Jak to vidí Cyril Höschl - 16. května

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Prof.Cyril Höschl

Stěžejním tématem pořadu byla byrokracie. Je to reálný, nebo virtuální problém? I o tom mluvil Cyril Höschl, ředitel Psychiatrického centra Praha a Centra neuropsychiatrických studií.

Došlo i na etymologii a význam slova manager a na osoby cizí sobě a okolí. Zamysleli jsme se také nad tím, jestli ve společnosti opravdu vzrůstá agresivita.

Prof. Cyril Höschl
V současné době je ředitelem Psychiatrického centra Praha a Centra neuropsychiatrických studií. Přednášel na univerzitách v Kanadě a USA, působí ve vzdělávacích institucích v Dánsku a v Rakousku. Je zasloužilým členem (fellow) britské Royal College of Psychiatrists, členem Učené společnosti České Republiky a mnoha mezinárodních i domácích odborných společností. V lednu 2005 byl zvolen prezidentem Asociace evropských psychiatrů.

"Jak to vidí" vysíláme od pondělí do pátku vždy v čase od 8:30 do 9:00 hodiny. (Přepis pořadu najdete na našich stránkách následující den, zvukový záznam do hodiny po odvysílání.)
Autorizovaným dodavatelem doslovných elektronických přepisů pořadů Českého rozhlasu je NEWTON Media, a.s. Texty neprocházejí korekturou.

Václav ŽMOLÍK, moderátor
--------------------
Dobré dopoledne vám, vážení posluchači Dvojky, od mikrofonu přeje Václav Žmolík. A ve studiu už je se mnou můj dnešní host, ředitel Psychiatrického centra Praha, profesor Cyril Höschl. Vítám vás.

Cyril HÖSCHL, ředitel Psychiatrického centra Praha
--------------------
Dobrý den.

Václav ŽMOLÍK, moderátor
--------------------
Když jsme se, pane profesore, chystali na dnešní vysílání, tak jste mi říkal, že byste si rád povídal o byrokracii. Pročpak?

Cyril HÖSCHL, ředitel Psychiatrického centra Praha
--------------------
No, hned z několika důvodů. Jednak v byrokracii vidím docela dobré téma pro politický boj, protože jsou chvíle v současném životě, kdy množství papírů a všelijakých úředních předpisů, vyhlášek, zákazů, příkazů přesahuje jakoukoli rozumnou mez a myslím si, že kdyby toto téma někdo zvedl, takže by mohl uspět. Druhý důvod je, že jsem nedávno dostal do své rubriky v Reflexu dotaz čtenáře, který se ptá na to, jak je možné, že byrokracie neustále narůstá, ale není možné ji zmenšit, a to ani když se k moci dostane tu a tam rozumnější vláda, která slíbí, že ubude papírů, že se zmenší počet míst, kde musíte žádat, že daňové přiznání bude na velikosti korespondenčního lístku. A nejenom, že nic z toho se nikdy neuskuteční, ale ta situace se permanentně zhoršuje. A dokonce i papírování je teď daleko větší, než bylo za minulého režimu, kdy nebyly počítače a počítače jakoby nám usnadnily nebo pomohly ve věcech a v problémech, které jsme před tím neměli, takže práce neubylo. No a mě tyhlety okolnosti vedly k tomu vymyslet takovou teorii, proč tomu tak je. Napomohla tomu náhoda, kdy jsme se zetěm koukali v jedné velké nemocnici z okna a viděli jsme, jak tam dělníci a různé profese připravují parkovou úpravu, parkovou úpravu poměrně rozsáhlou, to znamená úpravu terénu, chodník a tak. A on mi říkal: Kolik myslíš, že by na téhleté ploše pracovalo v 19. století lidí? A odhadl to asi na pět set. Ve skutečnosti tam byli tři. Jeden jezdil s bagrem, druhý řezal ty dlaždice a třetí čekal opřen o lopatu, až mu vždycky nějakou tu dlaždici ten dotyčný uřízne. A kde je teda těch 497 lidí?

Václav ŽMOLÍK, moderátor
--------------------
Ano.

Cyril HÖSCHL, ředitel Psychiatrického centra Praha
--------------------
A to mě napadlo, že vývoj společnosti, tak jako vývoj přírody, spěl k tomu, že jak se zvyšovala efektivita výroby a dopravy a zemědělství a došlo k tomu, že v podstatě několik rodin těch farmářů uživí celou zemi a pár lidí u strojů vyprodukuje nějaké výrobky a zefektivnila se i doprava, tak zároveň bylo zapotřebí ty zbývající nějak zaměstnat. Kde je těch 497 lidí, co tam chybí? No, inu sedí na úřadech, štemplují, povolují, zakazují, přesouvají papíry z jednoho oddělení na druhé a vznikla jakási umělá důležitost, která stabilizuje společnost. Stabilizuje ji proto, že těch několik lidí, kterých dře a pracuje, by nesneslo pocit, že pracují na miliony povalečů, takže takhle aspoň mají dojem, že sice ty bílé límečky se moc nenadřou, ale aspoň možná taky jsou k něčemu dobrý. A zase naopak ti, kteří jsou takhle živeni, tak by taky nesnesli pocit, že jsou na světě zbyteční. Člověk chce být k něčemu dobrý, to je mu dáno. No a tak se vytvořil virtuální svět byrokracie, který dodává těm, kdož v ní pracují, pocit důležitosti, čili určitého self-esteemu, sebevědomí, že nejsou na tomto světě zbytečně. Těm, kteří na ně pracují, dodává pocit, že to není tak nespravedlivé, že taky oni něco dělají a ten problém se zamaskoval. A to je evolučně stabilní a byrokracie tudíž nejenom, že to není jev veskrze negativní, ale je zjevně nesmírně potřebný k tomu, aby takhle nastavená společnost vůbec mohla fungovat. A já se obávám, že to, proč není možný byrokracii jakkoliv zmenšit nebo zredukovat, je dáno prostě tím, že jak se neustále zvyšuje efektivita výroby, zemědělské produkce a dopravy, tak narůstá potřeba zaměstnávání stále většího množství lidí v neproduktivní sféře.

Václav ŽMOLÍK, moderátor
--------------------
Tak to zní velice tvrdě, pane profesore. A víte, co je na tom roztomilé, podle mého názoru? Vždycky jsme byli zvyklí spojovat byrokracii se státem, nicméně to, o čem mluvíte, se dnes zdaleka netýká jenom státu, ale týká se to i firem, včetně firem soukromých, takových těch, které potřebujeme k životu, myslím ty dodavatele všeho možného, protože ti nás také nutí do stále většího papírování, telefonování, mailování a co já vím čeho ještě.

Cyril HÖSCHL, ředitel Psychiatrického centra Praha
--------------------
No tím jenom potvrzujete tu moji obavu, že to je skutečně evolučně stabilní strategie chování, protože kdyby byrokracii pěstoval jenom stát, tak by zde mohla zůstávat námitka, že je to byrokracie státní, a že v soukromé efektivní sféře taková virtuální produktivita nemůže obstát a nemůže existovat. Ale opak je pravdou. Prorůstá úplně všude, takže je zde podezření, že je skutečně důležitá, že prostě potřebuje zaměstnat obrovský počet zbytečných lidí, kterých narůstá. A takový jeden příklad za všechny je, oba jsou, možná dva jsou z nemocnice, je, že moje dcera si šla u těžce nemocného syna vypůjčit na sesternu teploměr a šlo jenom o to změřit mu teplotu a zase ho tam vrátit.

Václav ŽMOLÍK, moderátor
--------------------
Ano.

Cyril HÖSCHL, ředitel Psychiatrického centra Praha
--------------------
A musela tam vyplnit formulář a podepsat, že si vypůjčuje ten teploměr a zase ho ... No kde to jsme? A další takový příklad mě při té příležitosti napadl, mého kolegy ortopeda, který byl na vizitě, a zeptal se pacienta: Jak se vám daří? A on mu odpověděl, na to se zeptejte mého právníka.

Václav ŽMOLÍK, moderátor
--------------------
Byrokracie je pojem historický, ostatně právě tady ve středu Evropy jsme vždycky byli přeborníky co byrokracie se týče už za Rakouska a později Rakousko-Uherska, alespoň tedy se to tvrdí a traduje.

Cyril HÖSCHL, ředitel Psychiatrického centra Praha
--------------------
Ale všimněte si, že to bylo ruku v ruce se vznikem vědecko-technické revoluce, to starý Rakousko. To přišly ty stroje, ta technika na konci 19. století a tam se ta byrokracie rozvíjí.

Václav ŽMOLÍK, moderátor
--------------------
Ale já bych rád řekl jedno slovo nebo přidal jedno slovo jaksi novodobější. S tou novodobou byrokracií souvisí i pojem manažer, čili někdo, kdo může řídit cokoliv a šéfovat kdekoliv, chvíli tam a chvíli onde, chvíli v nemocnici, kupříkladu u vás, potom v pojišťovně, pak, co já vím, právě v tom zemědělství. Není to bláznivé?

Cyril HÖSCHL, ředitel Psychiatrického centra Praha
--------------------
No, to je také otázka, s kterou jsem se teď setkal, jestli třeba říkat, že to, že je někdo dobrý manažer, když vyhraje konkurz někam, ale nemá k tomu jinou kvalifikaci, není jenom určitá licoměrnost, jak protlačit své kamarády, kteří nesplňují kvalifikaci pro určité posty, tak se řekne, že jsou dobří manažeři. Anebo naopak, když je třeba odborníka na slovo vzatého vyhodit, tak se řekne ano, on tomu sice rozumí, ale je to špatný manažer. A tak jsem po tom trochu pátral a zjistil jsem, že to slovo manažer nebo manage má kořeny zřejmě v italštině, v 16. století, kde to managare znamenalo manipulovat, zvládnout, zpracovat, ale zvláště pak ovládat koně, odtud potom později manéž, jo, kdo v manéži. Do tý italštiny, jak už to tak bývalo, se to dostalo z latiny, protože manus je ruka, a proto si všimněme, že manuál je příručka a to je tedy to sémantické pole kolem tohodle toho termínu. No a teprve později se to rozšířilo na jiný oblasti, jako je výroba a obchod a to označení, jak vy asi máte na mysli manažera, tedy toho, kdo manažuje, tedy řídí podnik nebo nějakou veřejnou instituci, tak to pochází údajně z počátku 18. století, někde 1705. No a já jsem se snažil dopátrat toho, co je kritérium úspěšného manažera, když se to používá jako argument, no a to je obvykle zisk toho podniku nebo jeho ekonomická prosperita. Já bych s tím, co říkáte, že ten manažer dělá tu či onde, bez ohledu na obor, neměl ani tak problém, kdybych věděl, co se skutečně tím dobrým řízením myslí a jaká jsou to kritéria. A já si umím představit, že nemocnici může lépe uřídit ekonom než třeba patolog nebo psychiatr, ale chtěl bych vědět, co znamená dobré řízení, dobrý management. A jestliže si zrovna třeba v té nemocnici, kterou jste uvedl, zvolíme jako kritérium úspěšnosti manažera zisk té nemocnice, když si představím svou, tak třeba psychiatrické nemocnice, tak pak se můžeme dočkat takový deformace péče, že bysme se z ní dlouhá léta nevzpamatovali, protože se totiž ukáže, že v tom ekonomicky perverzním systému, jako je zdravotnictví, by vlastně bylo ekonomicky efektivní léčit jenom některé lidi, ty ostatní buď neléčit vůbec, nebo se s nima moc nebavit. Kdybychom se s pacienty na psychiatrii nebavili, tak ušetříme na personálu. Jedna sestra by ráno osprchovala 50 babiček jako ve stáji a tím by se ušetřilo na středním zdravotnickém ... Můžete ušetřit na stravě. Stačí gothaj, chleba a voda z kohoutku. Můžete ušetřit na lécích. V mnoha případech by stačilo placebo a jaképak zbytečné psychoterapie nebo psychoedukace, muzikoterapie, arteterapie a co já vím, hlavně žádné novinky, protože ty jsou vždycky drahé. A pak ještě stačí změnit charakter zařízení. Nejlépe je ho profilovat buď jako alternativní léčitelství nebo jako odkladiště nepohodlných babiček, zhrzených manželek nebo stárnoucích milenek bohatých podnikatelů a bylo by. Takže pak byste měl vyrovnaný rozpočet, možná byste byl i v zisku a toto kritérium - ziskovost - nám tedy určuje, co je to dobrý manažer. Já se obávám, že je to špatně.

Václav ŽMOLÍK, moderátor
--------------------
Ano, existují i jiná kritéria než jenom to jedno jediné, ale na druhou stranu také je problém ten, že tito manažeři zpravidla potom mluví i do věcí odborných v těch jednotlivých činnostech a to je potom průšvih.

Cyril HÖSCHL, ředitel Psychiatrického centra Praha
--------------------
Ano, no protože se to, jakmile se i ty odborné věci začnou převádět na peníze, tak se na ně všechno zredukuje a dohoda už není možná. Já myslím, že takové to čistě ekonomické myšlení, které na přelomu 80. a 90. let bylo nepochybně žádoucí a kýžené, protože to tady nikdo neuměl, tak ale dneska je to zvláštní druh omezenosti, která složitost světa redukuje na má dáti - dal a vylučuje to, že existuje něco jako sociální kapitál, jako něco, jako penězi neměřitelné kulturní hodnoty, bez kterých je nebezpečno, že existují rizikové investice do daleké budoucnosti, jejichž smysluplnost dneska neumíme odhadnout a prostě to musíme risknout. Takže ta různopestrost světa a bohatost našich alternativ do budoucna se zredukuje na má dáti - dal, a pak se svět vědy, kultury a vzdělání stane pouhým účetnictvím.

Václav ŽMOLÍK, moderátor
--------------------
Mého dnešního hosta, profesora Cyrila Höschla se můžete ptát také vy na jaktovidi@rozhlas.cz. Však už se také ptáte. Píše nám, pane profesore, jedna posluchačka svůj zážitek s jednou nejmenovanou bankou. Ukradli jí před dvěma týdny tři platební karty a tak píše, že po hodině neúspěšného volání na infolinku zavolala řediteli té banky, domluvila si s ním oběd a on jí, respektive on jí pozval na oběd, vyšel jí vstříc. Je to paní Marta Štěpánková-Kostková. Dokonce se podepsala. A tady ještě píše, že díky té ztrátě karet po půl hodině vypisování, cituji, teď slovo, které nemohu citovat do rozhlasu, jakýchsi lejster jsem se zvedla a odešla jsem raději bez peněz, vyzvednout si peníze jinde, abych přežila. To je ta situace, kdy ta byrokracie je taková, že vlastně nakonec vůbec nefunguje.

Cyril HÖSCHL, ředitel Psychiatrického centra Praha
--------------------
No samozřejmě. Z toho, co jsem říkal, vyplývá, že není ani smyslem byrokracie, tím hlavním účelem, ...

Václav ŽMOLÍK, moderátor
--------------------
Aby fungovala.

Cyril HÖSCHL, ředitel Psychiatrického centra Praha
--------------------
... aby byla efektivní. To je o něčem jiném. Naopak ten evoluční význam spočívá v tom, že dělá zbytečnou práci.

redaktor
--------------------
Posloucháte jak to vidí psychiatr Cyril Höschl. Záznam tohoto pořadu si můžete poslechnout už za hodinu v audioarchivu na našich webových stránkách. Needitovaný přepis dnešní debaty najdete už zítra také na našich internetových stránkách, na adrese dvojka.rozhlas.cz.

Václav ŽMOLÍK, moderátor
--------------------
Obyvatelé městečka Port Angeles v americkém státě Washington zažili opravdu perné chvilky. 51letý muž nasedl do buldozeru a vydal se na demoliční jízdu po okolí. Podle policie se tak rozhodl řešit dlouhodobé spory se sousedy. Naštvaný muž poničil stavebním strojem čtyři domy, jeden z nich se mu povedlo dokonce vyvrátit ze základů. Tak tuhle zprávu přinesla média před pár dny. Co se musí stát, pane profesore, aby člověk jednal takto zkratkovitě?

Cyril HÖSCHL, ředitel Psychiatrického centra Praha
--------------------
Tam se musí sejít několik okolností dohromady. Jednak je to určitá povaha. Často to bývají anomální nebo psychopatické osobnosti, hraniční osobnosti. Se situací, v které se octnou, to je další důležitý faktor. S nějakým životní příběhem, který je až k takovému jednání přivede, například trvalá zhrzenost, pocit frustrace, nedocenění, vyloučení ze společnosti, vyloučení ze světa "normálních" lidí, nedosažení svých cílů a nenaplnění svých ambic v profesi a tak podobně. Vezměme si podobné příklady z nedávné historie i u nás. Výbuch plynu, který byl takhle zaviněn jedním ze sousedů. I když jdeme do delší historie, tak známá případ Olgy Hepnarové, která vzala náklaďák a vjela do lidí. Vždycky si tím ti dotyční řeší nějaký problém se sebou a se světem. To jsou ti, o kterých latiníci říkali alienus sibi et societas - někdo, kdo je cizí sobě a okolí. Často i v hraničně psychotickém stavu se tak může dít. A tam potom ten čin je vlastně takovým zoufalým výkřikem, výstřelem do té společnosti, která mě zklamala, která je v jejich očích nespravedlivá, zvrácená, zkažená, cokoliv. Může to mít často i náboženskou jaksi konotaci a tak.

Václav ŽMOLÍK, moderátor
--------------------
Jaký bývá ten spouštěcí moment, respektive je možné mu nějak zabránit, poznat u toho člověka, že se blíží k něčemu podobnému?

Cyril HÖSCHL, ředitel Psychiatrického centra Praha
--------------------
Ve všech těchto případech platí takové to pořekadlo, že po bitvě je každý generál, protože my zpětně samozřejmě víme, že někdo, kdo spáchal takový čin, k němu měl předpoklady, měl k němu předpoklady osobností a můžeme teoretizovat a spekulovat o tom, že kdyby býval byl pořádně vyšetřen, tak se to mohlo zmapovat. Ty okolnosti už mohly být varovným signálem, že k něčemu takovému může dojít. Jenomže bohužel prakticky toto možné není, a to z toho důvodu, že společnosti nikdy nemůže být tak totalitní, aby všechny své příslušníky dala detailně psychologicky a psychiatricky vyšetřit a sledovala každé jejich hnutí a predikovala, co udělají v následujících okamžicích, anebo aby preventivně celý národ zavřela někam na forensní oddělení, aby pro jistotu, aby nikdo nic neprovedl. Když si to do absurdity dovedete, takto domyšleno, tak v podstatě se společností nelze tímto, řekl bych, veřejně zdravotnickým a mentálně hygienickým způsobem preventivně zacházet. Notabene souvisí to z hlediska politologického a sociologického s tím, jaké spojené nádoby jsou kriminalita na jedné straně a totalita vládnoucího režimu na straně druhé. Když by zde vládlo gestapo a stanné právo a za každý váš názor by vás popravili, tak by se drobná kriminalita a možná i hospodářská kriminalita snížila na naprosté minimum, protože nikdo by se ani nehnul. A když by byl večer zákaz vycházení, no tak by dokonce klesla i kriminalita v ulicích. Ale je to opravdu to, o čem si myslíme, že by se mělo nastolit v zájmu umravnění světa? Já si tím nejsem jist. Já se obávám, že společnost prostě tak pestrá a tak různá, v dobrém i ve zlém, vždycky byla, je a bude a to, co se občas stane, je daň, kterou platíme za svou svobodu a můžeme přemýšlet filozoficky nad tím, jestli bychom se jí chtěli vzdát ve prospěch většího bezpečí.

Václav ŽMOLÍK, moderátor
--------------------
Říká profesor Cyril Höschl. Já jsem toto téma avizoval už v našem ranním vysílání a reaguje na to paní Marie Šípková, která píše, že se jí zdá, že agresivita lidí narůstá a co prý je příčinou tohoto faktu? Přelidněnost, uvažuje, chemie v potravinách nebo úplně něco jiného? Pane profesore.

Cyril HÖSCHL, ředitel Psychiatrického centra Praha
--------------------
No především si nejsem jist tou výchozí premisou, že agresivity narůstá. Dokonce taková ta, jak se říká makroekonomika, tak makrosociologie ukazuje, že spíš, měřeno například počtem válečných krvavých konfliktů, agresivity ubývá od poloviny minulého století, což někomu připadá zvláštní nebo proti jeho pocitu a úvaze, ale je tomu tak. Prostě když se podíváte na počet válečných konfliktů po světě, tak jich je daleko, daleko míň. Druhá věc je, že se ta agresivita přelévá například do každodenního styku, zejména tam, kde je skutečně nahromaděno větší množství lidí, ale zase jinde ubývá. Těžko se to napříč historickými epochami porovnává. My dnes do sebe strkáme na ulici, jsme na sebe zlí, vulgarita se ..., ta jenom teče těmi internetovými kanály a diskusemi a podobně a tam se můžete hezky každému, okénko do duše, podívat, co mu tou hlavou táhne pod rouškou anonymity. Na druhou stranu, taková ta agresivita, abych tak řekl, organizovaná, posvěcená mocí, například veřejné popravy o nedělích, na které se rodina svátečně vyfikla a vzaly se děti podívat, jak ta šibenice hezky cuká, tak to už zase dneska nevidíme a je naopak tendence, a nevím, jestli úplně správná, děti všeho násilí, toho skutečného, chránit, takže už nevidí kolem sebe zabíjení zvířat, slepic, prasat. Až na výjimky děti mnohé ve městech se domnívají, že se maso vyrábí v továrně. Čili ta agresivita se přesunula z toho skutečného světa do toho světa virtuálního. Vraždí se panáci na obrazovce, ta krev stříká obrazně, ale ne ve skutečnosti. A pokud jde o agresivitu spojenou s patologií, například se sexuálníma deviacema, sadismus, pedofilie spojená s nějakým násilným chováním, agresivním a tak, tak toho vždycky bylo, je a bude ve společnosti zhruba stejně. Když se podíváme na počet vražd, což je jeden z údajů, které se dají sledovat napříč epochami, tak to je parametr, který vzhledem k velikosti společnosti zůstává poměrně dost konstantní. Takže kdybychom vzali tato tvrdá data, počet vražd, počet válečných konfliktů, za bernou minci, tak nemůžeme potvrdit předpoklad, že agresivity narůstá. Kdybychom vzali svůj osobní pocit z ulice, tak ano, ale možná jinde ji zase ubývá.

Václav ŽMOLÍK, moderátor
--------------------
Takový je tedy pohled odborníka, psychiatra, profesora Cyrila Höschla. Pane profesore, další posluchači jako paní Marie reagují na vaši teorii o nárůstu byrokracie. Naprosto s vámi souhlasí. Paní Marie píše, že jejich firma měla na začátku devět zaměstnanců a vedli ji dva majitelé. Dnes mají 120 zaměstnanců, 14 techniků a 15 manažerů. Pojďme ale k dalšímu tématu. Blíží se významné výročí Českého rozhlasu, už pozítří, v sobotu 18. května si připomeneme 90 let od zahájení českého, respektive československého broadcastingu, protože slovo rozhlas naši dědové tehdy v tom okamžiku ještě neznali. Jak hledíte jako posluchač, ale hlavně jako psychiatr na naše médium? Udělejme takovou tečku.

Cyril HÖSCHL, ředitel Psychiatrického centra Praha
--------------------
Já bych spíš řekl jako posluchač, protože já jsem s rozhlasem vyrůstal. My jsme byli tzv. beztelevizní rodina. Mí rodiče měli k televizi v dobách hlubokého socialismu odpor, takže nám nekazili dětství tím, že by nás před ni posadili. My jsme byli pořád někde venku, na saních, na lyžích, na kole. A k televizi jsem vlastně přišel už jako velmi starý, už jako, relativně, jako třicetiletý, už dávno doktor jsem si domů nesměle koupil tehdy televizi, spíš tak, abych vlastně zažil, co to je. Takže sice nepamatuji "Volá Londýn" a slavné rozhlasové vysílání za druhé světové války, ale velmi dobře pamatuji Svobodnou Evropu, Hlas Ameriky, kdy jsme měli ucho na rádiu na chalupě, kde jsme se snažili vyhnout rušičkám na krátkých vlnách. Pamatuju si, že to nejkratší pásmo, které měl jenom jeden z tehdy zakoupitelných sovětských přístrojů, mělo pásmo 13, v pásmu 13 metrů, což byly velmi už krátké, krátké vlny, zatímco v těch ostatních se vesele rušilo, bublalo to tam a my jsme hltali informace zpoza těch šumů. Pak si pamatuju v dětství na rozhlasové hry odpoledne, po obědě, ve dvě hodiny pravidelně, na ty jsem se těšil a v neděli na pohádky. Čili celé dětství bylo spojeno s rádiem. No a o dospělosti už ani nemluvě.

Václav ŽMOLÍK, moderátor
--------------------
Je nám ctí, že jste naším posluchačem. Pan profesor Cyril Höschl byl hostem na Dvojce. Děkuji za návštěvu a na slyšenou.

Cyril HÖSCHL, ředitel Psychiatrického centra Praha
--------------------
Na shledanou.

Václav ŽMOLÍK, moderátor
--------------------
Zítra bude naším hostem po půl deváté teolog Daniel Herman. Mluvit budeme třeba o pietním shromáždění u Památníku romského holocaustu v Letech u Písku, které se odehrálo na začátku tohoto týdne. Teď už se na vás těší Eva Kvasničková, která vás provede naším dopoledním magazínem Je jaká je. Čeká vás určitě pěkné dopoledne. Václav Žmolík se s vámi loučí a těší se na slyšenou zase zítra. Opatrujte se.