Jak to vidí Cyril Höschl - 2. ledna

Cyril Höschl
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Cyril Höschl

Ředitele Psychiatrického centra Praha a Centra neuropsychiatrických studií Cyrila Höschla přivítala Zita Senková.

Ptali jsme se na jeho názor na amnestie, které včera vyhlásil prezident Václav Klaus a samozřejmě i na jeho novoroční projev. Věnoval se i 20. výročí rozdělení Československa. Více si poslechněte sami.

Prof. Cyril Höschl
V současné době je ředitelem Psychiatrického centra Praha a Centra neuropsychiatrických studií. Přednášel na univerzitách v Kanadě a USA, působí ve vzdělávacích institucích v Dánsku a v Rakousku. Je zasloužilým členem (fellow) britské Royal College of Psychiatrists, členem Učené společnosti České Republiky a mnoha mezinárodních i domácích odborných společností. V lednu 2005 byl zvolen prezidentem Asociace evropských psychiatrů.

"Jak to vidí" vysíláme od pondělí do pátku vždy v čase od 8:30 do 9:00 hodiny. (Přepis pořadu najdete na našich stránkách následující den, zvukový záznam do hodiny po odvysílání.)

Autorizovaným dodavatelem doslovných elektronických přepisů pořadů Českého rozhlasu je NEWTON Media, a.s. Texty neprocházejí korekturou.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Dobrý den, u poslechu Jak to vidí vás vítá Zita Senková. Dnes je naším hostem profesor Cyril Höschl, ředitel Psychiatrického centra Praha. Dobrý den.

Cyril HÖSCHL, ředitel Psychiatrického centra, Praha
--------------------
Dobrý den.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
A celý nový rok, samozřejmě ...

Cyril HÖSCHL, ředitel Psychiatrického centra, Praha
--------------------
Vám taky.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
... vítám vás. Desetkrát vystoupil prezident Václav Klaus před občany České republiky s novoročním projevem, včera to bylo naposledy. Jak na vás působil jeho proslov, jeho slova?

Cyril HÖSCHL, ředitel Psychiatrického centra, Praha
--------------------
Já jsem při vnímání těchto novoročních projevů poměrně neutrální, protože na jednu stranu nesdílím takovou tu popuzenost těch kritiků, kteří se chytají každého slova a teď ho přemílají zleva, zprava a obviňují prezidenta z klišé a z toho či onoho, to je nesmírně snadné a jde to udělat vlastně vůči kterémukoliv projevu a je to spíš důsledek osobních postojů a problémů těch, kteří to negativně vnímají. A na druhou stranu nepropadám žádnému velkému nadšení, protože si uvědomuju, čemu je ten novoroční projev určen, to není ani filosofická úvaha, to není ani odborný traktát, to není ani analýza nebo rozbor, to je projev, který má trvat, já nevím, 15 minut a je určen vlastně co nejširší populaci, kterou má v této krátké, na této krátké ploše oslovit. To je úkol tak nesmírně obtížný, že ať to uděláte, jak to uděláte, tak vždycky se to někomu nebude líbit. Proto my ty komentáře novinářů, kteří to rozebírají horem dolem připadají úsměvné, protože to není nic k rozebírání, nejsme na rétorickém cvičení ani na filosofické fakultě. To je prostě oslovení hlavou státu, která má dát občanům na vědomí, že reflektuje problémy země, že si je uvědomuje, že zde existují možná určitá řešení, že jsou před námi překážky a že jsou určitá nebezpečí, které je třeba mít na paměti, abychom se nedostali do situace ještě horší a to všechno co možná nejsrozumitelnějším, nejlapidárnějším způsobem, který bude přijatelný, akceptovatelný a pochopitelný co nejširší názorovou, intelektovou a já nevím jakou populací. A co nejpestřejší ...

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Povedlo se?

Cyril HÖSCHL, ředitel Psychiatrického centra, Praha
--------------------
... venkov, město a já si myslím, že ...

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
V tom včerejším ...

Cyril HÖSCHL, ředitel Psychiatrického centra, Praha
--------------------
... že v tuhle tu schopnost strefit se do toho většinového vkusu a přitom nikoli lacině, takže tuhle tu schopnost prezident Klaus má a že jí dokáže v tu pravou chvíli použít. Já sám jsem si z toho projevu vybral několik momentů, které mohou být jak předmětem kritiky, například jeho zmínka o špatné náladě, která je kritiky toho projevu vnímaná jako variace na téma "blbá" nálada Václava Havla, jež se tehdy Václavu Klausovi nelíbilo a v mých očích to je naopak moment, který stojí skutečně za zamyšlení a asi by i jiní tomu měli věnovat, protože v té společnosti skutečně není něco v pořádku. Ta nálada neodpovídá tomu, jak se objektivně máme a je podezřelé, že když komukoliv řeknete, že se vlastně nemá špatně, tak ho prakticky rozzuříte. To je vždycky nejvíc popuzených reakcí a anonymů dostanu, když někde řeknu, že se máme dobře. A tady je třeba se zamyslet nad tím, čím to je. Tady nestačí jenom obviňovat lidi z toho, že chybně vnímají makroekonomická data, to po nich nikdo nemůže chtít, ale zamyslet se nad tím, co je příčinou, když ne toho špatného stavu, tak co je tedy příčinou té negativní percepce toho stavu, co způsobilo, že jsou všichni tak dysforičtí, rozladění a to i v situacích, kdy k tom objektivně vlastně ani nemají důvod. Mně to připomíná trochu individuální psychopatologii, protože lidé v depresi mají smutnou, špatnou, negativní náladu, ztrátu motivace, ztrátu chuti do života, někdy dokonce páchají sebevraždu bez objektivní příčiny. Když by přišel někdo zvenku a díval se, jestli se jim rozpadá manželství, jestli je vyhazují z práce, jestli jim někdo blízký zemřel, jestli se jim něco hrozného stalo, tak může často zjistit, že nic z toho a přesto to tak vnímají. No a teď touhle tou určitou depresí jakoby trpěla celá společnost. A to stojí za rozbor, já ho teď samozřejmě nejsem schopen, i když je to otázka, která mne zajímá a možná se k ní někdy vrátíme trochu podrobněji a možná jsou zde povolanější, kteří by se k ní měli vrátit. Máme zde lidi, kteří se o zdraví společnosti z profesního hlediska zajímají.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Přesto, pane profesore Höschle, vidíte nebo mohl byste alespoň naznačit nebo říct jednu, dvě příčiny tohoto stavu, proč jsme tak negativističtí?

Cyril HÖSCHL, ředitel Psychiatrického centra, Praha
--------------------
No u jednotlivců je často příčinou takového, té nespokojenosti se světem to, že se s nějakých důvodů rozvírají nůžky mezi tím, co by si ten dotyčný přál a mezi tím, čeho je schopen dosáhnout. Čili se jaksi rozvírají nůžky mezi ambicemi a možnostmi, mezi aspiracemi a schopnostmi. Čili to, čeho si myslíme, že bychom měli dosáhnout a co pro sebe považujeme za spravedlivé, se vzdaluje od toho, čeho můžeme reálně dosáhnout a co nám skutečně přísluší. No a zdá se, že ve společnosti, a to nejenom naší, v celé té Evropě vybudované na tom sociálním státu, všichni považují za samozřejmé, že jejich spotřeba, životní úroveň a to, čemu se říká v angličtině /anglický text/, taková ta pohoda, takže to má neustále růst a přitom objektivní důvody pro to, aby to rostlo a zdroje k tomu, aby to rostlo, tady nejsou a že se tedy ty nůžky mezi tím, co bychom chtěli a mezi tím, co můžeme, rozvírají i na té celospolečenské úrovni. A v tom je ten pes zakopán než v tom, že bychom se měli absolutně nějak špatně. Já se domnívám, že dokonce prezident Klaus měl pravdu v tom, že nikdy se společnost jako celek, a to je součet jednotlivců, neměla tak dobře, jako v současné epoše. Ale uvidíte, jakou bouři nevole takový výrok vyvolá.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
V den 20.výročí od vyhlášení samostatné České republiky vyhlásil Václav Klaus dílčí amnestii. Z věznic na svobodu by se mohlo dostat až kolem 6 tisíc vězňů. Co na to říkáte, překvapilo vás toto rozhodnutí? Obvykle amnestii prezidenti vyhlašují spíše na počátku svého mandátu?

Cyril HÖSCHL, ředitel Psychiatrického centra, Praha
--------------------
Mě to vyhlášení amnestie překvapilo hned ze dvou důvodů. Zaprvé proto, že si pamatuji z minula, že prezident Klaus byl, i když ne nějak zásadním, ale přece jenom odpůrcem amnestií a na několika místech amnestie svého předchůdce myslím kritizoval, zároveň jeho politickému myšlení odporoval jaksi autoritativní zásah do výkonu spravedlnosti, to se obráželo i v jeho postoji k milostem, které nakonec ovšem také udílel a také mě to překvapilo proto, že rozpad Československa vůbec nevidím za relevantní důvod k udělení amnestie. Já když jsem to slyšel po tom projevu, tak jsem si řekl, no, co to má znamenat, jak to spolu souvisí, co to je za datum? Ostatně já bych toto datum nebo toto výročí ani nijak zvlášť nezdůrazňoval. Ano, tak tenkrát jsme se rozdělili, mnozí jsme toho litovali, teď už toho nelitujeme a nelitují toho mnozí ani z těch, kteří toho tehdy litovali oběma národům se má, se vede celkem dobře, mají se mezi sebou rádi, vztahy se pročistily, projasnily, málokdy si myslím, že byly v naší historii vztahy mezi Čechy a Slováky tak dobré, aspoň jak já to cítím, jako jsou teď a myslím, že to mohu posoudit, protože jsem v minulých 7 letech pracoval také v Košicích a nemohu si to vynachválit, takže tady není důvod k nějaké glorifikaci toho rozpadu nebo k jeho dramatizaci nebo k jeho zakotvování do dějin. To byl poměrně zákonitý vývoj soužití našich národů, které se k sobě nyní zase v rámci Evrop sbližují a proč z toho dělat problém a ještě u příležitosti toho vyhlašovat amnestie. Takže to je první taková reakce a odpověď na vaši otázku. No a ta druhá je, že argumenty ve vztahu k amnestii mohou být jako pro tak proti a z těch, které jsou proti, je to především zkušenost z minulých amnestií, kdy se ukázalo, že ne nikoliv bezvýznamná část těch propuštěných velice brzy recidivuje a dopustí se trestných činů znovu. Ovšem to je první přiblížení. Při bližším přiblížení bychom si měli rozlišit amnestii úplnou a částečnou. Úplná, která by se týkala třeba i těch, kteří jsou odsouzeni ve vyšších sazbách a spáchali závažnější trestné činy a tam je to nebezpečí, zdá se, vyšší, než ti, kteří jsou odsouzeni za mnohem menší trestné činy, přečiny přestupky nebo jejich kumulaci, účetní, která někde udělá chybu, nebo někdo, kdo někde nezdokladuje nějaké zboží. Tak tam je pravděpodobnost, že společenská nebezpečnost při tom propuštění nebude tak vysoká. Další argument proti je ten, že se amnestií, ten signál, který se tím vysílá, vlastně jakoby zpochybňuje výkon spravedlnosti, jakoby se řeklo: Víte, ty soudy se sice snaží a potí se nad každým tím případem měsíce a roky a strana a proti strana a advokáti a peníze to stojí a pak se škrtem pera to všecko zruší a řekne se, ne to byla jenom taková legrace, jděte domů. Tak to jsou ty negativní argumenty. No ale pak jsou také argumenty pro, které by to vyhlášení amnestie podporovaly a pro fair play bychom si je měli taky zmínit. Jeden z nich je, že naše věznice jsou snad nejvíc v historii přetíženy, my máme dva, asi 23 500 vězňů, to je číslo, které převyšuje kapacitu těch věznic, ta je převýšena o několik procent až desítek procent, tam je rozdíl mezi muži a ženami a celý ten systém potřebuje buď rychle nějakou reorganizaci anebo okamžitou úlevu a ta amnestie, která představuje, pokud vím a nepletu-li se, asi propuštění 6 tisíc, kolem 6 tisíc vězňů, no tak to je významná injekce směrem k zvýšení komfortu celého toho penologického systému ...

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Je to zhruba, promiňte, každý čtvrtý vězeň.

Cyril HÖSCHL, ředitel Psychiatrického centra, Praha
--------------------
... a jeho resetování, ano, jestliže teda je necelých 24 tisíc vězňů, tak je to každý čtvrtý vězeň. Takže to je další. No a pak takový argument pro také je, nebo i proti, podle toho, jak si odpovíme je, podívat se na toho, koho ta amnestie postihne. Hledáme-li její účel, její smysl a to, co za ní stojí, tak se musíme podívat /nesrozumitelné/ jestliže se stane, že by opravdu velké ryby v boji proti korupci, po kterém se stále tolik volá, proklouzly díky této amnestii, tak pak je něco špatně, pak je to vlastně zmaření toho dosavadního úsilí vlády, která se snaží s tou korupcí něco udělat. To, že s snaží, je vidět na tom, že těch případů přibývá. To je sice občany vnímáno jako negativní rys, ale mnohými to je vnímáno jako právě signál, že se s tím konečně něco dělá, no a najednou by se to mělo takhle všechno zrušit. Já doufám a nestudoval jsem to tak podrobně, že to mu tak není a že ta amnestie jak je definována, protože je vyhlášena jako částečná, takže tyto nejmarkantnější případy nepostihne. A potom ten argument slouží spíš ve prospěch amnestie, protože propuštění lidí jako je řidič Smetana, jako jsou často nešťastníci, kteří se k tomu dostali jako slepí k houslím a mají sazbu do 1 roku, tak to systému neuškodí a jim to prospěje.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
1. ledna 2013 uplynulo 20 let od vzniku samostatného Českého státu. Vy už jste se k tomu dostal ve svém vyprávění. Pane profesore Höschle, jak vy vzpomínáte na soužití se Slováky v jednom státě?

Cyril HÖSCHL, ředitel Psychiatrického centra, Praha
--------------------
No, já na ně vzpomínám velice rád, protože já jsem měl pro Slovensko od dětství slabost. A teď vůbec nemám důvod Slovákům lichotit, protože si od nich nic nevezmu, ale já jsem tam jezdil už jako dítě na putovní tábory a prolejzal jsem Malou Fatru, Vysoké Tatry, Nízké Tatry, zbožňoval jsem tu kulturu už z toho důvodu, že jak se někdy lapidárně říká, muzika začíná za Hodonínem a srovnejte české a slovenské písničky, to jsou úplně jiné kategorie, rovnejte /nesrozumitelné/ a Když se ten Tálinskej rybník, to, to je prostě o generaci. No a tak je to s mnohým. A mám na Slovensku spoustu přátel a ta přátelství se rozvinula potom dál už, když jsem vystudoval medicínu a odpromoval, tak jsem tam měl řadu kolegů. No a jedním z nich byl také pozdější porevoluční ministr zdravotnictví Alois Rakús a ten mi dal nesmírně moc, ten má bratra spisovatele, který napsal jednu z nejkrásnějších novel, jaký jsem vůbec četl, Píseň o studniční vodě, mimochodem vřele doporučuju a, a tak jsem měl pro tu kulturu vždycky slabost a proto, když se ten stát rozpadal, tak jsme oba, já z české strany a Alois Rakús z té slovenské strany toho nesmírně litovali a připadalo mi to jako krátkozraké řešení, které oba ty národy ochudí o přednosti většího celku, který je geograficky viditelnější, ekonomicky má větší váhu, má společnou obranu a já nevím, všecky ty argumenty, které zastánci federace do dnes jaksi používají. Ovšem, když potom jsme zjistili, že po rozdělení republiky se tyto vztahy vlastně ještě zlepšily, protože ta část populace české, která se domnívala, že na Slovensko doplácí a ta část populace slovenská, která se domnívala, že s ní Češi zacházejí jako s mladším bratrem, tak ty se emancipovaly, zjistily, že tomu tak není, protože ty důvody pominuly a ty vztahy se nesmírně napřímily, narovnaly a ostatně naše společné členství v Evropské unii jež posléze vedlo k tomu, že se hranice opět zrušila, nám někdejším federalistům emočně velice pomohlo, takže já si ten stav pochvaluji a na Slovensko mám ty nejlepší vzpomínky. Mám tam ty nejlepší přátele a se současným stavem našeho státoprávního uspořádání jsem navýsost spokojen.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Myslíte, že ten rozpad byl nevyhnutelný, nebo by se našlo jiné lepší řešení?

Cyril HÖSCHL, ředitel Psychiatrického centra, Praha
--------------------
Lepší řešení by se určitě nenašlo. Našlo by se možná jiné a já se z dnešního pohledu domnívám, že by bylo asi horší, protože agónie určitých negativních vzájemných vztahů separatistů na té či oné straně by v té či oné podobě pokračovaly a bylo by to zbytečné a byla by to škoda a nyní nemají jaksi důvod k přežívání a pominuly.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Premiér Nečas ve včerejších Otázkách Václava Moravce v nadsázce řekl, že Čechům chybí Vysoké Tatry a slovenské televizní pondělky. Co vám, pane profesore?

Cyril HÖSCHL, ředitel Psychiatrického centra, Praha
--------------------
Mně toho chybí hrozně moc. Chybí mi nejenom Vysoké Tatry, ale zejména Nízké a Rudohorie a Vihorlat a Fatra a Silická planina a Košice mi taky chybí. Taky mi chybí slovenská muzika a hlavně v české kuchyni mi chybí halušky. Na druhou stranu mi to zase tak moc chybět nemusí, protože si tam můžu kdykoliv dojet a protože jsme si vzájemně dostupní a vstřícní, takže ono nám to zase tak moc chybět nemusí.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Začátek roku nás svádí k takovému jakémusi slibu sobě samému, že se stanem lepšími, mnozí z nás si dávají předsevzetí a my se pokaždé ptáme zda a jaký smysl?

Cyril HÖSCHL, ředitel Psychiatrického centra, Praha
--------------------
No, mají smysl rituálu. Daleko spíš než, že by měly smysl naplnění toho, co znamenají. My si ta přesvědčení už napůl dáváme s vědomím, že to stejně nedokážeme, že stejně nezhubneme, ti kuřáci, že stejně nakonec nepřestanou kouřit a ti pijáci, že to vydrží maximálně 14 dní nepít a skoro to vědí předem i ti, kdož si ta předsevzetí smrtelně vážně dávají a já si myslím, že je to důsledek určitého magického myšlení, určité pověrčivosti a rituálu. Prostě tak, jako k rituálům patří ty ohňostroje a opíjení na Silvestra, zapalování svíček na stromečku na Vánoce a takových rituálů je přes rok celá řada, vlastně ten nejzákladnější už každý týden ta neděle, tak ten, tak tohle to všechno strukturuje náš život, dává mu rytmus, dává mu řád no a součástí těch rituálů jsou i naše duševní pochody, které jsou na ta jednotlivá data navěšeny. No a na Nový rok jsou navěšeny jako duševní pochody předsevzetí, že dosáhnu toho či onoho, naučím se nějaký jazyk, začnu cvičit a tak a ukáže se nakonec, že se tak nestane a příští rok to můžeme opakovat. Proč se tak nestane, je asi ze dvou důvodů, jednak proto, že my špatně odhadujeme své šance, my je nadhodnocujeme většinou, pokud nejsme depresivní. Což má zase v běžném životě tu výhodu, že se o něco snažíme. My si myslíme stále, že do budoucna máme mnoho možností otevřeno, že něčeho dosáhneme, tak o to snažíme. Kdybychom své šance znali velmi realisticky, tak spoustu věcí vypustíme a stroj světa by se asi zastavil. První, co by se přestalo hrát v jakékoliv loterii, protože, kdyby si někdo spočítal, jakou má šanci, tak by do toho nikdy nešel, no ale takhle je to v menším i s jinými věcmi. Takže to, že nadhodnocujeme své šance je na jedné straně dobře, ale na druhé straně se to projevuje prostě v tom, že si dáváme předsevzetí, jež nejsme schopni naplnit. No a další důvod, proč ta předsevzetí často selhávají je, že my skutečně nevíme, co chceme. Na to má Sigmund Freud jednu hezkou příhodu ze své ambulance, kdy uvedl pacientku do hypnózy, v té hypnóze jí nasugeroval, že až se pak probere, tak aby roztáhla deštník a tak se také stalo a když se probrala z té hypnózy, podotýkám, že ona si pak jako nepamatuje ty hypnotické sugesce, tak při odchodu, když se domlouvali na dalším termínu, tak najednou roztáhla deštník a on se podivil, prosím vás, proč roztahujete deštník v místnosti, že jo, tady neprší a ona se tak zamyslela a říká: No já jenom zkouším, jestli se mi nezkřížily ty dráty. Takže takhle my máme vědomí o tom, co si myslíme a co chceme, které se naprosto míjí s tím, jak je to doopravdy. A nejen mezi sebou, ale i uvnitř nás. Takže my vlastně nevíme, co chceme. My si myslíme, že by bylo dobré to či ono a dáme si to předsevzetí, ale my to možná vlastně vůbec nechceme. Ti obézní vlastně třeba ani nechtějí moc zhubnout a ti kuřáci vlastně ani nechtějí přestat kouřit. Protože kdyby doopravdy chtěli, no tak by nekouřili.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Pokud tedy předsevzetí vůbec nějaké, nebo nějaká, tak jaká by měla být?

Cyril HÖSCHL, ředitel Psychiatrického centra, Praha
--------------------
Tak měla by především být jenom ...

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Když teda nejsme jak říkáte v podstatě schopni odhadnout naše možnosti ...

Cyril HÖSCHL, ředitel Psychiatrického centra, Praha
--------------------
Já to všechno samozřejmě trošku přeháním, abych naznačil ty principy, ale ono to všechno platí jenom do určité míry. To znamená my do jisté míry jsme schopni odhadnout své schopnosti, do jisté míry víme, co chceme a do jisté míry jsme schopni naplnit i svá předsevzetí, byť jsou součástí rituálu a proto také někomu se to někdy podaří. Já jsem až dosud mluvil o té selhávající většině, ale ta menšina, která je s předsevzetími úspěšná, mně se taky podařilo před 10 lety zhubnout 25 kilo ...

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
A bylo to, promiňte, novoroční předsevzetí?

Cyril HÖSCHL, ředitel Psychiatrického centra, Praha
--------------------
... ne, nebylo, to jen tak, to přišlo koncem listopadu, ale na tom je taky vidět, že ten rituál na tom není zas tak důležitý, důležitý je ten obsah, tak to se podaří proto, že buď k tomu máte nějaké závažné důvody, kuřáci - jakmile jim zjistí nějakou chronickou bronchitidu nebo nedej Bože rakovinu plic, tak pokud nehodí tu flintu do žita, že teď už to mám předplaceno, tak okamžitě přestanou, nebo nemocní po infarktu zpravidla přestanou a najednou zjistí, že to jde. Tak buď k tomu je takový důvod anebo to předsevzetí jenom mírně přesahuje naše schopnosti. A jsme zase u těch nůžek, jež se rozvírají mezi našimi ambicemi a našimi možnostmi. A jestliže nejsou příliš rozevřené, tak to funguje. Je to asi tak, jako když u malého dítěte ho chcete něco naučit, tak to, co ho učíte, musí být malinko nad jeho současnými schopnostmi, protože kdyby to nebylo nad nimi, tak ho to nebaví, ale ne zase moc, protože pak to vzdá a začne trucovat. Ale když to je jenom o trochu nad jeho současnými schopnostmi, tak do toho jde a vzkvétá. Tak i my s našimi předsevzetími.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Já myslím, že si můžeme dát jedno předsevzetí, že se letos budeme potkávat v Jak to vidí a je to naprosto reálné. Profesor Cyril Höschl byl hostem dnešního vydání, ředitel Psychiatrického centra v Praze. Děkuji za rozhovor a přeji vše dobré.

Cyril HÖSCHL, ředitel Psychiatrického centra, Praha
--------------------
Vám také i posluchačům a na shledanou.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Na shledanou. Zítra se v Jak to vidí po půl deváté můžete těšit na spisovatele Pavla Kosatíka. Příjemný den všem přeje Zita Senková. Na slyšenou.