stolec plné diplomatické vztahy s Izraelem a v roce 2000, když papež Jan Pavel II. Izrael navštívil, tak ta fotka, jak vkládá lísteček s modlitbou mezi kameny Západní zdi v Jeruzalémě, obletěla svět. Jako první navštívil synagogu. A to skutečně se snažil o tento postoj nejenom vůči judaismu, ale i třeba vůči anglikánským a protestanským církvím i vůči islámu, třeba jeho veliké mezináboženské setkání v Assisi, na které sezval zástupce různých duchovních směrů a vlastně se pokusil vytvořit atmosféru, kdy tito představitelé budou jakoby sčítat onu duchovní energii. To bylo epochální. Takže on se opravdu nebál, protože si byl jistý. On měl ten kořen, když si představíme borovici s tím hlavním kořenem zapuštěným hluboko do země, tak on ho měl opravdu hluboko zapuštěný a myslím si, a tady s vracím k té vaší otázce, že pokud má člověk tento kořen, tuto osobní stabilitu, tak se opravdu bát nemusí a jestliže naším light motivem je strach, nejistota, tak to je vždycky špatné, to není dobrý rádce. Takže jeho zvolání: Nebojte se! z roku 1978, které bylo vyslovené v určité atmosféře, že je opravdu nadčasové.

Vladimír KROC, moderátor
--------------------
34 let. Jak se svět za tu dobu změnil? No především se tedy zvedla železná opona.

Daniel HERMAN, ředitel Ústavu pro studium totalitních režimů
--------------------
Změnil se velmi výrazně. Já si vzpomínám, tuším, že to bylo v roce 1988, kdy Jan Pavel II. hovořil v Evropském parlamentu a vyslovil tam takovou prorockou vizi o tom, že Evropa musí dýchat oběma svými plícemi. Hovořil o tom, že je třeba ten kontinent opět spojit, sjednotit. Byl to velký vizionář a zapadá to samozřejmě do konstelace velice šťastných osobností, které tehdy měly ve světě odpovědnost, ať to byla premiérka Thatcherová, ať to byl západoněmecký kancléř Kohl, ať to byl americký prezident Reagan. Byly to osobnosti, které se mohu říci opravdu nebály a tím světem zahýbali. A demontáž komunistické totality v Evropě rozhodně je z pontifikátem Jana Pavla II. spojená, protože vlastně záhy po jeho zvolení, on byl potom rok v roce 79, rok poté, co byl zvolen, tak byl poprvé ve své vlasti v Polsku a tam vlastně pak začíná zrod nezávislého odborového hnutí Solidarita a to byl velmi výrazný klín do toho středoevropského komunistického panství. To znamená, jeho pontifikát je s tím velice úzce spojený a myslím si, že i v historických knihách, které jednou budou o 20. století pojednávat, toto bude tak vnímáno. Takže jak říkáte, ano, zvedla se železná opona, skončila studená válka, zmizel bipolární svět, ale nastaly nové problémy. Bohužel 21. století je neodmyslitelně spojené s velkou expanzí terorismu. Terorismu, který je dokonce nábožensky motivován ...

Vladimír KROC, moderátor
--------------------
O tom se vlastně vyjadřoval v tom svém poselství na Nový rok 2002 jako reakci na 11. září.

Daniel HERMAN, ředitel Ústavu pro studium totalitních režimů
--------------------
... ano, to bylo poselství velmi výrazné, protože tehdy hovořil o tom, že terorismus ve jménu božím je profanací náboženství, že to je prostě něco v naprostém rozporu, že to prostě člověk si nesmí dovolit tímto způsobem zneužívat duchovních hodnot. Samozřejmě vycházel i z hluboké tradice, bohužel i křesťanství má právě tyto etapy ve svých dějinách. Podívejme se třeba do středověku na křížové války, ale dokázalo se s tím vyrovnat a on formuloval právě omluvu za ústup od těchto principů. Myslím si, že to byl zkrátka člověk, který dokázal upozorňovat na hodnoty, které v té tvrdé konkurenci časů a v mnoha ideových soubojích obstály a které stojí za to i dnes oprášit a na nich znovu budovat a jeho život ukazuje, že to je smysluplné a že je to program i pro 21. století.

Vladimír KROC, moderátor
--------------------
A jak důležitá byla tehdy ta první návštěva Jana Pavla II. u nás v dubnu 1990?

Daniel HERMAN, ředitel Ústavu pro studium totalitních režimů
--------------------
Tam se odehrál tehdy ten nezapomenutelný moment setkání Václava Havla, tehdejšího prezidenta s Janem Pavlem II. na letišti, kdy pokud možná to nebudu citovat úplně přesně, ale kdy Václav Havel říkal: Nevím, jestli vím, co je zázrak, ale vím, že ta vaše přítomnost tady je zázrakem. To bylo mimořádné a Jan Pavel II. k Československu vztah měl. On se samozřejmě zajímal o situaci u nás už dávno před listopadem 89, v 70. letech například navštívil Litoměřice při úmrtí a pohřbu tehdejšího kardinála Štěpána Trochty v roce 1974, komunistické úřady mu tehdy zabránily, nesměl tam veřejně vystupovat, pouze tedy se anonymně účastnil tohoto pohřbu, ale zájem měl. To znamená, pokud je mi známo, on opravdu se velice snažil do toho svého programu vložit návštěvu Československa jakoby mimo plán, protože na podzim 89 to ještě v plánu neměl a na jaře 90 už zde byl. Byla to epochální návštěva, která cosi prolomila, byl to symbol. Myslím si, že možná do jisté míry obdobný jako třeba návštěva tibetského dalajlámy. To znamená, to jsou dvě osobnosti, papež a dalajláma, které mimochodem nosí stejný titul - jeho svatost. Takže i to je docela zajímavé a řeč symbolů Václav Havel velmi dobře znal a rozuměl jí a myslím si, že návštěva Jana Pavla II. takovýmto velkým symbolem něčeho nového byla a nakonec i svatořečení české princezny Anežky Přemyslovny 12. listopadu 1989 v Římě také stála a stojí jako ten takzvaný Anežský zázrak u těch našich listopadových změn v roce 89. A na to bychom prostě neměli zapomínat. Protože to všechno vypráví právě o oněch hodnotách, z kterých tyto osobnosti čerpaly a já jsem prostě přesvědčený, že je rozumné se k nim vracet, protože to jsou fakt hodnoty, které obstály a jsou dostatečně nosné i pro to 21. století.

Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Jaké jsou vaše osobní vzpomínky na Karla Wojtylu?

Daniel HERMAN, ředitel Ústavu pro studium totalitních režimů
--------------------
Já jsem pracoval dlouhá léta na pražském arcibiskupství. To znamená, že jsem měl možnost se vlastně při všech těch třech návštěvách velice aktivně účastnit na nějakých bodech programu. A musím říci, že mám s Janem Pavlem II. osobní zkušenosti, a to opravdu pozitivní. Jednou při jeho návštěvě, tuším, že to bylo při návštěvě v roce 95, se na mě obrátilo několik lidí, že by velice rádi skutečně ho osobně pozdravili. Já jsem si říkal, ano, tak proč se o to nepokusit. Bezpečnostní předpisy tehdy byly také velmi přísné i když ne tak jako po roce 2001, nicméně byly velmi přísné a jak z české tak z vatikánské strany mi bylo řečeno, že to nepřichází v úvahu. Já jsem ovšem věděl, že to byli lidé, kteří by si toho opravdu velmi vážili a já jsem byl v pozici, že jsem prostě možnost se o to pokusit a říkal jsem si stojí to za to. Tak jsem prostě přišel za Janem Pavlem II. a řekl jsem mu, že je tam asi 5 lidí, kteří by ho opravdu velmi rádi pozdravili, ale že to takzvaně nejde. A on se tak pousmál a říkal mi: A kde budeme v té době jako, kdy by se to setkání mělo uskutečnit? Bylo to právě na pražském arcibiskupství a já jsem říkal, budeme tady v jednom sále a on říkal a jsou tam někde nějaké dveře do vedlejší místnosti a já jsem říkal, ano jsou. Tak říkal: Tak je tam přiveďte, až tam budou, tak mi prostě přijďte říct, já vstanu, půjdu je pozdravit a nikdo mě nezastaví. A on to opravdu tak udělal. Ochranka tehdy zuřila, ale samozřejmě to byla moje odpovědnost, že tam nepřivedu nikoho, kdo by třeba měl nějaký nekalý úmysl. On každému z těch lidí podal ruku, kratičce se pozdravil, dal nějaký drobný upomínkový předmět a ti lidé měli takovou radost a já jsem tehdy zavnímal, že je to skutečně člověk, který rozumí věcem, neskrývá se za nějaké kulisy protokolů, není to prostě oddělený člověk od normálního života, ale opravdu má zájem, chce udělat radost a vážím si toho. Vážím si i toho, že jsem mu osobně mohl poděkovat třeba za to, o čem už jsem hovořil, že tak výrazně se zasloužil o nápravu vztahů mezi judaismem a křesťanstvím, protože to bylo jeho velmi osobní téma. Takže si nesmírně vážím té možnosti, že jsem se s tímto člověkem mohl osobně několikrát setkat, hovořit s ním, mám na něj velmi pozitivní vzpomínky a i jednu knížku, kterou mi podepsal, tak to je pro mě taková a bude navždycky taková památka na setkání s tímto velikým mužem přelomu 20. a 21. století.

Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Ještě jedno výročí připadá na 16. říjen. Před 50 lety začala Kubánská krize. Německá zpravodajská služba teď po tom půlstoletí zveřejnila dokumenty, podle kterých Fidel Castro tehdy v období Kubánské krize najímal bývalé příslušníky SS, aby cvičili kubánské vojáky. Jak to na vás působí?

Daniel HERMAN, ředitel Ústavu pro studium totalitních režimů
--------------------
Není to pro mě žádným překvapením, protože určitá afinita, blízkost mezi zastánci, vyznavači obou těch totalitních systémů 20.století tedy mezi vyznavači nacismu a komunismu prostě je známá. V podstatě od samého začátku, třeba v pamětech předního ideologa Třetí říše Josefa Göebelse čteme, že byl fascinován bolševickou revolucí v Rusku, že se velmi inspiroval některými myšlenkami a třeba ten systém pracovních táborů, gulagů, si němečtí nacisté přivezli do své vlasti právě ze Sovětského svazu. Nakonec i známý pak Ribbentrop-Molotov z 23. srpna 1939, mezi tedy ministry zahraničních věcí právě Třetí říše a Sovětského svazu ukazuje, že tyto dvě totalitní velmoci měly zájem spolupracovat a uvědomovaly si, že jejich spojenectví by pro ně mohlo být prospěšné. Naštěstí proradná politika Adolfa Hitlera a napadení Sovětského svazu porušilo tento pakt a umožnilo, že se Sovětský svaz poté spojil se západními spojenci a společně tedy nacistické Německo porazili a to bylo veliké štěstí, protože kdyby se toto nestalo, tak si opravdu nejsem jistý, že by západní spojenci dokázali čelit tomuto obrovskému totalitnímu tlaku sami. No a samozřejmě víme to tedy nejenom z Kuby, ale nakonec i zde od nás, že někteří kolaboranti, někteří aktivní spolupracovníci gestapa nebo příslušníci gestapa byli pak převzati komunistickou Státní bezpečností, která jim třeba zakryla identitu, dala jim novou identitu a využívala je pro své obdobně špatné plány. Takže toto samozřejmě se dělo i v jiných částech světa, protože právě třeba Latinská Amerika byla vítanou destinací pro mnoho nacistických zločinců, kteří do různých latinskoamerických zemí utíkali po 2. světové válce a skrývali se tam třeba dlouhá léta, někteří vlastně až do smrti. Takže z těchto zpráv vidíme, že mezi těmi zeměmi byla právě i Kuba, protože ten režim Castrův prostě využíval tyto lidi, kterým asi nešlo o nějakou ideologii, ale byli to prostě lidé, kteří sloužili tomu, kdo je najal, žoldnéři vlastně, a to je velmi smutné, to je prostě jev, který je třeba studovat, zamýšlet se nad ním, protože bohužel se obávám, že také nepatří jenom do nějaké minulosti, ale lidé s takovouto mentalitou asi žijí vždycky a je třeba se s tím opravdu velice vážně zabývat a i do budoucna z toho třeba vyvodit nějaké závěry, aby k takovým věcem nemohlo docházet.

Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Mluvíme-li o Kubě, tak úplně aktuální informace je o tom, že Kuba zruší pro své občany povinnost žádat o povolení k výjezdu do ciziny a zkrátka, kdo má platný pas, tak od 14. ledna příštího roku bude moci Kubu opustit. Je to pro vás překvapivá informace?

Daniel HERMAN, ředitel Ústavu pro studium totalitních režimů
--------------------
Je to pravděpodobně určitý signál, že ten systém tak jako nakonec komunistické systémy kdekoliv na světě žije ze své podstaty a je ekonomicky vyčerpán. Když se podíváme ze západní polokoule na východní, podívejme se jenom na Koreu, kdy Jižní Korea je jedním z tygrů jihovýchodní Asie a v Severní Korei je hladomor. To znamená i Kuba po zhroucení toho sovětského impéria se potýká s velice závažnými ekonomickými problémy a snaží si nějakým způsobem pomoci. Předpokládám, že s tím, teď spekuluji, protože nemám žádné informace speciální, ale předpokládám, že s tím je spojená asi představa ta, že ti Kubánci, kteří budou moci tedy svobodně odjet a zase se vrátit do své vlasti, také přivezou určité valuty a že se ta státní pokladna jejíž dno asi už na Castry, na oba bratry Castry kouká, takže se asi trošku zaplní. Protože ta situace ekonomická je tam velice špatná a ten režim si snaží si pomoci. Nakonec i na sklonku totalitního komunistického režimu u nás jsme mohli zaznamenávat obdobné momenty. Nevím přesně, tuším, že to bylo od roku 87, bylo možné i u nás si takzvaně zaplatit výjezdní doložku, která tehdy byla jakýmsi vnitřním československým vízem udělovaným režimem, aby mohl člověk navštívit nějakou západní zemi a tehdy se zavedla ta možnost, že se ta výjezdní doložka udělovala na tolik dní, za kolik zaplatili třeba příbuzní nebo přátelé nějakému občanovi Československa, prostě valuty. To znamená, že to je něco obdobného. Prostě ten režim, který se vyčerpal, se snaží tu pokladnu naplnit za každou cenu.

Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Mám tu otázku od posluchače Michala Kose, který by rád znal váš názor na postoje politiků v dodržování lidských práv ve světě. Konkrétně má na mysli premiérův výrok o dalajlámismu a nebo odmítnutí schůzky s předsedou tibetské exilové vlády předsedou Senátu Milanem Štěchem?

Daniel HERMAN, ředitel Ústavu pro studium totalitních režimů
--------------------
Já tedy jsem informovaný poněkud více o té druhé otázce a tam si mohu dovolit říct, že vím přímo z rozhovoru s panem předsedou Senátu, že toto není pravdivá informace, že on neodmítl takovou schůzku. To je jistá desinformace, která se rozšířila. Takže to mohu takto naprosto zodpovědně říci. Neměl jsem možnost s panem premiérem hovořit o jeho výroku. Na druhou stranu vím z řady setkání s panem premiérem, že je to člověk, který si hodnot lidských práv a duchovních hodnot velice váží. To znamená určitě to není tak, že by to byl výraz nějaké nevole vůči misi tibetského dalajlámy. Ale jak říkám, nehovořil jsem s pane premiérem o tom, takže jsem neměl možnost se ho na ten výrok zeptat. Budu-li tu možnost mít, tak to udělám, protože mě to také zajímá.

Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Paní Kabešová píše: Dobrý den. Lidi jsou zoufalí, proto volí komunisty. Ono, když už se zavírá za tykadla, k čemu je vlastně dobrý váš ústav? Ptá se.

Daniel HERMAN, ředitel Ústavu pro studium totalitních režimů
--------------------
Náš ústav je paměťová instituce. My se zabýváme historií od roku 1938 do roku 1989. Součástí našeho ústavu je archiv bezpečnostních složek, který má zhruba 20 kilometrů archiválií právě z období obou etap v naší totalitní historie a snažíme se tyto materiály zpracovávat a na základě prací s těmito materiály publikovat knihy, pořádáme semináře, přednášky, výstavy, výukové programy pro učitele dějepisu. Prostě snažíme se zaplňovat ta bílá místa naší novodobé historie právě proto, abychom minulost znali, byli schopni se z ní poučit a vyvodit z ní třeba určité konsekvence do budoucna. Prostě je důležité svoji minulost znát, abychom nemuseli ty chyby minulosti znovu opakovat.

Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Z Velkých Popovic píše Jaroslava Heřmanová. Proč se stále nezdůrazňuje, že kdo nejde k volbám, podporuje statisticky komunisty. Ti přece jdou k volbám vždy a všichni. Nepřibývá jejich hlasů, ubývá ostatních voličů? Na konci je otazník.

Daniel HERMAN, ředitel Ústavu pro studium totalitních režimů
--------------------
Jsem přesvědčený, že je to projev občanské nezodpovědnosti, když se nejde k volbám. To není opravdu správný přístup a do dnes je mnoho zemí na světě, kde lidé bojují, a to někdy velmi dramaticky za to, aby jít k volbám mohli. Nevím, co si ti, kteří k volbám odmítají jít, představují, koho potrestají, jedině sami sebe. Protože ten prostor, který je nám dán, nechávají zaplnit někým jiným, kdo k těm volbám jde. Takže s paní posluchačkou plně souhlasím, že je třeba toto vzít vážně a myslím si, že je správné a nakonec stojíme před druhým kolem senátních voleb, aby se lidé seznamovali s kandidáty, aby se snažili znát jejich názory, znát i jejich soukromý život, protože ta rezonance mezi soukromým a veřejným životem prostě musí být. Kdo není slušný doma, není slušný ani na veřejnosti a ti lidé mají, občané mají právo znát život těch, kteří je mají zastupovat. Takže opravdu snažme se využít těch možností demokracie, které máme, protože jsou jedinečné.

Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Mimochodem, jak rozumíte těm prázdným obálkám v urnách volebních? Vypadá to, že to byly opravdu protestní hlasy.

Daniel HERMAN, ředitel Ústavu pro studium totalitních režimů
--------------------
Vypadá to, že to byly protestní hlasy. Myslím si, že to je opět velmi nerozumný přístup, který vůbec nic neřeší. Že naopak by bylo dobré dávat hlas těm, kteří jsou slušní a myslím si, že na výsledcích voleb právě vidíme, že také někteří kandidáti se skutečně třebas nějakých vzdálenějších míst na té kandidátce díky preferenčním hlasům dostávali dopředu a vím o některých konkrétních případech, z kterých mám radost, že opravdu lidé, které třeba osobně znám a vím, že jsou to velmi slušní lidé, tak takto se do těch krajských, zastupitelstev dostali. Takže to si myslím, že je mnohem efektivnější možnost prostě občansky odpovědná, než k volbám nejít nebo tam dát prázdnou obálku, protože to opravdu nic neřeší.

Vladimír KROC, moderátor
--------------------
K osobnosti předchozího papeže se ještě ve své otázce vrací Věra Bosáková z Prahy. Jan Pavel sloužil až do úplného konce, už nemohl. Neměl odejít dříve?

Daniel HERMAN, ředitel Ústavu pro studium totalitních režimů
--------------------
On se tou otázkou velice vážně zabýval, ale ve světě, který je trošku fascinován kultem mládí, zdraví, krásy, tak pokud je mi známo, se snažil ukázat, že i lidé, kteří už třeba tyto atributy nemají a už jsou jakoby krátce před tou, před tím prahem mezi časem a věčností, mají co sdělit a že i stáří, nemoc a nemohoucnost je součástí života. On vlastně umíral před kamerami a zraky světa a jsem přesvědčený, že i tuto svoji roli zvládl velmi důstojně a že ta jeho památka zůstane možná i díky právě té poslední etapě nesmazatelně spojená s tím jeho pontifikátem.

Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Už máme velmi málo času. Přesto se zeptám. Jak hodnotíte návštěvu německého prezidenta Joachima Gaucka v Lidicích a jeho omluvu za masakr před 70 lety?

Daniel HERMAN, ředitel Ústavu pro studium totalitních režimů
--------------------
Je to jedinečný krok. Pan prezident Gauck je výjimečná osobnost a myslím si, že právě na něm je vidět, jak je důležité, když je člověk morální osobností, že ta symbióza morálky, etiky a rozhledu je nesmírně důležitá. Německý prezident tady završil určitý poctivý proces, který v německé, tedy především po válce v té západoněmecké veřejnosti proběhl, protože Německo se dokázalo se svojí temnou minulostí obdivuhodně vyrovnat a myslím si, že je to i pro nás velký příklad k vyrovnání se s naší vlastní minulostí, na jejíž některé kapitoly rozhodně hrdi býti nemůžeme.

Vladimír KROC, moderátor
--------------------
To byl Daniel Herman, ředitel Ústavu pro studium totalitních režimů. Díky. Na shledanou.

Daniel HERMAN, ředitel Ústavu pro studium totalitních režimů
--------------------
Hezký den.

Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Zítra bude hostem pořadu Jak to vidí spisovatel Ivan Kraus. Vladimír Kroc děkuje za pozornost a přeje dobrý poslech dalších pořadů.

Autorizovaným dodavatelem doslovných elektronických přepisů pořadů Českého rozhlasu je NEWTON Media, a.s. Texty neprocházejí korekturou.

autor: Daniel Herman
Spustit audio

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!

Jan Rosák, moderátor

slovo_nad_zlato.jpg

Slovo nad zlato

Koupit

Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.